Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. XI

ČÁST III

   Místnost zaplavilo světlo. Geodor zamrkal, mírně pootočil hlavu. Sykl. Šíji měl ztuhlou stejně, jako všechny ostatní svaly v těle. Vlastně mu připadalo, že má ztuhlé i myšlení.
  Od chvíle, kdy prošel podivnými kovovými dveřmi, mohl uplynout den, nebo také dva. Nedělo se tu nic, co by mu poskytlo alespoň nějaký podklad pro měření času.
  Opravdu ne? V hlavě se mu ozval posměšný hlásek. Dali ti přece možnost, jak sledovat plynutí času lépe, než kdybys pozoroval hvězdy na nebi.
  Nikoho jsem se o takovou laskavost neprosil.
  Ano, a tím ta služba nabývá na ceně.
  „Dost,“ zavrčel Geodor.
  Vzpomínky z mysli ale vypudit nedokázal: na tmu, v níž jen místy prosvitly drobné zelené záblesky. Klapnutí dveří za ním, připomínající mu, že je ztracený, že ním není cesty zpátky. A pak bolest, která vystřelila odněkud zespodu, projela celým tělem a srazila ho na hladkou, snad železnou podlahu. Záblesky jedovaté zeleně, požírající jeho tělo. A spásné bezvědomí.
  Když se probral, seděl v téhle místnosti. Tedy, seděl není to pravé slovo. A místnost nejspíš také ne. V první chvíli ho zachvátila panika, když zjistil, jak ho stěny svírají. Nalézal se v krychlovité kobce, sotva deset stop na šířku a ještě méně na výšku. Musel se nepohodlně hrbit – nacpali ho sem – ať už oni byli kdokoli – v bezvědomí. To měl všechny údy ohebné a hlavně necitelné. Jakmile se probral, začalo ho všechno brnět a mravenčit.
  Zpočátku, když se ovládl a zjistil, že i když to tu není dvakrát pohodlné, dá se to jakž takž přežít, to nebylo tak zlé. Uplynulo několik hodin a on si s povděkem uvědomil, že žaludek i střeva má prázdné, což ho ušetří dalších nemilých potíží. Po dalších několika hodinách se už nedovedl přestat vrtět a bezděky hledat pohodlnější polohu. Začínalo mu být horko a žízeň dotírala stále hůř.
  V jednu chvíli se mu podařilo usnout – to když měl za sebou odhadem půl dne. Jen zavřel oči a s ohromnou úlevou se rozběhl do volné krajiny snů.
  Netrvalo to dlouho. Znovu o sobě dala vědět zelená, bleskovitá bolest, která ho přivítala ze začátku. Vytryskla z teplých kovových stěn a projela Geodorovým tělem.
  V tu chvíli se neubránil výkřiku.
  Pochopil, že spát nesmí. S trpkým úšklebkem si pomyslel, že takhle brzy znovu ztratí vědomí. Nebyl ve špatné tělesné kondici, pokud nepočítáme relativně krátkou dobu bez jídla a vody. Ale duševně se cítil dost oslabený. A ta hnusná, brnivá a bzučivá bolest, kterou přinášely zelené záblesky…
  Seděl, oči upřené do tmy, dokud ho nezačaly pálit. Pak je teprve zavřel a ze všech sil se bránil spánku. Navzdory tomu ho zase přemohla dřímota a celé se to opakovalo. Když se to stalo po páté, Geodor se ocitl blízko bezvědomí. Lil z něj pot a přesto se třásl jako v zimnici. Prázdný žaludek se mu svíral, celým tělem procházely křeče. Před očima mu tmu vystřídala bílá mlha.
  Mírně se předklonil, jak to jen šlo a nasucho dávil. Po tvářích mu tekly slzy.
  Pokoušel se zhluboka dýchat, vzduch se mu ale zdál nechutně teplý a vlhký. Mlha před očima se změnila v souvislou bílou plochu. Ztrácel se v ní. Odcházel po sněhové pláni.
  V paži ucítil bodnutí a neurčitý tlak. Hmátl tím směrem, nemotorně, hřbet ruky se mu odrazil od stěny. Stačil se dotknout něčeho špičatého, co se právě zasouvalo do stěny. Na paži nahmatal drobnou opuchlinu.
  Od té chvíle už na něj mdloby nepřišly, ale rozhodně to neznamenalo klad. Nevěděl, jak dlouho ho tu oni nechají v bolestně pokrčené poloze čekat. Jak dlouho ho budou strašidelnými způsoby udržovat při životě a při síle.
  Nějakou dobu plakal, ale pak mu i to přišlo příliš vysilující a bolestivé. Poslední hodiny se jen mírně kolébal dopředu a dozadu. Pokoušel se modlit. Nakonec ale jen šeptal jedno jméno.
  Vivianovivianovivianoviviano…
  Světlo přišlo ve chvíli, kdy začínal ztrácet rozum a vítal to jako největší blaho.
  Přišlo shora. Jedna ze stěn Geodorova vězení se prostě odsunula stranou a pustila dovnitř oslepivý jas. Oslepivý hlavně pro někoho, kdo strávil dva dny v naprosté tmě a zoufalství.
  „Odsouzený číslo stotřináct,“ ozval se z toho světla hlas, který pro Geodora v tu chvíli zněl andělsky. „Postav se.“
  Pro člověka tak ztuhlého a rozlámaného, jako byl Geodor, to představovalo dost obtížný úkol. Přesto ho splnil, i když se neubránil zasténání, když se mu do končetin tak dlouho zkroucených v nepřirozené poloze pomalu vracela krev.
  Celá jeho kobka sebou cukla, otřásla se a Geodorovi poskočil žaludek. Jen silou vůle se udržel ve vzpřímené poloze, když mu celé tělo zachvátila křeč.
  Kovové stěny se znovu zatřásly a pak se s vrzáním rozložily do všech čtyř směrů. Geodor zůstal stát uprostřed jiné, mnohem větší místnosti. Popravdě, nejspíš by mu teď připadal rozlehlý i kozí chlívek. Když se mu za okamžik srovnalo vidění, zjistil, že by nejspíš dokázal přejít od zdi ke zdi pěti delšími kroky.
  Zmateně se rozhlédl. Ten hlas prve musel někomu patřit a teď se zdálo, že tu nikdo-
  Ne, v koutě za Geodorovými zády stála nízká dřevěná stolička a na ní, nohu přes nohu, hlavu skloněnou a ruce založené na prsou, seděl nějaký malý chlapec.
  Na sobě měl černé kalhoty a košili, obojí jednoduchého střihu, černé boty. Jeho bledá pleť s tím oblečením kontrastovala, ale černé vlasy, poněkud přerostlé a zakrývající obličej, se naopak perfektně shodovaly. Celkově působil kluk jako maličký funebrák, odpočívající po dni plném namáhavé práce. Geodorovi připadal hubený, slabý a také ztracený. Mohl mít tak dvanáct, nejvýše čtrnáct let.
  Co dělá, pro všechny bohy, dítě na takovém místě, prolétlo Geodorovi hlavou.
  Nejistým krokem se k chlapci přiblížil. Nohy se mu třásly. Přidřepl, aby mohl dítěti pohlédnout do obličeje. Chlapec se nehýbal, jen ramena se mu zvedala a klesala, jak zrychleně dýchal. Jako vyplašené zvířátko.
  „Jsi v pořádku?“ zeptal se Geodor. „Jak jsi se sem dostal? Stalo se ti něco?“
  Natáhl ruce, aby chlapce chytil za paže, ale ten se náhle napřímil a Geodora přitom odstrčil. V dřepu se těžko udržuje rovnováha a Geodor se svalil na podlahu. Hned byl zase na nohou a ustupoval od chlapce, i když si sám nedokázal vysvětlit, proč na něj působí tak znepokojivým dojmem. Alespoň ne rozumově. Chlapec měl obličej jako vymodelovaný z vosku nějakým nadmíru zručným sochařem. Až vyroste v muže, bude se o něm říkat, že je pohledný. Zatím se dalo klidně použít označení půvabný, krásný. Světle zelené oči, orámované dlouhými a tmavými řasami, hladká pleť, rty růžové a pravidelně vykrojené.
  To vše ale bylo jako bez života. Žádný výraz, ať už k dobrému či zlému. Prázdná tvář…
  „Pro dobrou Ial, co je s tebou?“ vykřikl Geodor a znovu se k dítěti sklonil. Soucit a jakýsi ochranitelský pud, velící většině tvorů poskytnout pomoc bezbrannému mláděti, přehlušil nedůvěřivost.
  Špatně.
  Dotkl se chlapcových paží a nějaká hrozná, neznámá síla ho v okamžiku odhodila až k protější zdi. Tak razantně, až měl ve chvíli nárazu pocit, že vyplivne vnitřnosti. Skončil na podlaze na všech čtyřech, sípěl, v ústech krvavé sliny.
  „Už nikdy neříkej to jméno,“ zaslechl nad sebou chlapcův hlas hovořící freklaniskem, nedětsky vážný a současně výsměšný. Drobná dlaň ho chytla za vlasy a zvrátila mu hlavu vzhůru. „A nikdy na mě nemluv tím směšným jazykem.“
  „Chtěl jsem ti pomoci,“ vyhrkl Geodor dřív, než si stačil uvědomit, že dělá chybu. Spíš z rozčilení než z nějaké osobní statečnosti nepřestal hovořit certhynijštinou.
  „Pomoci mě?“ chlapec se zasmál. Pak Geodora kopl do břicha. „Ty? Děláš si legraci? A něco jsem řekl!“
  „Proč to děláš?“ vypravil se zebe Geodor, hned jak se mu podařilo nadechnout se.
  Chlapec bezeslova ustoupil ke stěně a dotkl se jí dlaní. Z podlahy vytryskly staré známé zelené blesky. Jen kolem Geodora, chlapce si nevšímaly.
  Snaha uniknout jim byla zbytečná. Držely se své oběti, tvořily nerozlučné pouto mezi ní a podlahou, nebo, když se k ní přiblížil, stěnou.
  Zelená bolest. Pohltila celou jeho mysl, odclonila všechno kolem. A tentokrát se ne a ne propadnout do spásné tmy, stále mu zbývalo trochu síly, aby zůstával při vědomí, i když nechtěl.
  Když to skončilo, zůstal Geodor ležet na zádech a lapal po dechu. Odněkud z hrozné dálky slyšel hlas chlapce.
  Podivné, zároveň ho viděl, jak se jen krok od jeho ruky shýbá a pozoruje ho s mírnou zvědavostí v nádherných očích.
  „Ty se moc dobře neučíš, viď. Ale to nevadí. Nakonec to dokážeš. Otec mi říkal, že jsi čaroděj. Jsi čaroděj, Geodore?“
  Geodorovi se chtělo zavřít oči a počkat, až tenhle podivný sen odezní. Určitě to byla jen noční můra. Teď leží zkroucený v té kovové krabici a nějakým zázrakem ho nechávají spát. Nebo je ještě ve své cele a teprve čeká na soudní proces. Tohle je tak absurdní, že se to prostě dít nemůže. Nejen že ho odsoudí k čemusi, co se nazývá tak podezřele jako „převýchova“, ale ještě na něj pošlou dítě. Dítě se smyslem pro krutost, jaký už děti mívají.
  Vlastně to dávalo smysl. Hnusný a zvrácený smysl, ale smysl.
  Když si to Geodor uvědomil, zatoužil aby přišel konec. Ať už bude jakýkoli.
  Otupělý bolestí si až po chvíli uvědomil, že ho kluk kope do boku. Nepokusil se uhnout a nepokusil se ani vstát a bránit se. Nebylo by mu to k ničemu.
  „Odpověz,“ zavřeštěl chlapec a hezkou tvářičku mu zkřivil výraz hněvu. Přestal do Geodora kopat a postavil se znovu ke stěně. Položil na ni dlaň.
  „Nedělej to,“ zachrčel Geodor.
  Zelené blesky ho znovu vtáhly do vlastního, zrůdného světa. Pohltily světlo, vzduch, a nakonec i čas.
  Přesto nakonec zmizely a nechaly Geodora polomrtvého bolestí, ale při plném vědomí. Nad sebou viděl tvář bledého chlapce, zaujatou a klidnou. Jakoby zkoušel, co udělá brouk na rozpálené pánvi.
  „Jsi čaroděj?“
  „Já nevím,“ zachrčel Geodor. Freklaniskem.
  „Stoupni si.“
  Teď si dělá legraci on, napadlo Geodora. On je… já…   Všechny jeho myšlenky byly mlhavé a pomalé. To udělaly ty zelené blesky. Vzaly mu soustředění a pomalu mu kradly vzpomínky.
  „Já nemůžu,“ řekl.
  Do očí mu stoupaly slzy.
  Chlapec udělal dva kroky ke stěně a natáhl ruku.
  Geodor v sobě našel sílu, kterou by ho v jiné situaci ani nenapadlo hledat. Vrávoravě se postavil na nohy, musel se přitom opírat o zeď, ale nakonec stál.
  „Opři se ramenem o zeď,“ přikázal chlapec.
  Geodor nepřemýšlel o tom, co ten rozkaz znamená a poslechl. Skoro ani necítil drobné bodnutí, když se ze stěny vysunula jehlička a zajela mu do paže. Jen stál, sípal, a snažil se soustředit na vlastní dech. Nadechnout se mu připadalo nesmírně obtížné.
  Chlapec se posadil na svou stoličku, zkřížil ruce na prsou a pozoroval ho. Geodor zavřel oči.
  Pozvolna se mu vracela energie. Myšlenky se mu projasňovaly. Dýchání už nepředstavovalo potíže, mohl stát celkem zpříma, i když měl pocit, že je teď celé jeho tělo citlivější.
  Představil si zelené blesky a zachvěl se. Maličko pozvedl oční víčka a nenápadně se podíval po chlapci. Možná by ho mohl přelstít. Předstírat únavu, nedat najevo, že je mu lépe a pak…
  Co? Zakroutíš mu krkem? Možná je zkažený, ale je to pořád dítě… Dítě, vyrůstající na Angwaren Gorn. Jak by mohl být jiný…
  Pěkná obhajoba. Škoda, že mě samotného nikdo takhle pěkně neobhájil. Jinak bych tu možná nebyl a nemusel přemýšlet, jestli nechám tohle roztomilé dítě, aby mě dál mučilo, nebo se ho pokusím zabít.
  Zatímco Geodor přemýšlel, objekt jeho úvah vstal a přešel k němu. Usmíval se. Geodor pochopil, že chlapec ví zcela přesně, jak na tom je. Předstírat cokoli je zbytečné. Napřímil se a otevřel oči.
  „Už mi můžeš odpovědět?“ zeptal se chlapec. „prý pocházíš z Ostrova čarodějů. Jsi čaroděj?“
  „Asi ano,“ řekl Geodor.
  Neznamená to prohru, když ho budu poslouchat, neznamená to, že jsem se vzdal nebo…
  Prostě si jenom popovídáme.
  „Asi?“
  „Co jsem tady, nemůžu svoje schopnosti používat.“
  „Aha. Řeknu otci, ať s tím něco udělá,“ chlapec se kouzelně usmál, „ještě nikdy tu nebyl žádný čaroděj.“
  „Kdo jsi?“ zeptal se Geodor. Zdálo se mu, že najeli na přátelštější notu a rozhodl se o chlapci něco zjistit.
  „Někdo, kdo tě naučí být dobrým služebníkem mého velkého otce.“
  „Tvůj otec je-„
  „Ano, Pán Severu,“ zelené oči zazářily. „Proč tě to udivuje?“
   „Nevěděl jsem, že Tevolanans má syna,“ Geodor byl natolik šokovaný, že zapomněl mluvit freklaniskem. K jeho velké úlevě ale chlapec nepřešel ke zdi, jen se ušklíbl.
  „Nevíš toho hodně,“ prohlásil. „Začínáš mne unavovat. Půjdu.“
  Otočil se ke Geodorovi zády a rázoval k jedné ze stěn. Lehce do ní strčil loktem a ve stěně se objevil otvor, dveře. Geodor byl stále dost ohromený, ale v tu chvíli h napadlo jediné: skočit k chlapci, srazit ho na zem a pokusit se utéci. Tevolanansův syn… jestli nelže… pak zabít ho by bylo totéž, co rozšlápnout vejce jedovatého hada.
  Chlapec se však ve dveřích otočil a jeho zelený, chladný pohled Geodora přimrazil na místě.
  „Než znovu přijdu, zapamatuj si, jakým jazykem máš mluvit. Snad to pro tvůj omezený mozek nebude příliš obtížné,“ zasyčel.
  Udělal krok dozadu a stěna před ním se zase zacelila. Geodor zůstal sám. Dlouho nemusel bádat nad tím, jak se zabaví. Když se k němu z podlahy natáhli blýskaví zelení hádci, bylo jasné, že nudit se nebude.

***

  Mezi tím na jiném místě v Angwaren Gorn probáhal tento rozhovor mezi bledým černovlasým chlapcem a tmavším stínem v temnotě neosvětleného sálu.
  „Je silný?“ zeptal se stín stínovým hlasem.
  „Nezdá se mi,“ odpověděl chlapec a znuděně si pohrával s cípem své košile. „Když jsem měl toho elfa, hned poprvé se mě pokusil zabít. Tenhle ne. Je mírný.“
  „Bude tedy snadné ho obrátit na naši stranu?“
  „Ano, otče. Řekl bych, že to bude snadné.“
  Stín se odmlčel a celá místnost jakoby ochladla. Chlapec pustil z prstů látku své košile a v očích se mu objevil zájem. Pozorně sledoval, jak se v temnotě objevují rozmlžené obrazy. Mladík, jen o několik let starší než chlapec sám, něco křičel a kolem obličeje zkřiveného hněvem mu šlehaly bílé plameny. Stín pokynul dlouhým ukazovákem a obraz se rozpadl do šedi. Pak se, tiše a zamyšleně, ozvalo: „Pamatuješ, proč je tohle důležité.“
  „Ano, otče. Máme moc a tu si musíme udržet, tihle nás o ní chtějí připravit. Ale kdo nemá moc, trpí v bolestech… jako teď ten certhynian.“
  „Jistě,“ zašeptal stín.
  „Otče, říkal jsi, že je to čaroděj. On ale tvrdí, že nemůže tu svojí schopnost používat,“ chlapec se zatvářil maličko nejistě. „Mohl bys mu to dovolit?“
  „Proč?"
  „Já nevím… ale nemůže mě přece nijak ohrozit… ani když bude mít volné všechny svoje schopnosti.“
  „Ne, v Angwaren Gorn nemůže,“ přikývl stín. „Ale chci slyšet, proč chceš, aby mohl používat svá kouzla.“
  Chlapcovo čelo se svraštilo, jak usilovně hledal slova. Nakonec pohlédl na stín ve stínech zpříma a odvážně.
  „Pomůže mi to, abych ho zlomil,“ řekl a pyšně zvedl hlavu. „Lépe si uvědomí, že nemá smysl vzdorovat.“
  „Jsi chytrý,“ sykl stín. „Dnes mi děláš radost. Ale přeji si, abys mne teď nechal o samotě.“
  „Ano, otče,“ chlapec krátce sklonil hlavu, bez dalšího se otočil a odešel, aniž by se ohlédl.
  V šeru sálu se stín na chvíli rýsoval zřetelněji. Bílá tvář brázděný hlubokými, svislými rýhami jako právě zorané pole. Oči žhnoucí jako zvláštní, zelené uhlíky.
  Temnota kolem se rozvlnila, sotva slyšitelný šepot. Ten, který stál ve stínech, rozpřáhl ruce a z černoty do něj začalo proudit cosi neuchopitelného. Stopy, stíny a odrazy.
  Křik matky, která porodila mrtvé, zohavené dítě.
  Smích holohlavého muže, pod nímž se svíjelo krvácející děvčátko.
  Výraz očí mladíka, omámeného alkoholem a dalšími drogami, stojícího se zakrváceným kuchyňským nožem v ruce nad vlastní matkou.
  A bolest stříbrookého čaroděje, který už ani neměl sílu křičet, krvácejícího z prokousnutého rtu a svíjejícího se ve stále pomalejším rytmu na kovové podlaze...