|
Jen jednou spatřit slunce znovu,
jen jeden krůček za závoru;
snad naposledy, za úplňku,
vyjdi za dům, přeskoč tůňku,
už nikdy více nezříš nebe -
vždy uvidím v něm kousek z tebe.
Pak vyjeď za mnou do lesů,
tou cestou keřů, trav, vřesu;
té noci klidné, úplňkové,
září oči pomněnkové -
tvoje oči, kdysi jasné,
světlo jejich stále hasne.
Tvoje vlasy, kdysi plavé,
nyní stříbrem protkávané,
září avšak o to více,
čím víc hasne světlo svíce.
Jen si vzpomeň - dávno tomu,
co ses vracel v noci domů,
za úplňku, po setmění
- a tvá žena doma není…
Kdys nevěděl, co se děje,
zda se dítě tvoje směje
nebo pláče – co to dělá?
Je to snad taková věda?
Pak’s pochopil, je to zkouška,
možná těžká, snad snadňoučká –
jak si vážit ženy svojí,
neví jen ten, kdo se bojí.
Nyní chápeš, už rozumíš,
teď už ve tmě se nebojíš,
proto vyjeď do lesa -
pryč jde všechna noblesa.
Za svou vílou, svojí elfkou,
princeznou či čarodějkou;
naposled kol cesty losí,
než tvá svíce shořet musí.
Od ženy i od dětí,
projeď skrz ta století,
cos objížděl les můj z dáli,
přijeď za mnou, starý králi.
|