Říct...

Chtěla bych vykřičet do světa… ne, možná jen říct…

Děkuji!
Děkuji za šanci, snad nemám jen jednu.
Děkuji za štěstí v okamžiku,
za soucit, za lásku, kouzlo smíchu.
Děkuji, že život za to mi stál -
- ať spadnu sebeníž, hlavu vždy zvednu…
a vím - je možné jít dál.

Lituji!
Lituji celý svět, však už ne sebe.
Lituji slepých a hluchých lidí,
že to, co já, oni neuvidí.
Lituji věřících v to, co není -
- přestože věřím, asi ne v nebe…
možná jen v dobro a ve spasení.

Odpouštím!
Odpouštím ze srdce, odpouštím všem.
Možná, že chtíc nechtíc ublížili,
zradili, zranili, tu nebyli…
Odpouštím, i když zůstanou stopy -
- i proto teď jsem jaká jsem…
duše se ve zlobě neutopí.

Omlouvám se!
Omlouvám se, prosím o odpuštění.
Snad slepá a hluchá jsem i já,
že nedělám, co se správné zdá
Omlouvám se, slova nejdou vzít zpátky -
- snad zas slovo to změní…
stačí jen pozorně číst mezi řádky.

Věřím!
Věřím, že věřit se nevyplácí.
Že i když víru ztrácíš, zas přijde ráno,
věřím, že ne vše je osudem dáno.
Věřím v mír v duši, světlo a krásu -
- i když se ze světa to všechno ztrácí,
já stále věřím i v jeho spásu.

Nevěřím!
Nevěřím lidem, je mi to líto.
Že často nevěřím, jak bych snad měla,
že nikdy nedám srdce docela…
Nevěřím však ani v konečnost, prázdnotu -
- tak jisté a pevné je i to,
že přes to všechno dál věřím životu.