Deimos - 42. část

19. 12. 2007 – 8:12 Íránského času
Poušť 113 km od města Birdžand – Írán


„Tak pohyb, nemáme na to celý den,“ povzbuzoval Dick ostatní a sám cpal své věci do polního batohu. Vyčkávali čtrnáct dní na jednom fleku. Tuhle poušť už mezitím dokonale prolezli a možnost, že by se tu nějaká základna nacházela byla nulová. Doufali, že i situace tam venku se zklidnila a nebudou po nich slídit i po třech týdnech.
Nezbývalo, než to prostě vyzkoušet. Všechno naházeli zpátky do náklaďáků a vyrazili na další místo. Čekala je východní část velké solné pouště Dašte Kevír. Než se jim ji podaří prohledat uplyne nejméně dalších čtrnáct dní, takže by si měli pohnout.
Konvoj se rozjel. Fred se opřel o bednu s municí a snažil se přemýšlet.
„Co se děje?“ zeptal se ho Brian.
„Jen mi vrtá hlavou jak se dostaneme dovnitř. Je tam několik tisíc techniků a vojáků. Nikdy se nám nemůže podařit vyřídit je všechny. Musíme tedy zůstat v utajení, takže by to chtělo, aby tam nejprve šli tak dva, nebo tři a omrkli terén!“
„A ty chceš jít.“ Pokyvoval hlavou Brian.
„Jo, to bych moc rád! Pokud se ukáže, že s tam přes zabezpečení stejně nikdy nedostaneme, mise skončila a já ani nebudu mít možnost oplatit jim to, co udělali mně, Sylvii a Kathy!“ vzdychl.
„A kdo nám brání, abychom tam šli my s Hasímem?“ nechápal.
Fred zakroutil hlavou.
„To je právě ono! Já v tom bráním, protože bych se nechal strhnout zlobou a začal bych je bezhlavě zabíjet. Prostě bych nás prozradil. Nemám sílu udržet se, kdybych třeba někde tam dole zahlédl Tsenga. Na místě bych ho odpravil bez ohledu na následky.“ Podíval se Brianovi do očí. „Já to tak cítím a dokud tomu bude jinak, nemůžu to riskovat, i když jsem jediný, kdo ten kosmodrom zná!“
„Takže teď přemýšlíš jak by ses pomstil jinak, kdybychom se tam nedostali?“ zeptal se.
Fred váhavě přikývl.
„Vlastně spíš přemýšlím jestli to mám riskovat, všechno ohrozit a jít tam dolů s pocitem, že pokud ho uvidím, udělám úplně cokoliv abych ho zabil, nebo raději zůstat nahoře a modlit se, abyste nás dostali nějakým způsobem nepozorovaně dovnitř.“
„Neznám tě moc dlouho, ale určitě vím, že bys nikdy nedal volný průchod svým pocitům.“ Podíval se mu do očí. „Jsem plně přesvědčen, že to zvládneš a udržíš se, kdyby bylo potřeba!“
Fred zvolna přikývl. Tím si byl i on sám jistý, ale poslední události ho navždy změnily. Stal se z něho člověk, který žije pouze pro pomstu a protože se s tím ještě nikdy nesetkal, nevěděl, co by vlastně dokázal udělat pro splnění svého cíle, až tam dole půjde do tuhého.


20. 12. 2007 – 12:03 Íránského času
Poušť Dašte Kevír – Kosmodrom Alláh Troope – Írán


Kathy seděla na židli ve své cele a přes obrazovku odpovídala na dotazy. Bylo to tak každý den. Zkoušeli ji a cvičili v tom, co už uměla. Bavilo ji to a byla jim za to vděčná.
„A co takhle Hawkingovy černé díry?“ položila jí otázku další šedivá tvář na monitoru.
„V zásadě s tím souhlasím! Nevidím žádný důvod, proč by se černé díry nemohli vypařovat za vzniku gama záření!“
„Znamená to pro nás hrozbu?
„Podle mě bychom to měli brát v potaz, ale rozhodně větší nebezpečí nám hrozí ve formě vesmírného smetí. Gama záření umíme zneškodnit štíty, ale v rychlosti, jakou létáváme i malé zrnko prachu může v lodi vyhloubit pěkný kráter!“
„Dobře, jdeme dál. Jaká doba je potřeba k terraformaci Marsu podle tebe?“
Kathy se zahihňala.
„To záleží na tom, jak velký kapitál máte k dispozici!“
„Tak tedy berme že neomezený!“
Zvážněla a zamyslela se.
„Klidně i pouze pár desítek let! Tak dvacet, nebo třicet! Stačilo by rozmrazit polární čepičky!“
„Slyšela jsi někdy o řízené přeměně atomů pomocí anihilace?
Zakroutila hlavou.
„Neslyšela, ale určitě to má něco společného s Deimosem!“
„Nemá! Pravda je taková, že to je americký projekt už ze sedmdesátých let, který byl vyvíjen nezávisle na družici pouze a jedině k terraformaci Marsu.“
„A o co tedy jde?“ zeptala se.
„Jak určitě víš, po anihilační řetězové reakci se volné gluony a kvarky začnou spojovat zpět do nejjednodušších atomů, což je vodík. V tomhle stavu taky zůstávají. Zjistilo se ale, že pokud je anihilován některý z nejtěžších prvků s atomovým číslem sto čtrnáct a vyšším, uvolněná energie se netransformuje do podoby fotonů, ale do podoby další generace pračástic, jako je Boson W a Z.“
„Jasně,“ vypískla Kathy. „Prostě se místo fotonů z nulovou klidovou hmotnostní vytvoří díky větší energii druh fotonům podobných částic s nenulovou klidovou hmotností.“
„Ano! A právě tyto dokáží svou ohromnou energetickou silou přimět leptony, kvarky a glouny k tomu, aby se z nich vytvořily složitější prvky než jen vodík. A tak se bádalo a zjistilo se, že atomové číslo sto šestnáct dokáže umožnit vznik uhlíku a sto osmnáct vytvoří kyslík. Tím se dají pokrýt veškeré nároky na kyslík a oxid uhličitý! Při normální anihilaci se pak s přítomností kyslíku dá zažehnout vzniklý vodík a produkt je voda! Podle vědců se dá tedy terraformace stihnout za pouhé čtyři roky.“
„Ale problém je, kde vzít dostatek hmoty na anihilaci!“ pokrčila Kathy rameny.
„Jednou za více jak osmnáct tisíc let se stává, že se Mars přiblíží na pouhých tři a půl milionu kilometrů k planetce Ceres, která je unášena v pásu asteroidů za jeho oběžnou dráhou. Stačí tedy relativně slabá síla k tomu, aby sklouzla do jeho přímého gravitačního pole. Se svým průměrem více jak devět set kilometrů by úplně stačila!“ usmála se hlava na obrazovce.
„Ambiciózní nápad, ale to budeme čekat osmnáct tisíciletí na to, než se k Marsu přiblíží Ceres?“
Na dveře se ozvalo zaklepání a přes tunel do cely projel talíř s jídlem!
„Mám tu oběd! Budeme pokračovat později,“ oznámila do obrazovky a šla si pro jídlo.


21. 12. 2007 – 16:17 Íránského času
Silnice do Mašhadu – Východní část pouště Dašte Kevír – Írán


Další dva dny na cestě. Už mu ta poušť lezla opravdu krkem. Jediná dobrá zpráva byla, že byli konečně na dalším místě.
„Tak, panstvo, všichni vysedat!“ zahalekal Dick na celý konvoj a sám seskočil z kryté korby prvního náklaďáku.
„Tady bychom se mohli utábořit,“ pokýval hlavou Brian.
„Jo, souhlasím! Z těch výmolů už se cítím jak řízek co si dal pusu s paličkou na maso,“ přikývl Fred a významně si zkontroloval, jestli má v samopalu plný zásobník. „Nikdy nevíš na co můžeš narazit,“ ospravedlnil svou kontrolu a následoval Dicka ven z korby.
Mužstvo začalo pomalu stavět stany. Fred se rozhlížel kolem. Bylo to takové pěkné údolíčko. Z cesty sjeli už před hodinou a tohle byl už druhý kandidát na tábor. Tam ten byl na kopci a byla sice pravda, že z něj bylo vidět široko daleko, ale stejně tak by někdo mohl z cesty uvidět je na kopci. Nechtěli to riskovat.
„Tady je to opravdu pěkné, ale příroda volá!“ upozornil je Brian a zmizel za autem. Tady bylo velice nepravděpodobné, aby je někdo objevil.
Fred začal vynášet z korby věci. Vyšlo jim daleko lépe, když nechali bedny venku a spali přímo v náklaďáku. Nemuseli tak stavět stany a v jejich autě toho nebylo tolik, aby to potom nestihli zase rychle nanosit zpátky.
Rychle se stmívalo a když byl tábor postavený, slunce se už dotýkalo obzoru. Porada na další den proběhla ve tmě.
„Zítra a pozítří objedu s několika dalšími vojáky celý revír a budu pátrat po té pláni, nebo alespoň po něčem, co by nasvědčovalo tomu, že je základna tady. Pak se budou opět vysílat průzkumnické oddíly pro podrobnější průzkum lokalit, které určím,“ řekl Fred a kývl na Dicka, jestli nechce taky něco říci. Nechtěl. Vlastně se už vše ostatní vyřešilo ráno. „Takže budíček bude zítra mimořádně až v půl deváté, vyjma mě a dalších třech dobrovolníků, se kterýma se vydám poušť propátrat!“ přejel pohledem všech sto čtyřicet devět vojáků. „Tak kdo půjde?“ zeptal se.
Přihlásil se Rollins, Muhmad a ještě několik dalších vojáků, které Fred osobně neznal. Nakonec si vybral jako posledního člena mladou energickou ženu s delšími vlasy. Chvíli měl strach, že si tím kompenzuje ztrátu Kathy, ale okamžitě tuto myšlenku zapudil, protože i z vojenského hlediska je žena velmi vhodný voják a průzkumník. Byla sice neobyčejně přitažlivá dívka, ale s láskou ke Kathy nemohla vůbec soutěžit.
Ukázalo se, že přítomnost asi třicítky žen v jejich soukromé odbojářské armádě je velice výhodnou věcí. Jednotlivý vojáci byli daleko uvolněnější a méně unudění. Navíc je dohromady jejich přítomnost velice stmelila.
„Takže rozhodnuto! Půjde Hasím, Rollins a Halasová,“ oznámil ostatním Fred. „Pro ně je budíček už v šest hodin!“
Brian se ho očima zeptal, jestli může mluvit. Fred neznatelně přikývl a poodstoupil stranou.
„Rád bych ještě upozornil, aby se hlídky střídaly po dvou hodinách a ne jako minule styl „dejte sem dvacku a budeme tam další dvě hodiny i za vás“! Uvědomte si, že jestli zachrápete a něco se stane, jde to na hlavu vám, takže nejde jenom o to méně spát, ale taky vzít na sebe větší zodpovědnost!
Říkám to hlavně díky pozdějšímu budíčku, takže si na mě dejte pozor, nebo si schválně natočím budíka na půl čtvrtou a půjdu někoho podřezat! Abychom vám potom mohli dát co proto!“
Zástup vojáků se zasmál. Brian se zakřenil a otočil se na ostatní členy velící čtyřky. Nikdo už nic nechtěl.
„Tak fajn! Můžete jít chlastat, hrát karty a tak dále, ale jestli bude někdo nevyspaný, tak se postarám o to aby si schrupnul skutečně hodně dlouho a v sádře!“ upozornil je a odešel s Fredem, Muhmadem a Jenkinsem dělat přesně to, co před chvílí říkal.

„Tak co? Jaký je tvůj názor na ty „Vojáky“ tam venku?“ zaksichtil se Dick na Freda.
„Já nevím. Jsou odhodlaní, to ano, ale rozhodně si nejsem jistý, jestli to zvládnou. Vlastně ani nemám tušení, jestli to zvládnu já! Kdoví co nás tam dole čeká.“
Brian položil na stůl poloprázdnou sklenku a podíval se na hodinky.
„Je jedenáct! Chceš něco ukázat?“
Když Fred přikývl, odhrnul kus plachty, aby bylo z korby vidět ven. Po celém táboře svítili lucerny. Seděli tam hloučky vojáků a hlasitě se smáli, nebo hrály poker. A pak tu byli skupinky, které běhali okolo, čistili zbraně, nebo se učili co nejrychleji měnit zásobníky.
„Vidíš! Dva druhy lidí! Ti co běhají se buď chtějí pomstít, nebo mají až příliš velký strach, ale tréning a výcvik jim pomůže to překonat a splnit misi na jedničku. Všichni do jednoho by nakonec za svou vlast položili život, ale určitě nebudou zbytečně riskovat.
Ti druzí mají taky strach, ale jsou tolik odhodlaní, že nějaký výcvik pro ně nemá žádný smysl. Až půjde do tuhého, tohle budou ti, co se ráno chechtají tomu, že máš rozepnutý poklopec a odpoledne skočí do rány ostřelovači, aby ti zachránili život! Dokud máš u sebe oba dva typy lidí, nemusíš se bát toho, že by to nezvládli!“ zakroutil hlavou a nevěřícně se uchechtl. „Vlastně jsou to ti nejlepší vojáci jaké jsem kdy viděl! Každý z nich je unikátní a vyniká v něčem jiném. Kdyby byl někdo z nich sám, těžko přežije, ale jejich společné osudy a strasti udělali něco zázračného! Ne nadarmo se říká, že celek je mnohem lepší než součet jeho částí! Jsou naprosto bezvadní a cítím, že je to veliká pocta, když můžu být jedním z nich!“