Deimos - 48. část

6. 1. 2008 – 4:18 Íránského času
Kosmodrom Alláh Troope – Poušť Dašte Kevír – Írán


„Dáme jim všem ještě patnáct minut a pak je vzbudíme, ne?“ zeptal se muž druhého vojáka.
„Jak, chceš, když Tseng řekl v půl pátý, tak to bude v půl páty,“ vypravil ze sebe a opět zavřel oči. „Tahle hlídka je vždycky nejhorší!“
Jeho společník přikývl. V Bezpečnostním centru byli jen sami dva plus operátor u interkomu. Přes den tu bývá i dvacet lidí, ale teď tu bylo mrtvo.
„Ještě mají deset minut! Pak půjdeme na to! Dneska je až moc důležitý den na to, aby ho všichni zaspali.“
Upřeně pozoroval hodiny na počítači před sebou. Dnes plánoval udělat budíček jako aerodynamický třesk. I přes noc zůstávalo spoustu lidí na základně vzhůru, v posledních týdnech zvláště vědci, kteří narychlo dodělávali poslední věci, ale většina lidí spala. Každou chvíli by měli přijít další dva vojáci, kteří je vystřídají.
Strážný se napil z hrnku kávy a znovu mrkl na počítac blikalo tam 4:29.
„Seru na to,“ prohlásil a hmátl po spínači interkomu.
„Vstávat! Všichni okamžitě vstávat a chystat se! Za tři hodiny odlétá první dýka tak sakra na nohy!“ zařval a pak přepnul interkom na počítač a pustil jim muziku.
„Tak za tohle tě vyrazej,“ prohlásil jeho společník nezúčastněně! Pak hodil okem u operátora u Interkomu. Škodolibě se ušklíbal.
„Neblázni! Za tu minutku?“
„Ne, ale za to, že tam dneska pouštíš americký písničky!“ upozornil ho!
„Vždyť to může být každému ukradený! Je to jenom budíček!“ ospravedlňoval se ale pro jistotu interkom vypnul. „Stejně už jsou zbuzení!“
Veku se ozval rachot. Pak chvíle ticha. Po dvou minutách do místnosti vstoupila další hlídka. Zamířila rovnou k nim.
„Střídačka pánové!“ Zahlaholil jeden z nich.
„Velmi rádi!“ zakřenil se voják a uvolnil své místo.
Oba opustili bezpečnostní centrum a přenechali svá místa nově příchozím.


Poté co Muhmad s Fredem omráčili dva vojáky, co chtěli vstoupit dovnitř, museli je ještě někam ukrýt. Nakonec vyšlo nejlíp je pevně svázat a zamknout na záchodě. Museli sice kvůli tomu vyvádět akrobatické kousky, když přelézali z kabinky do kabinky vrchem, ale mají tak dost času než na to přijdou.
Teď už si pěkně hověli v křeslech a nikdo neměl ani tušení, že pravá hlídka se válí v kabince. Škoda jen, že u ovládání výtahu je další chlap! V pravou chvíli ho budou muset zneškodnit.
„Kde sou všichni?“ zeptal se ho Muhmad.
„Polovina chrápe, polovina na snídani!“ pokrčil rameny.
„A kdy přijdou?“
„Počítám tak za hodinu se to sem začne trousit! Vy jste tady noví?“ zeptal se.
„Jo, a hlavně je to naše první hlídka v tuhle dobu!“
Muž přikývl.
„Hlavně sem chodí ti, co přes obrazovky vyslýchají zajatkyně, co jsou zařazeny v projektu.“
Muhmad se snažil vyzjistit co nejvíc informací.
„A kolik jich tu přesně je?“
„Myslím že sto padesát. Byly svezené ze všech koutů A-ALA. Většinou američtí a evropští turisti. Prošli velice přísným výběrem! Musí mít neobyčejnou inteligenci, krásu, zdraví. Prostě ty nejlepší z nejlepších!“
Muhmada okamžitě napadla jistá myšlenka, ale vzápětí ji zavrhl. Jednak to stejně teď Fredovi říct nemůže a jednak by to byla opravdu veliká náhoda.
Už se raději na nic nevyptával, aby nevzbuzoval podezření. Místo toho se snažil proniknout do systému ovládání kamer v počítači. Po dost dlouhé době přišel k závěru, že kamery takhle jednoduše vypnout nejde, ale může na všech spustit přehrávání starého záznamu. Byl to sice starý trik, ale byl přesvědčen, že zabere.
Moc času stejně nepotřebovali. Šlo jim jen o to, dostat všechny dovnitř se zbraněmi a zlikvidovat všechny ozbrojené jednotky. Pak už není problém ostatní někde pozavírat, nebo je alespoň udržet od těla na tak dlouho, aby stihli najít a zničit vše co bude nějakým způsobem podezřelé a mohlo by to A-ALE posloužit. Taky chtěli zajmout Tsenga a uvrhnout tak nepřátele do chaosu.
Seděli a slepě zírali do obrazovek, které přepínaly záběry z více jak dvou set kamer po celém komplexu. K šesté hodině se začala místnost plnit a v sedm už tam bylo skoro třicet lidí. Posedali si k obrazovkám a připojovali se do různých cel.
„Nachystej se! Máš přichystaný transport na půl jedenácté!“ odposlouchal Muhmad od muže vedle něj.
„Proč tak brzo?“
Hlas, který Muhmad uslyšel s ním trhl. Fred se na něj tázavě podíval. Zavrtěl hlavou a nenápadně se přitočil, aby viděl chlápkovi do obrazovky. Nevěřícně vykulil oči. Otočil se na muže.
„Je to docela kočka! Můžu si s ní promluvit?“
„Klidně, ale umí jenom anglicky!“ pokrčil rameny muž.
Muhmad se přisunul, aby ho bylo v obrazovce dobře vidět a preventivně ji zpražil pohledem, aby ji nenapadla nějaká hloupost..
„Ahoj..ehm.hmm….krásko! Doufám že jsi připravená…..mmm na to co po tobě budeme chtít!“
Muhmad schválně předstíral špatnou angličtinu.
Chvíli konsternovaně hleděla, ale pak se vzpamatovala.
„No to tedy nejsem! Někdo mě tady zavře a teď mi oznámí, že je tady nějaký transport v půl jedenácté! Alespoň že je tam někdo, kdo se o mě zajímá, nebo snad ne?“
„Jo, určitě! Hele musím hlídat…….ehm…. kamery, tak se měj!“ rozloučil se s Kathy Muhmad.
Fred se na něj opět tázavě podíval. Muhmad znovu jen zavrtěl hlavou. Teď mu to nemohl říct! Museli počkat, než to všechno rozjedou.
Znovu se přitočil k muži vedle něj a položil mu rafinovanou otázku.
„To je ten transport, který si myslím?“
„Jo, je! Po něm je ještě dalších deset, ale už jsou plný! Taky bych se kvůli ní nechal zapsat!“ zašklebil se.
Muhmad přikývl a vrátil se ke kamerám.


Za další hodinu se ozval pekelný rachot. Muhmad rychle přepínal kamery, až se dostal k jedné z hlavní jeskyně kosmodromu. Startovala raketa. Za chvíli druhá a poté třetí. Pak se půl hodiny nic nedělo.
V sedm startovala další jedna raketa. Další pak v půlhodinových intervalech. Muhmad a Fred si jen vyměnili pohledy, víc si nemohli dovolit.
Fred mrkl na hodinky a šťouchl do Muhmada. Bylo deset. Nejvyšší čas to spustit. Fred se postavil, přistoupil ke dveřím a nenápadně je zamkl. Pak se otočil tak, aby měl všechny na očích. Vytáhl zbraň a namířil ji na náhle konsternované muže uvnitř.
Tohle byl jediný způsob jak zjistit kdo je ozbrojený. Dva další muži vytáhli zbraně, ale v ten samý okamžik po jednom z nich hodil Muhmad nůž. Tak přesnou trefu do krku ještě Fred nikdy neviděl. Druhý si to okamžitě rozmyslel a zbraň putovala velice rychle na zem. Muhmad ji vzal a zkontroloval ostatní. Pak všechny nahnali do kouta. Zatímco Muhmad je svazoval, Fred na ně mířil zbraní. Museli být co nejrychlejší. Celá akce trvala dvě minuty. Pak je obešli a jednoho po druhém omráčili.
„Jak dáme signál těm našim nahoře?“ zeptal se Fred.
„Zahýbáme s výtahem nahoru a dolů!“ navrhl Muhmad a urychleně přiskočil k pultu, kde před tím stál onen muž. Zahýbal s páčkou nahoru a dolů. Pak počkal dvě minuty a spustil výtah. Fred přepnul obrazovku na pohled k výtahu. Na plošině se mačkala skoro stovka vojáků. Vyšlo to! Ještě dvakrát a budou dole všichni!
„Á už jedou,“ usmál se Muhmad. „Zatím to docela vychází, nemyslíš?“
Fred přikývl.
„Doufám že nebudou stát jak jelita a začnou něco dělat!“ strachoval se.
„Pohnout bysme si měli my, protože jak tak sleduji ten výtah, až budou všichni dole, zbude nám jen deset minut času, abychom zachránili toho tvého masového vrahouna!“
„Koho že?“ trhl sebou Fred.
„No Kathy! Je tady! Před chvílí jsem s ní mluvil přes tu obrazovku! V půl jedenácté nastupuje do další rakety!“