Nemyslím na návrat

Šla jsem za tebou, můj milý, šla jsem, věříc, že dojdu k cíli, že věnuješ mi třeba chvíli. Šla jsem, aby jsi rozuměl, šla jsem, protože ty´s to chtěl a srdce mé jsi dávno měl. Šla jsem, když přes hory ses bral, šla jsem s tebou stále dál, aniž cokoli bys sliboval. Šla jsem, nemyslíc na návrat, šla jsem, když začal vítr vát, se zlobným svistem šat můj rvát. Šla jsem, když přes moře jsi plul – to zrovna vánek v plachtách dul – dala ti srdce svého půl... ...a proto jen, že se tobě chtělo, dala jsem ti i duši, tělo, lapena v zlaté lásky sítě, pošetile řekla: „Miluji tě.“ Ty ses mi vysmál do očí, řekl: „Ne každý vždy naskočí na správného koně, dítě, a činy mnohých překvapí tě!“ Pomocí dalších krutých vět zboural jsi mi můj skrytý svět, který´s v mé hlavě byl ty a já, svět postavený pro nás dva. Tím jsi mi zlomil srdce, víš? Proto už možná nespatříš, vycházet zítra slunce ranní, můj milý, zemřeš za svítání. Teď už se vážně začni bát, stále nemyslím na návrat!