Žena,růže, píseň, kost - konec první části

III.

    Od chvíle, kdy mámu odvezli do nemocnice, svalil táta na Lukášova bedra práce, které mohl se svým handicapem vykonávat. A to, jak si chlapec záhy uvědomil, bylo skoro všechno, snad kromě mytí oken a zalévání kytek.
    Začínal si připadat jako nevolník žijící na panství obzvlášť krutého feudála. Jen přišel ze školy a čekalo na něj nádobí, nákup, příprava večeře, jednou za čas naházet prádlo do pračky, utřít prach všude, kam dosáhne, uklidit v tátově pokoji... k tomu úkoly ze školy a učení, s kterým si musel poradit úplně sám.
    Všechna ta všední dřina mu připadala ještě mučivější v porovnání s úžasností nového světa, který objevil. Ty nudné, stokrát opakované drobné úkony jakoby sály barvu z jeho očí, takže viděl všechno šedivé. Jeho únava se stupňovala a neměl jak znovu načerpat síly. Zatím ještě nenašel chvíli, kdy by mohl bezpečně zmizet, odpočinout si v klidu pod korunami stromů. Otec se doma objevoval v nečekaných chvílích, téměř to vypadalo, že se snaží Lukáše při něčem přistihnout.
    Navíc chodil domů stále mrzutěji naladěný a většinou měl v sobě víc než společenské dvě deci alkoholu.
    Bylo to tři dny, co byla máma v nemocnici. Otec dorazil domů až pozdě večer. Lukáš, utahaný a ospalý, na něj přesto čekal, aby ho nerozzlobil.
    Otec se ohlásil vzteklým bušením do dveří. Musel být opilý tak, že nedokázal odemknout. Lukáš jel otevřít. V duchu se připravoval na otcovu opileckou tvář a na slovní výpady. Možná dojde i na facky - z ran, které na dveře dopadaly, se dalo odhadnout, že otec je v ráži.
    Na to, co uviděl, když dveře otevřel, se však Lukáš nemohl připravit, ani kdyby tím strávil polovinu života. Tohle bylo horší než sedět a čekat, až obluda haragh švihne prackou a urazí vám hlavu.
    Otec do dveří doslova vpadl a svalil se na podlahu předsíně. Ležel a sípal, podoben velrybě uvízlé na mělčině. Jeho zevnějšek ale nijak nepřipomínal zvíře, které je celý život čistě omývané vodou.
    Šaty měl pokryté vrstvou bahna a něčeho černého, lesklého a mastného. Neměl boty. Chodidla, mrtvolně svítící v potemnělé předsíni, však špinavá neměl, musel přijít o boty těsně předtím, než vešel do domu.
    Nejhůř vypadala jeho tvář. I v té měl bláto a navíc i krev. Nad levým spánkem mu krvavý koláč slepil vlasy. Nateklý nos vybočoval do strany, dolů se od něj táhla krvavá stružka. Pravé oko zavřela fialová nateklina, druhé, krhavé a zrudlé, se upíralo vzhůru.
    „Pomoz mi,“ zachraptěl otec a začal vstávat. Chytil se Lukášova vozíku a málem ho převrhl.
    „Emmm, jak? Mám zavolat doktora?“
    Lukáš byl zmatený, vyděšený a nejmíň ze všeho si přál být s tátou o samotě.
    „Néé, ty blbečku,“ zavrčel otec, opřel se o botník a podařilo se mu postavit se na nohy, „rači... rači mi votevři koupelnu... musím... musím... ulghhhh…“
    V předklonu, opřen o botník, se vyzvracel do svých hnědých semišových polobotek.
    „Lékárničku musím najít,“ řekl pak, opřel se zády o dveře a sklouzl do sedu.
    Lékárnička nebyla špatný nápad. Lukáš v úzké předsíni neměl moc místa k manévrování a než se mu podařilo dostat se do koupelny, dost dlouho popojížděl sem a tam. Úzkostně se vyhýbal stříkancům zvratků.
    „Tak dělej,“ pobízel ho otec huhňavým hlasem. Z nosu se mu spustila krev. „Hni tou svojí línou prdelí…“
    Lukáš se dostal do koupelny. Na skříňku nad umyvadlem však ze své pozice nemohl dosáhnout.
    Zamračil se a jeho tvář získala týž zarputilý, neústupný výraz, který často míval jeho otec.
    Rozhodl se něčeho dosáhnout a teď pro to udělá cokoli.
    Vzepřel se o opěradla vozíku a pokusil se jednou rukou skříňku pootevřít. Mít ruku o několik centimetrů delší, nejspíš by se mu to podařilo. Takhle žuchl zpátky do křesla.
    Z předsíně se ozvalo zakvílení, nepodobné otcovu normálnímu hlasu.
    „Lukáši, prosím...“
    Lukáši. Řekl mu jménem! Místo obvyklého ty kluku. Táta ho oslovil jménem!
    Lukáš se usmál jako člověk, který se ucházel o práci metaře a nabídli mu místo ředitele banky. A zdvojnásobil své úsilí.
    Opřel se jednou rukou o umyvadlo, druhou natahoval ke skříňce. Pomalu se vztyčoval, přibližoval se k cíli. Když už na vozíku stál, cítil se jako atlet při dobrém výkonu. Rukou se dotkl dvířek od skříňky, podebral je zespoda a otevřel. Lékárnička tam ležela, o kousek, malý kousíček příliš daleko od jeho šmátravé ruky.
    „Lukáši, Lukášku, chlapečku,“ zanaříkal v předsíni otec. „Tu lékárničku... prosím.“
    Lukáš po ní chňapl, pevně ji sevřel... A vozík mu podjel, zacouval.
    V pádu se praštil bradou o umyvadlo, jen tak tak, že si nevyrazil zuby. Ještě si narazil kostrč, když dopadl na zem. Zády se uhodil o křeslo.
    Z brady mu kapala krev a rána palčivě bolela. Teď už není otec jediný, kdo bude potřebovat lékárničku. Lukáš se na ni podíval, malou bílou krabici z plastu s červeným křížem na víku. Nakonec ji přece jen ulovil.
    Nechtěl se zdržovat tím, že by se šplhal zpátky na vozík. Pomocí paží se dosunul zpátky do předsíně. Lékárničku držel v zubech. Bylo mu trapně, ale věděl, že není vhodná doba, kdy by se nad tím měl pozastavovat.
    Posadil se vedle otce. Tomu zatím klesla hlava na prsa, začínal chrápat. Zdravé oko měl přivřené, bylo v něm vidět jen bělmo.
    Lukáš zauvažoval, zda ho má vzbudit, ale nakonec usoudil, že to takhle bude snazší. Otevřel lékárničku a našel jódovou tinkturu. Nevěděl, co jiného by mohl dělat, než otci vyčistit a omýt rány. Žádný zázračný lék pro rychlé vystřízlivění v lékárničce nebyl.
    A máma tu taky není, pomyslel si s hořkou, nedětskou ironií, abys jí mohl přizabít a vystřízlivět.>
    Omýt rány... Plácl se dlaní do čela. K tomu bude potřebovat vodu. A jak jí sem dostat? Do umyvadla nedosáhne, kdyby napustil vodu do kbelíku ve vaně, nedokázal by ho dotáhnout k otci.
    Možná by stačilo vymýt to jódem, pomyslel si, ale hned ten nápad zavrhl. Tátovy rány byly plné špíny, jód by ji nezvládl všechnu vyplavit.
    Lukáš chvíli nerozhodně seděl vedle otce, pak se ale rozhodl. Vysypal obsah lékárničky na podlahu a s prázdnou plastovou krabičkou se doplazil zpátky do koupelny. Ve vaně napustil do krabičky vodu, jen tolik, aby ji dokázal unést v zubech a nerozlít. Do dlaně ještě popadl hadřík na utírání prachu.
    Trochu cestou vybryndal, ale ne moc. Posadil se zase vedle táty a namočeným hadříkem mu začal otírat obličej.
    Otec se ani nepohnul, i když jindy by ho studená voda spolehlivě probrala. Teď jen potichu sténal. Možná spal tak hluboce, že to hraničilo s bezvědomím.
    Obličej se dal omýt snadno, horší to bylo s koláčem krve ve vlasech. Musel se odmáčet pomalu a opatrně. Lukáš nevěděl, jak velká rána pod ním může být. Krvácení z hlavy bylo vždycky silné, takže to mohlo být povrchové zranění, ale stejně tak dobře mohl mít otec rozraženou lebku.
    Lukáš si oddechl, když z vlasů vytřel poslední stopy začernalé krve a objevil na hlavě dlouhou řeznou ránu. Tipoval, že je to říznutí o rozbité sklo. Možná táta někde rozbil hlavou okno.
    Rána začala znovu krvácet a tak na ni Lukáš nalil jódovou tinkturu a zaplácl ji složeným čtverečkem gázy, dost tlustým, aby neprosákl. Pak obvaz přilepil dvěma pruhy náplasti. Samotného ho překvapilo, jak to teď vypadá úhledně.
    Zalepil a začistil také všechny rány a oděrky v otcově obličeji a pak zůstal bezradný. Bylo mu jasné, že tu tátu nemůže nechat sedět. Musí ho dostat do postele. br>     Bál se však, jak bude reagovat na probuzení a nechtěl to zjišťovat, dokud to nebude nezbytně nutné..
    Zatímco promýšlel své možnosti, neobratně si vyčistil a zalepil vlastní bradu. Bílé tričko měl už zase na prsou celé červené, jako tehdy, když mu otec dal facku. Spotřeba triček byla v téhle rodině vysoká.
    Doplazil se do koupelny, vylil vodu z krabice, doplazil se zpět, naskládal do ní léky, gázu a náplasti, vrátil se do koupelny a položil lékárničku na pračku. Nakonec skončil zpátky vedle otce.Musí ho probudit. A nasměrovat do postele. Není zbytí.
    „Tati,“ vzal ho za ramena a jemně jím zatřásl.
    Otec se naklonil a opřel se o botník. Hlava se mu bimbala jako plyšové hračce. Lukáš se začínal zlobit. Byl úplně hotový, nervově na dně a jestli se mu nepodaří toho blbce vzbudit, prostě ho tu nechá. Proč by se o něj měl starat? Táta by to neudělal, být situace opačná.
    Vzpomněl si, jak ho oslovil jménem.
    Neudělal by to? Opravdu ne?     Kdybych tak mohl věřit, že jo, pomyslel si Lukáš a znovu otcem zatřásl, tentokrát silněji.
    „Tati!“
    „Mnnooo,“ zabručel otec. „Mnnooohmmm“
    „Vstávej,“ řekl Lukáš nahlas, „vstávej.“
    Otec otevřel zdravé oko. Vlastně ho vytřeštil. Nechybělo moc, aby se vykutálelo z důlku a spadlo mu do klína.
    Zvedl před sebe ruce, jak se bránil neviditelným útočníkům.
    „Neeee,“ zakvílel, „fakt ty prachy vrátím... vážně, vážně-“
    „Tati,“ Lukáš mu odtáhl ruku od obličeje a přinutil ho, aby se na něj podíval. „To jsem já. Jsi doma. Už je všechno dobrý.“
    „Doma? Jsem doma?“
    „Jo, jsi.“
    „Ty kluku... kdybys věděl... ty kluku... áhhh, ty kluku...“ Začal vzlykat, křečovitě a namáhavě, obličej zkřivený do podoby středověkého chrliče.
    „Asi vim víc, než si myslíš,“ řekl Lukáš spíš pro sebe, ale táta se k němu nečekaně otočil a popadl ho za ramena.br>     „Co víš?! Kolik toho víš?!“
    „Nech mě, tati, to bolí.“
    Táta byl malátný a slabý, takže se Lukášovi podařilo jeho ruce setřást.
    „Vím, že máš problémy s penězma. Nejsem blbej, abych to nepoznal. Ale nic mi do toho není,“ řekl.
    Táta na něj zíral s naprosto konsternovaným výrazem.
    „Takhle se mnou nebudeš mluvit,“ zašeptal.
    Zvedl ruce, vypadalo to, že po Lukášovi sáhne, ale místo toho si dlaněmi zakryl obličej a znovu se rozvzlykal. Celé jeho tělo se třáslo, jako by stál v sněhové vánici.
    „Jo,“ zakňučel, „jo, jo, jo... Dlužím prachy, kam se podívám. Každýmu. Každýmu... a já neměl... neměl...“
    „Takže… takže tě zmlátili,“ doplnil Lukáš. Nebyl si jist, jestli chce slyšet zbytek téhle zpovědi. „Zvedni se, tati, prosím tě.“
    „Musím sehnat peníze...“
    „To počká do zejtřka,“ Lukáš začínal chápat, proč se máma cpala nejrůznějšími uklidňovadly. A chápal i kruhy pod jejíma očima. „Teď se pojď vyspat.“
    „Jo... zejtra zase něco zastavim, jo, to pude,“ zamumlal táta, ale ani se nehnul.
    „No vidíš, vždyť to říkám. Tak vstaň, prosím!“
    Konečně se začal zvedat. Přidržoval se přitom o nebezpečně se naklánějící botník a byl div, že se mu podařilo dostat se na nohy, aniž by na sebe skříň strhl. Pak, aniž by se ohlédl na Lukáše, se odpotácel do ložnice.
    Lukášova naděje, že mu otec pomůže zpátky na vozík, zhasla. I když nikdy moc silně nesvítila.

***

   Ráno se táta neobjevoval a Lukáš usoudil, že bude vyspávat i zbytek dne. Sám se umyl, převlékl, vyšplhal se na vozík, což ho stálo čtvrt hodiny času, vyčistil si zuby a zamkl se ve svém pokoji. Táta by pěkně běsnil, kdyby to zjistil. Podle něj nikdo neměl právo se doma zamykat.
   Lukáš ale usoudil, že kdyby se táta vzbudil a hledal ho, bude lepší, když to bude vypadat, že trucuje, než aby ho nikde v bytě nenašel a šel ho hledat ven.
   Tentokrát nebylo složité zavřít oči a soustředit se na přelet, jak tomu Lukáš začal říkat. Nikdy neletěl letadlem, ale představoval si, že to musí být podobný pocit závrati a pádu, když stroj prudce přistává.
   První, co uviděl, byly zlatobílé květiny. Rostly všude kolem mezi stromy, Lukášův bílý kámen jimi byl obklopen.
   Pochopil, že se narcisovité kalichy nejspíš otevírají jen přes den. Voněly po medu, sladce a těžce. Být vůně jen o stupeň intenzivnější, dusila by.
   Lukáš se rozhlédl po svých známých ještěrkách. Nebylo po nich ani stopy. Jestliže se květy otevíraly ve dne, pak ještěrky vylézaly až s příchodem šera. Lukáš si oddechl. Měl zvláštní, neodůvodněnou jistotu, že zubatec haragh je také noční tvor.
   Pohlédl na nebe. Plálo zlatorudě, břichatá mračna byla zespodu nafialovělá. Zdálo se, že kdyby mělo začít pršet, padaly by z nebe zlaté kapky.
   Soustředil se, jestli uslyší nějaký zvuk. Nejprve tu bylo jen drobné kovové zvonění a hvízdání větru. Pak, když se na ni zaměřil, uslyšel harfu. A zpěv v neznámém jazyce. Opřel se v křesle, zvrátil hlavu k nebi. Pozoroval, jak mraky táhnou a poslouchal hudbu, zpěv a vzdálené zvonění. Připadal si jako kočka, která se vyhřívá na okenním parapetu, a které nic nechybí ke spokojenosti.
   Mohl by tu strávit věčnost. Vzduch byl tak čistý a voňavý, že navazoval pocit sytosti a pohled na zvláštní cizí nebe působil téměř jako droga..
   Slunce, prosvítající mezi listy stromů, Lukášovi hojilo rány v duši. Povzdechl si, naplnil si plíce svěžestí vzduchu. Vítr mu rozčechral vlasy.
   „Malý host?“ ozvalo se za ním a Lukáš sebou trhl. Byla to Luinela. Nejspíš měla ve zvyku chodit nečekaně. „Vlastně malý uteklík, pamatuji se dobře?“
   To už stála před ním a usmívala se. Na sobě měla jiné šaty, než v kterých ji viděl poprvé - tyhle byly lehčí a žluté, ale stejného střihu. Dýku a kouzelnou paličku měla u pasu stále. A vlasy ve stejném účesu.
   „D-dobrý den,“ zajíkl se Lukáš. Pak se pokusil uklidnit. Nic se neděje, slunce svítí a tahle paní je hodná.
   „Pamatujete,“ řekl a také se usmál, „ale dost jste mě polekala. Já… nečekal jsem, že přijdete, totiž, čekal, ale ne…“
   „Přišla jsem hned, jak jsem věděla, že jsi tady.“
   „Jak jste se to mohla dozvědět?“
   „Moc, pamatuješ? Moc a vědění.“
   „Jo, pamatuju se. Tyhle otázky nechcete zodpovídat.“
   „Velmi dobrá paměť,“ pochválila ho a zatočila se jako malá holčička. „Takže co jsem slíbila? Tehdy tenkrát?“
   „Že... že můžete... že mě můžete vzít na procházku?“
   „Také to si dobře pamatuješ. Tak půjdeme?“
   „Jo, klidně,“ řekl Lukáš.
   Čekal, že modrá žena vezme za držadla jeho vozíku a rozjede ho, ale ona to neudělala. Místo toho se znovu zatočila na místě. V očích jí blýskala radost, dobromyslná radost z toho, že může Lukáše potěšit.
   Jako kouzelník na divadle se před ním uklonila, zatvářila se vážně a zvedla ruku se vztyčeným ukazovákem. Pomalu s ní sjela k pravému uzlu z vlasů a vsunula dovnitř štipec palce a ukazováku. Zavřela oči, soustředěně se zamračila a s úsměvem vytáhla kamínek, zelený a vyhlížející jako čistý smaragd.
   Zatímco kamínek umisťovala na správné místo v kouzelné paličce, Lukáš se nervózně rozhlédl kolem. Bál, se, že se blíží něco nebezpečného, když Luinela připravuje svou zbraň. Žádný netvor se však neobjevoval.
   „Rilela, malý uteklíku, dáváš pozor?“ zeptala se Luinela a naklonila k němu tvář. V kočičích očích se objevil nebezpečný plamínek. Nebylo by dobré tuto ženu rozhněvat. Lukáš měl po dvanáctiletém soužití s tátou dobrý cit pro to, co jsou to nebezpečné osoby. A to Luinela byla, i když tak na první pohled nevypadala. Měla v sobě chlad a tvrdost skály.
   „Promiňte, zamyslel jsem se,“ řekl opatrně, „a můžete mi říkat Lukáši? Tak se totiž jmenuju. Nejmenuju se malej uteklík.“
   „Měl jsi to povědět dřív,“ zasmála se Luinela. „Lu-káši.“
   Zamávala paličkou, která už měla v hlavici vmáčknutý kámen. Postavila se vedle Lukášova vozíku, pevně chlapci sevřela levou rukou rameno. Lukáš sykl bolestí, ale nic neřekl. Rád by věděl, proč mu v poslední době musí všichni mačkat ramena. Po tátově včerejším sevření mu zůstaly ne modřiny, ale podlitiny.
   „Tebe to bolí,“ řekla Luinela a podezřívavě se na něj podívala, „proč jsi nic neřekl?“
   „Nevím,“ odpověděl Lukáš po pravdě.
   „Udělal ti bolest. Otec. Tady a na druhé rameno.“
   „Jo,“ přisvědčil Lukáš i když ho vyděsilo, že to poznala. Nebo spíš jak to poznala.
   „To nic. Já tě chytnu níž,“ řekla a posunula ruku dolů na paži. Pevně ho znovu sevřela. „Teď dávej pozor, Lu-káši. Budeme cestovat.“
   Třepla paličkou ve své levé ruce a kolem se rozlilo bílé světlo. Třepla podruhé a Lukáš cítil, že vzduch kolem se mění. Nehoustl ani neřídl, prostě se měnil. Když Luinela třepla paličkou potřetí, ze zeleného kamene vytryskly svazky zelených blesků a ovinuly se kolem ní i Lukáše.
   Lukáš vyjekl, ale blesky byly chladné, nepálily, dokonce ani nebrněly, což by přinejmenším očekával. Pak se s Luinelou oba vznesli nad les.
   Jakmile pominulo počáteční ohromení, uvědomil si Lukáš, že už nesedí na vozíku.    Luinela se vedle něj vznášela celá, nic z ní nechybělo, ale on neměl svůj vozík.br>    „P-p-p-proč,“ vykoktal.
   Luinela na něj shlédla se svým vědoucným úsměvem.
   „Letí jen duše, nerrito,“ řekla, „tvoje tělo je dole. Můžeme se dívat. To je všechno.“
   Lukáš při pohledu na krajinu pod sebou souhlasně zabručel. Jestli se mohou dívat, pak mohou hodně.
   Pod nimi šumělo moře stromů, bylo slyšet stovky ptačích hlasů. Vítr k nim přinášel vůni vody, květin a také hudbu harfy a zpěv. Stoupali spolu s terénem pod sebou. Lukáš viděl své místečko na úpatí mohutného horského masivu; jak se od něj vzdalovali, tím ztracenější a bezvýznamnější bylo.
   Poprvé pro něj ten kousíček lesa znamenal celý svět, ale teď z ptačí perspektivy, to byla tečka, zrnko písku v ohromných dunách.
   Les byl smíšený, jehličnany s šedými kmeny a indigovým jehličím stály v sousedství dubů s načervenale bílým listím a mohutnými rezavými větvemi. Na některých místech rostly útlé listnáče hrající bleděmodře a vysokánské stromy s čímsi, co vypadalo jako kříženec listí a jehličí. Ty byly celé ohnivě rudé.
   Čím víc se blížili k vrcholu hory, tím řidší byl porost na jejích svazích. Vysoké stromy vystřídalo křoví a pokroucená kosodřevina, modře se tetelící v sílícím větru. Přibývalo holých míst, kde pod řídkou vrstvou půdy prosvítaly bílé kameny a vrcholky hor zářily bíle, jen v prohloubeninách kořenila žlutá, drsná a ostrá tráva.
   Na jednom ze skalisek spatřil Lukáš červenohnědá zvířata, podobná kamzíkům. Na hlavě každého z nich však trčely čtyři krátké, tlusté rohy. Pohybovali se hbitě mezi balvany, hráli si a škubali trávu. Vypadali šťastně a nebojácně.
   Jinde se na ohromném bílém balvanu trčícím z kosodřeviny slunila kočkovitá šelma s blankytně modrým kožichem. Lukáš si všiml, že má dva lví ocasy s nafialovělými třapci a po hřbetě se jí táhl temně modrý pruh. Když zazívala, ukázala ostré zuby. Nic tak strašidelného jako haragh, ale přesto vzbuzovaly respekt.
   Na nejvyšším skalním štítu, odkud už nebyla slyšet hudba ani zpěv a kde vál ostrý a studený vítr, Luinela jejich let zastavila.
   „Podívej kolem,“ řekla. „Dál nemůžeme letět. Tak dívej.“
   Lukáš se poslušně rozhlédl. Kam jen jeho oči dokázaly zaostřit, se rozkládala hornatá krajina, plná lesů a kamenitých svahů. V údolí na druhé straně hor, nad kterými stály, tekla řeka, odrážející zlatorudé nebe. Zdálo se, že tudy teče oheň. Když se Lukáš soustředil, dokázal vyhledat v okolí řek a říček víc. Viděl i vodopády v jednom vzdáleném údolí.
   Nevěděl, jak může vidět tak daleko, skoro jako by měl zázračný dalekohled. Zamrkal, pohled se mu ale nijak nerozostřil. Tajně zadoufal, že mu tahle schopnost zůstane, i až se zase vrátí na svůj vozík. Do svého opravdového, chromého těla.
   Otočil se, aby přehlédl všechny světové strany. Jen na severu končil obzor v modré mlze. Na všechny ostatní strany bylo vidět do daleka.
   „Co znamená ta mlha,“ zeptal se Lukáš Luinely.
   Na tváři se jí objevil zasněný úsměv. Najednou jako by se od Lukáše hrozně vzdálila.
   „Země růží,“ řekla. „Jsou tam stříbrné růže. Každá má člověka, který se o ni stará. Když se narodí nová, zavolá si člověka třeba zdálky. Některá růže a některý člověk jsou si souzeni. Rozumíš?“
   „Moc ne. Je to nějaká země, kde žijou… chytrý kytky?“
   „Růže nejsou moudré. Ani nejsou hloupé. Růže jsou. Krásné a vábivé. Je radost pro ně žít.“
   „Vás si ale žádná nevybrala. Nebo to nemůžou?“
   „Mohou. Ale ještě se nezrodila růže, ke které já patřím.“
   Lukáš se usilovně snažil představit si zemi plnou květin a lidí, kteří o ně pečují. Nedokázal to. Nedovedl si představit dokonalé soužití člověka a inteligentní květiny. Raději se o to přestal pokoušet.
   „A kam až sahá… kam až sahá Elterie,“ zeptal se místo toho.
   Luinela rozpřáhla paže.
   „Kam dohlédneš. Odtud do dohledna. To je Elterie.“
   Lukáš si pomyslel, že to není moc velká země. Přestože teď dovedl vidět na větší dálku, nemohl přehlédnout větší území, než jsou Jižní Čechy.
   „A co vaši sousedi?“
   „Tam, kde vstává slunce, je Targie. Nemám ji ráda, omezení lidé. Ne všichni, ale ti s mocí. To je špatné.“
   „To je vždycky blbý. Ale u nás je to taky tak.“
   Podívala se na něj zkoumavě, jako by se pokoušela zjistit, jestli si z ní neutahuje. Lukáš její pohled vydržel.
   Luinela se pousmála a pokračovala: „Na levé ruce slunce je Velterie. Moc mají jen ženy. To je také trochu omezené.“
   „To je dost omezený,“ vyprskl Lukáš při pomyšlení na čistě ženskou vládu.
   „Ne tolik, jako Targie,“ řekla klidně Luinela, „na levé ruce slunce je také Nirisea. Tamní lidé jsou velice pyšní.“
   „Pyšní lidé?“
   „Myslí, že oni mohou všem říkat, jak je dobře dělat a jak je špatně dělat. Rilela, myslí že jsou vševědoucní.“ Luinela si odfrkla a Lukáš z ní ucítil opravdovou zlost. Když mluvila o Targii, byl v jejím hlase jen chlad a něco hlubšího, ukrytého. Teď se rozpálila.
   „Myslí, že sjednotí země a pak budou všem říkat co je dobré. Pořád by jen jednali a jednali, ale nakonec přece prosadí svůj názor.“
   „To taky znám,“ povzdechl si Lukáš.
   „Škoda…Na straně kam chodí slunce večer, leží Kytrie. Není dobrá ani špatná. Nevím, co o ní vyprávět. A pak je pravá ruka slunce a Země růží.“
   „Ta nemá jiné jméno?“
   „V naší řeči se jí říká také Sylvernie.“
   Lukáš kývl. Chvíli se mlčky dívali do krajiny. Vítr svištěl kolem nich a Lukášovi bylo, jako by ostré větrné prsty pronikaly skrz jeho srdce.
   Pohlédl na východ a zamyslel se. Luinela zatím toužebně hleděla na Zemi růží. Pod nimi na vrcholku hory přeběhl přes kameny zelený králík.
   „Paní Luinelo,“ řekl Lukáš a modrá žena se k němu otočila, „totiž… válčí se tady někdy? Nějaký bitvy a tak?“
   „Musíme se vrátit,“ řekla Luinela.
   Její přívětivá tvář se změnila v kamennou masku.
   „Omlouvám se, jestli jsem řek něco špatnýho. Jen jsem chtěl vědět, jestli je možný… jestli existuje svět, kde by byl pořád jenom mír.“
   „Musíme se vrátit,“ opakovala Luinela.
   Na Lukáše se ani nepodívala.
   „Takže tu žádné války nejsou?“
   Tentokrát se na něj otočila. Lekl se, když uviděl její svítící kočičí oči. Její obličej byl tvrdý, krásný a chladný. Rty měla pevně sevřené.
   Lukáš se chtěl začít omlouvat, ale ona ho předběhla.
   „Rilela, malý uteklíku, řekla jsem: vracíme se!“
   Švihla před sebe paličkou a svět kolem Lukáše zmizel. Chlapec měl pocit, že ho do sebe vtáhl mlýnek na maso. Nebyl to příjemný let jako poprvé. Luinela byla rozzlobená a vraceli se násilně, hroznou rychlostí.
   Do vozíku doslova dopadl. Cítil ten náraz ve všech kostech. Hekl a s potížemi nabral dech do plic. Bylo mu, jako by ho vytáhli z vody, kde se téměř utopil. Oči měl oslepené, oslněné. Přesto se divoce rozhlížel po Luinele.
   „Paní,“ zavolal, jakmile na to měl dost sil, „paní, já se omlouvám. Fakt, já nechtěl…“
   Uslyšel zlobné zasyčení, které znělo jako Luinelino rilela. Pak bylo okolí tiché. V poledním slunci vonělo jehličí a ptačí hlasy se nesly pod jasnícím se nebem.
   Lukáš si otřel z tváře zbloudilou slzu. Vzpomněl si na náhlý dar ostrého vidění, rozevřel oči, ale ta schopnost zmizela. Stejně jako Luinela… Zamračil se. Proč jenom každé jeho dobrodružství musí skončit špatně?

***

   „Máma přijede domů. Zejtra,“ řekl táta, když položil telefon.
   Byla to první slova, která Lukášovi řekl od onoho večera, kdy přišel domů opilý a zbitý. Od té doby uplynuly dva dny a pro Lukáše to byly nejdelší a nejhorší dny v životě. Táta slova nepromluvil a když se rozzlobil, přešel bez varování na facky.
   Teď Lukáš skoro nadskočil, když slyšel, jak ho otec oslovil. Ty tři dny ho málem dohnaly k šílenství. Stačilo slyšet otcův hlas a krčil se jako bitý pes.
   Rád by se zeptal, proč mámu za celou tu dobu, kdy ležela v nemocnici, nebyli navštívit, ale raději si tu otázku nechal jen pro sebe. Nebyl blázen, ještě ne.
   „Je v pořádku?“ zeptal se místo toho.
   „Prej ne,“ odfrkl si táta, „prej ještě bude muset ležet a odpočívat a takový ty doktorský sračičky.“,b>    „Tati,“ začal Lukáš, ale zarazil se. Lekl se toho, co chtěl vyslovit.
   „Nóó,“ zavrčel táta.
   „Tati, co když máma… co když řekla, co se stalo? Jako, co se stalo vážně, doopravdy…“
   „Jak to myslíš? Nic se přece nestalo… jenom spadla. Byla to nehoda,“ řekl otec. Nepřítomně se díval ven z okna, na povadlé květy muškátů. Náhle se prudce obrátil. „Nebo myslíš, že ne?“ zeptal se a pravé oko orámované temným monoklem zaplálo jako oko ďábla.
   „Já nevím,“ řekl Lukáš a nenápadně položil ruce na kola vozíku. „Ale jestli měla strach… třeba se bojí vrátit se a bude chtít… třeba se tě bojí, tati…“
   Otec k němu přistoupil a protože Lukáš začal s vozíkem couvat, chytl ho za krk a přidržel si jeho tvář blízko své.
   „Nemá co říct, chápeš to?“
   Lukáš bezmocně zavrtěl hlavou. Cítil se jako králík, vytažený z bezpečí kotce.
   „Tvoje máma je totiž fajn ženská. Rozumíš? I když je někdy líná jako veš. Ale napráskat by si mě nedovolila.“
   Napřímil se a Lukáše pustil. Protáhl si záda. Lenivě, jako když přede lev, dodal: „A kromě toho si za to mohla sama. Vyprovokovala mě. Neměla mě provokovat.“
   Lukáš v sobě zadusil křik na protest. V krku ho pálilo, nejen z otcova sevření. Hlavně z pocitu nespravedlnosti a vlastní bezmoci.
   „A je ti jasný,“ pokračoval táta, stále otočený zády, „že pokud nebude tvoje matka schopná starat se vo domácnost, tak to bude dál na tobě?“
   Lukáš nemohl odpovědět, v krku mu narůstal knedlík zloby, hrouda křiku, který nikdy nebude ventilován. Celý se třásl, ruce sevřené na opěradlech vozíku.
   „Tak odpovíš mi?“ zařval otec a obrátil se k němu.
   Lukáš ještě stačil s vozíkem couvnout, ale pak narazil na stěnu, otec k němu přistoupil a vrazil mu facku. Lukáš věděl, že je to spíš za couvání, než za to, že neodpověděl na otázku.
   „Jo, je mi to jasný,“ zamumlal, s jediným přáním: aby ho otec nechal na pokoji.
   Styděl se za svou zbabělost, že nedovede hájit mámu lépe. Nedokázal však dělat nic jiného než se stydět.
   „Dobrý. Tak jsme si rozuměli,“ otec se poškrabal v podpaží a obrátil se. „Jdu teď na jedno ke Krupičkovi, tak zatím přihřej guláš k večeři.“

***

   Mámu přivezla sanitka ve středu dopoledne. Táta jí pomáhal do schodů a před saniťáky byl samá péče a pozornost. Lukášovi se z toho obracel žaludek. Věděl, že jakmile se za mámou a otcem zavřou domovní dveře, bude všechno jinak.
   „Tak se ňák domluv s klukem, aby tahle domácnost fungovala,“ řekl otec v předsíni, „a pak si di lehnout. Ale ručíš mi, že všechno poběží jak má.“
   „Jo,“ slyšel Lukáš mámin hlas, slabý a zlomený, „jo, jo, jenom mi, prosím, pomoz do ložnice. Musím si lehnout. Prosím, Milane…“
   „Jéžišmarja,“ povzdechl si otec, „to budu mít na krku dva kriply?“
   Mě na krku mít nebudeš, pomyslel si Lukáš, nebudeš a nikdy jsi neměl. Nikdy ses o mě nestaral a o mámu se taky nebudeš starat, víš to ty, vím to já a ví to ona. Tak komu hraješ divadlo?
   Hrozně rád by to otci řekl do očí. Věděl, že to neudělá, ale ta představa ho hřála.
   Čekal na mámu v ložnici a když ji konečně uviděl, sevřelo se mu hrdlo steskem, lítostí a něhou.
   Byla bledá, tolik bledá, hubená, že připomínala pouhý přízrak, lícní kosti se jí v obličeji rýsovaly se strašidelnou přesností. A slabá jako moucha. br>    Až k posteli ji musel dovést otec, který dával nepokrytě najevo, co si o tom myslí. Kdyby mu Lukáš mohl číst myšlenky, nepochybně by tam objevil jednu adresovanou mámě a ta myšlenka by zněla: ty blbá krávo simulantská, já vím, že bys k tý posteli došla sama, ale budu tak hodnej, že s tebou budu hrát tu tvojí hru.
   Posadila se na kraj postele. Otec poodstoupil, úkosem se na ni podíval.
   „Můžu vás tu nechat?“ zeptal se posměšně. „Nepotřebujete ještě něco? Potřebuju si jít zařídit nějaký obchodní věci.“
   Máma si s Lukášem vyměnila unavený pohled. Oba věděli, že se táta neptá proto, aby dostal odpověď.
   „Jo, jasně,“ řekl Lukáš přesto, „my budem v pohodě.“
   „Tak jo,“ táta pokývl, zachrastil v kapse drobáky a vypochodoval z ložnice.
   „Ahoj Lukášku,“ řekla máma, sotvaže se ozvalo klapnutí domovních dveří. „Jééé, já jsem tak ráda, že jsem zase doma.“
   O tom Lukáš pochyboval. Podal mámě ruku a pomohl jí položit se. Její dlaň byla suchá, horká a kostnatá. Tomu slovu se bránil, přesto mu však přicházelo na mysl.
   „Já jsem taky rád, že jsi tu u mě!“ řekl. Přitáhla si jeho hlavu a políbila ho na čelo. Sálalo z ní horko. „Budu se o tebe starat, jo? Dávat ti prášky a tak, budu ti vařit čaj. Klidně ti budu něco číst. Ve škole se toho moc neděje.“
   „Bylo to tu těžký?“ zeptala se a opřela na něj oči. Viděl červené žilky, zřetelně a jasně vystupující na jejím bělmu. Bylo to tu znovu, ta chvíle, kterou prožil nedávno, se vrátila.„Jak jsi to zvládal?“
   „Ušlo to,“ Lukáš se pokoušel zatajit, že se mu vnitřnosti svírají úzkostí. Viděl kruh, v němž se motá, v němž putuje od hrozného období přes děsivé zpět k hroznému.
   Touha být v Luinelině světě, tak silná, že měl Lukáš pocit, že tady prostě nemůže dýchat…
   „Co táta. Nebil tě?“
   „Ne,“ zalhal Lukáš, „bylo to dobrý. Fakt, nedělej si starosti.“
   „Jsi můj hodnej chlapeček,“ vzdychla a znovu si ho přitáhla blíž. Chtělo se mu plakat nad tím, jak je zubožená. „Bude to pro tebe těžký. Budu se snažit, abych mohla vstát a něco dělat, ale… zatím to nejde.“
   „Mami, to je dobrý,“ řekl.
   Držela si ho u sebe, cítil, jak jí tluče srdce. A byla tak horká... Na okamžik sám pocítil malátnost horečky.
   „Mami, proč jsi jim neřekla, co se stalo?“ zeptal se a vzápětí si vyčítal, že ta slova vypustil z úst.
   Matka se napřímila a ztuhla.
   „Co jsem měla komu říct?“ zeptala se ostře.
   „Ty to víš,“ řekl Lukáš. Zoufale se snažil přestat o tom mluvit, ale nešlo to. „On tě málem zabil. A možná se mu to ještě povede. Měla jsi to říct doktorovi, nebo sestře, nebo prostě komukoli.“
   „Nešlo to,“ řekla a zakryla si obličej rukama, „nešlo to, já jsem nemohla, bála jsem se…“
   „Mohlo by to všechno skončit. Mohli bysme žít bez něj,“ řekl Lukáš. Náhle si vzpomněl na ten pocit, kdy letěl vysoko ve vzduchu, pod sebou volnou krajinu… svoboda!
   Zamrazilo ho.
   „Nebo.. tak to uděláme teď! Teď hned!“ vyhrkl. „Někam zavolám, na Linku důvěry, nebo tak… Mami, já nechci aby ti ubližoval, nebo aby ubližoval mě!“
   „Ne, já se bojím, nemůžeme to udělat…“ hlas se jí chvěl a třepotal jako moucha v pavoučí síti. „Kam bysme šli? Všechno je jeho, bez něj nemáme nic.“
   „Máme jeden druhýho,“ řekl Lukáš a připadal si přitom hrozně pateticky. „Můžeme odejít do nějakýho azyláku, nebo tak… určitě nejsme jediný, kdo je na tom takhle. Musí bejt nějaká možnost! Prostě musí!“
   „Ne-ne-ne-ne,“ vzlykala máma a škubala hlavou ze strany na stranu, „já se bojim … kdybychom utekli, tak jak řikáš… on by nás našel, chápeš … nejde to a já se tak bojim…“
   Lukáš jí položil dlaň na čelo. Bylo hrozně horké. Nepotřeboval teploměr, aby se přesvědčoval.
   Rozjel vozík do kuchyně a vrátil se s paralenem a hypnogenem, který máma užívala na spaní. Oba prášky ji nechal zapít studeným čajem. Potřebovala spát, odpočívat, nabírat síly. Bylo od něj hloupé, že ji tak vynervoval.
   Pozoroval, jak se na posteli tulí do klubíčka a držel ji za ruku. Stále šeptala, jak moc se bojí. Už okolnost, že s ním mluvila vážně, že ho neodbyla svou nepřístupností, když začal mluvit o rozchodu s tátou, naznačovala, jak je na tom špatně.
   Přál si, aby ji mohl uklidnit, říci jí, že je tu i něco dobrého, ale zrovna na nic nemohl přijít.
   Zato mu v hlavě začal klíčit nápad, možná zoufalý a hloupý, ale každopádně přinášející jisté východisko.
   Máma začala pravidelně oddechovat, tvář se jí uvolnila. Lukáš opatrně vymanil ruku z jejího sevření a rozjel se k sobě do pokoje. Ten nápad si vyžadoval hlubší promyšlení a také určitou cestu.

***