Strach ze tmy - kapitola II.

Zrovna jsme procházeli chudinskou čtvrtí, kde kolem nás běhali špinavé děti a všude po ulicích se loudaly podivné postavy pochybných individuí, když jsem si všiml, že nás někdo potoruje. Zarostlý tlouštík v propoceném triku, které bylo menší, než by mělo být, takže mu zpod něho lezl obří pupek. Podezřívavě nás pozoroval prasečíma očkama zpod hustého obočí. V jeho plnovousu bylo snad všechno smetí Ajwonu a dokonce jsem si všiml, že se mu tam něco velkého hýblo. Snad nějaká přežraná blecha. Otřásl jsem se. "Heej. Seš to ty Krusty?" zahalekal, když jsme kolem něho procházely. Krusty se na něho otočil a chvíli ho pozoroval. Najednou se mu rozzářily oči poznáním. "Norrecu. Seš to ty?" prohlásil s úsměvem a vydal se směrem k otrhanci. Tytio na mě pohlédla se zdvyženým obočím. Jen jsem pokrčil rameny. "No nazdar chlape!" prohlásil když si s Krustym potřásal rukou a druhou volnou ho přátelsky poplácaval po rameni. "Koukam že tu nejseš ale sám." hodil po nás okem přes Krustyho rameno. "Eee...jo, tohle je Pat a Mat," ukázal Krusty na oba bratry když se vzpamatoval z přivítání. "A tady je Tytio, Olí a ???." "Hmm...hehe...to si stejně nezapamatuju," hluboce a upřímně se zasmál. "Já, taková hlava děravá." znova se uchechtl. "Koukám, že ste přijeli dost narychlo ne? Máte kde bydlet?" optal se zůčastněně. "Mno, abych pravdu řek, tak sme právě chtěli najít nějaký hostinec..." nedokončil Krusty odpověď, protože mu do ní skočil hluboký Norrecův hlas: "Už hledat nemusíš starý příteli! Dovol abych vás pozval do jedné skromné krčmy mého dobrého přítele, kde si můžeme v klidu u dobrého piva a jídla zavzpomínat a probrat další věci..." naklonil se ke Krustymu a šeptem dodal: "Zdá se mi, že se tu dějí divné věci." Potom zase Krustyho přátelsky praštil po rameni a zvolal: "A pak se můžeme projít po našem krásném městě! Tak neváhejte a pojďte za mnou!" mávl rukou a otočil se k odchodu. Vyrazili jsme za ním, ale záhy jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Norrec to s hygienou asi taky moc nepřehání. Chvíly jsme se proplétaly mezi stany a Norrec s Krustym šli v předu. Celou dobu něco řešili, ale nebylo jim rozumnět. Jen občas se rozezvučel Norrecův smích a to se otáčeli i lidé okolo. My jsme dělali jako že je neznáme. Po půlhodinovém bloudění jsme se konečně dostaly před něco, co měla být podle Norreca hospoda. Dřevěná chatrč s dírou ve střeše a křivými stěnami by vypadala lépe. Nad vchodem (dírou ve zdi) se majestátně houpal vývěsný štít. Bylo na něm U červeného kohouta. V místnosti bylo přítmí a jediný člověk se válel na baru. Byl to barman. Jinak dva podlouhlé stoly zely prázdnotou a u baru byla vyrovnána řada vyleštěných korbelů. "Vstávej, ožralo!" zahalekal Norrec na barmana. Ten se nehnul ani po tom, co do něj dloubal prstem, až se jeho pupek, v podobném tryčku jako měl Norrec, rozvlnilo. Vypadalo to jako kruhy na hladině rybníka, když do něj hodíte kámen. Probralo ho, až když ho svalil z baru na zem. Dřevěná podlaha se prohnula, prkna zapraštěla a to už na naás mžoural rudýma očima. "Norrecu, ty vole, řřikam ti. Zkuss to ješště jednou a dosstanešš přess držku." řekl klidně, zatímco se namáhavě zvedal ze země a trochu si opilecky šlapal na jazyk. "Tak promiň, ale co máš co chrápat když ti sem dou hosti ne?" vyčítavě po něm hodil pohledem. My jsme se zatím rozzesadily kolem jednoho z těch dvou stolů. "Aaaach," protáhl si záda až mu v nich zakřupalo. "Tak co to bude?" "Ječný pivo pro všechny!" zvolal nadšeně Norrec a nedočkavě mu svítilo v očích. "A pokoj pro hosty." dodal. To na barmana zapůsobylo jako blesk z nebe. Otočil se tak prudce, až mu zavlály jeho mastné vlasy a vykuleně se na nás podíval. Vypadalo to hodně překvapeně a vyděšeně zároveň. "Seš blázen Norrecu?" vyprskl šeptem. "Sakra tohle mi nedělej. Víš, že za ubytování neznámých poutníků ti ufiknou hlavu? Nová dočasná vyhláška od Gurvilina..." pokračoval dál stále šeptem, zatímco díru ve zdi, kterou jsme před chvílí prošly, ucpával něčím jako dveřmi. "Ale no tak," vyprskl pro změnu Norrec. "přece mi to dlužíš..." "Právě pro to to po mě nechtěj. Ty víš, že to udělám, ale nechci přijít vo kejhák. Dceři se narodil synek. Potřebuje mně." prohlásil smutně barman a přisedl si k nám. Někdo zabušil na dveře, až skoro vypadly. "Zavřeno!" zařval směrem ke dveřím a otočil se zpět k nám. "Nemusíš se bát. Zítra večer bude po Gurvilinovy." vložil se do rozhovoru Krusty. Barman se jen ušklíbl. "Sakra vy vůbec nevíte do čeho dete. Dejme tomu, že vás ubytuju. Co z toho?" rozhazoval rukama až mu vzduch hvízdal mezi prsty. "Jako co z toho kápne pro tebe?" to byl opět Norrec. "Podívej, když se to nepovede a praskne to, tak sem mrtvej nejen já, ale i celá moje rodina..." "Ale ono se to povede." řekl jsem vážně a zahleděl se tlustému barmanovy do očí. Nekonečnš dlouho chvíli jsme se upřeně pozorovaly, až se barman rozchechtal. Znělo to upřímně. "Seš odvážnej chlapče," pokýval hlavou. "Ale neprojdete přes stráže, leda že..." nechal vyset ve vzduchu napětí. "Leda že?" pozvedla obočí Tytio. "Leda že, by jste věděly, jak se tam dostat nepozorovaně. Myslim jako tajnej vchod." dodal na naše nechápavé pohledy. "Počítam, že tady někdo takovej je." převzal kontrolu nad rozhovorem Krusty. "Jo." přikývl barman. "Moje dcera. Dělala v královském paláci služku." "A kde ji najdem?" zeptal jsem se. "Ho ho hó. pomaleji chlapče. Zítra je taky den. Ale noc je ještě mladá, tak se pořádně napijem ne?" zvolal náhle a zvedl své mohutné tělo směrem k baru. Až teď jsem si všiml, že až na pupek, to co schovával pod tričkem, nebyl tuk, ale vypracované svaly. Všem nalil rundu a pak se už jen pilo a povídalo se. Dozvěděl jsem se spusty zajímavých i nezajímavých věcí. Jako že se minulý týden řezník od vedle "střískal jako dělo" a při porcování prasete si usekl pravou ruku v zápěstí ("Chápete to jo? Běžel přes celý náměstí k felčarovy a krev z něj stříkala na všechny strany..."). Také jsem zjistil, že si Gurvilin svou zradou mnoho přátel nedadělal. Spíše naopak. A že se budoucí král, Draezerak, dostal na svoje místo vraždou starého krále. Což se ale dalo předpokládat. Lehce se potácející jsem se dostal konečně do svého pokoje, který byl vybaven hromadou slámy, coby postel s nebesy, a špinavým zrezlým škopkem se zažloutlou vodou na opláchnutí. Plácl jsem s sebou na slámu, až z ní vylétl oblak prachu a pod hlavu si sroloval svůj plášť. Málem jsem se při tom podřízl sekerou, kterou jsem si zapomněl vytáhnout z pochvy. V mžiku jsem usnul. Probudil mne hrozný řev. Vystartoval jsem ze slamníku, ale zamotala se mi hlava. Snažil jsem se to nevnímat a vyběhl jsem na chodbičku. Hned ve dveřívh jsem se srazil s jedním ozbrojencem s brutálním obličejem. Jeho krátký meč vylétl vstříc mému krku. Zareagoval jsem v poslední chvíly a jen tak tak uhnul. Pravou rukou jsem chytl ozbrojenci ruku s mečem a levou mu zasadil tvrdou ránu do žeber. Křupla kost a podle bolesti v ruce bych tipnul, že to byla moje ruka, ale podle výrazu v tom brutálním obličeji jsem usoudil, že to bylo jeho žebro. Meč mu vypadl z ruky, tak jsem mu jí zkroutil za záda, podrazil mu nohy a toporem sekery ho praštil ze zadu do hlavy. Znělo to dutě. Vzhlédl jsem do dveří, kde stál další voják se stejně brutálním ksichtem. Kde tyhle lidi berou? Zrovna byl v rozmachu stejným mečíkem jako měl jeho druh. Jen tak jako ledabyle jsem protočil sekeru v ruce a její ostří projelo lehkým koženým brněním jako po másle. Ze svislé rány se vyřinulo spousty krve a na podlahu vypadl obsah jeho břišní dutiny. Energie mého švihu ho vyhodila ze dveří na chodbu, kde se rozplácl o protější stěnu. Na chodbě byli ještě dva. Jednomu jsem setnul hlavu a druhému rozpoltil lebku. Křupla jak kokosový ořech i s lehkou přilbou. Zrovna jsem vytahoval zbraň z těla toho druhého a uvažoval, že sekera je v úzké chodbičce krajně neohrabaná, když z místnosti vedle té mé vyběhl Olí. Spíše než vyběhl tak vypadl. Jeho blůza byla na mnoha místech zakrvácená a rozervaná. Podle toho, kde měl umístěny kravavé šrámy jsem se divil, že ještě žije. Za ním se vyřítil jeden z těch brutálních chlapíků a zběsile máchal mečem nad hlavou.Nezbívalo nic niného, než že jsem pustil sekeru a rozeběhl se proti němu. Nabral jsem ho ramenem a prolétl s ním skoro celou chodbu. Dopadl jsem na něj a jen se modlil, abych se nenapíchl na jeho meč. Překulil jsem se přes něj nepovedeným kotoulem, při kterém jsem si málem vykloubil kotník, a zádama narazil na zeď na konci chodby. Prkna podivně zapraštěla, ale vydržela. Padouch ležel na zemi a úhel vykroucení jeho krku se neslučoval se sebemenší známkou života. Sebral jsem mu jeho meč a rozběhl jsem se na zpátek. Udělal jsem sotva pár kroků, když ze dveří na pravo vyběhla Tytio. Srazil jsem se s ní a oba dva jsme se silně lekly. Špička jejího meče mi mířila na krk a moje ukradená zbraň už už dokončovala krátký oblouk, kterým jsem chtěl meč zabodnout útočníkovy pod žebra. Oba dva jsme si to uvědomily až v poslední chvíli. Její meč se sklonil na stranu a ostří mi projelo jen několik milimetrů od krku. Mě se švih málem nepovedlo zastavit, ale nakonec mě napadlo meč otočit na plocho, tak jsem jí jen trochu klepnul. Naštěstí. Krusty šel chodbou proti nám a z čepele meče mu kapala temně rudá krev na prkennou podlahu. Hlasitě to pleskalo. "Gurvilinovy lidi." pronesl. "Vědí o nás." vydechla Tytio a otřásla se. Olího zasténání. Znělo to jako by se taky snažil připojit do rozhovoru. "Och, bože, Olí" sklonila se Tytio nad zraněného Olího. Ležel přesně v té samé pozici jako když vypadl ze dveří. "Potřebuje felčara. A hodně rychle." dodala když se nikdo z nás nehýbal. "Ee, jo." odtrhl Krusty oči od Olího a vyběhl z chodby směrem do hlavní místnosti hospody. "A ty skoč pro nějaký hadry." sekla po mě pohledem. Povedlo se mi najít jen kus prostěradla, tak jsme Olímu obvázaly ty nejhorší rány. Když jsme skončily tak vtrhl Krusty do chodbičky s felčarem. Měl zarudlé ocči od nevyspání a strašlivě smrděl.