Deimos - 50. část

6. 1. 2008 – 11:47 Íránského času
Kosmodrom Alláh Troope – Poušť Dašte Kevír – Írán

Venku zuřila střelba. Slyšel, jak se nepřátelé blíží. Nebude to dlouho trvat a proniknou až do jeho kanceláře. Tsengův pokus o útěk před Američany se nezdařil. V rozhodující chvíli se objevila druhá skupina a vzali tak A-ALU do kleští. Museli se stáhnout.
Stál u skartovačky a tlačil do ní jeden stoh papírů za druhým. Všechno musí zničit dřív, než k němu dorazí. Nadával při tom, ale jinak už vše bral s klidem. Nebyl ten druh člověka, který by brečel, i když teď pro to měl pořádný důvod.
Střelba ustala. Chvíli bylo ticho a pak do dveří zabrousil obličej. Tseng se na něj podíval a šokem upustil papíry na zem.
„Tak konečně jsem se dočkal,“ zachechtala se postava škodolibě. V rukou svírala zbraň. „A teď mi pěkně všechno vyklopíš, nebo tě pošlu do kytek!“
„Jdi do prdele, Marwicku!“ zašklebil se Tseng a jakoby nic dál cpal do skartovačky další sešity.
Do místnosti vstoupila žena. Okoukla Tsenga a pak muže se zbraní ve dveřích.
„Vykašli se na něj! Už pro nás není důležitý! Dobyli jsme hlavní patra,“ řekla a opřela se mu o rameno.
„Kde máš ženu?“ rýpnul si Tseng.
Fred se neudržel a stiskl spoušť. Kulky rozpáraly psací stůl jak motorová pila.
„Ani střílet neumíš!“ zakroutil hlavou. „Alespoň že tvá žena nebyla tak tupá a hned poznala co se po ní chce! Byla opravdu sladká! Už dlouho jsem si tak…“ další salva ze samopalu, tentokrát těsně kolem Tsengových nohou.
„Drž hubu, když se tě na nic neptám!“ zařval Fred. „Budeš mi odpovídat jen na mé otázky!“
Tseng jako by si ho nevšímal. Zašel ke stolu a nalil tři skleničky.
„Víš, obdivuji silné lidi a pohrdám nulami! Byl jsi nula Marwicku, ale vyšvihnul ses. Možná bych ti mohl udělat nabídku! Když mě necháte jít, řeknu vám co plánuji a vezmu vás sebou!“
„To tak! Asi ses už předem uchlastal strachy!“ vysmál se mu Fred.
Tseng se zamračil.
„Nezahazuj takovou šanci! Nikomu by se o tom ani nesnilo a pokud tady zůstaneš, stejně zemřeš!“
Fred na něj chvíli hleděl. Pak věnoval pohled Kathy. Lehce přikývla. Taky už měla všeho plné zuby.
„Vyklop to, ale nic ti neslibuju!“
Tseng se usmál a podal jim sklenice. Pak se posadil za prostřílený stůl a vyzkoušel, jestli funguje zabudované ovládání dataprojektoru na vrchní desce. Kupodivu pořád ještě pracovalo.
Navolil promítání projektu TŘI A a otočil se ke stěně za ním, na které se objevil obraz. Zatím tam byl vidět pouze znak A-ALY.
„Než začnu, měli byste vědět spoustu věcí, abyste znali souvislosti.“ Mrkl po nich okem. „To co se vám snažím říct ví opravdu hodně málo lidí, ale teď už je vzhledem k situaci utajení zbytečné! Pokud zůstaneme tady dole, zemřeme všichni, až na pár vyjímek, jako třeba já a ti, kterým budu za něco zavázán, kupříkladu ta skupina lidí, která mě nechá v klidu jít!“ uculil se.
„Řekl jsem ti, že se rozhodnu až podle toho, co nám řekneš, takže pokračuj!“
Přikývl a zhluboka se nadechl.
„Před sedmdesáti lety mí prarodiče opustili svou rodnou zem a emigrovali do Ameriky. Narodil jsem se až o dvacet let později už v USA.“ Ignoroval překvapené pohledy a pokračoval. „Vystudoval jsem ty nejlepší odborné školy a nakonec mě přijali jako vědce do nejpřísněji střeženého objektu, kde se vyvíjeli takzvané černé projekty vlády.
Po šestnácti letech se nám podařilo vyvinout spoustu systémů. Například koncept terraformování planet během pár let, rakety schopny s pouhým doplňováním paliva létat prakticky pořád, podobně jako stíhačky. Tohle znáte asi spíš pod názvem kosmoplán.
Dále se nám pak podařilo vyvinout velice nebezpečný virus vyvíjený pro prodloužení života a následně jeho modifikace donucující ho ke správné činnosti. A asi poslední věc, která stojí za zmínku je koncepce nouzového plánu pro přežití lidstva, který počítá s přesídlením sedmi set padesáti lidí na Mars.“
„Co to s tím má společného?“ nechápal Fred.
„Hodně! Před šesti lety jsem využil situace. Naskytla se možnost odejít s veškerými plány, což jsem také udělal. Jedinou překážkou byl ten virus zaručující dlouhověkost. Mohl jsem se naprosto bez problémů dostat k dodatečné modifikaci, protože byla neškodná, ale hlavní, smrtící virus byl dobře chráněn a nepřetržitě střežen Nedostal jsem se k němu a bez něj mi byla modifikace k ničemu.
Události toho roku mi dávaly ohromnou příležitost! Když jedenáctého září došlo k oněm útokům a když proběhl americký odvetný úder, odcestoval jsem do Iráku, Afghánistánu, Íránu a nakonec i do své rodné vlasti. Všude se mi nakonec podařilo ty nejvlivnější lidi přesvědčit, že když se spojíme, zničíme Ameriku. Ve skutečnosti to byla pouze záminka, abych získal potřebné prachy, protože na tyhle projekty nestačily ani roční obraty USA, jinak by to všechno samozřejmě už dávno realizovali.
Podařilo se nám během roku vytvořit takovou skrytou síť našich buněk, že jsme ovládali většinu východu. Pak už začaly kapat první peníze z obchodů a nakonec i z příspěvků samotných států. Vše bylo na papíře a stačilo to jen realizovat. Jako první jsme postavili tuhle základnu. V Egyptě, Íránu a v Koreji pak maskována jako jaderný program začala výroba Dýk, kosmoplánů, které jste už viděli. Pak jsme se vrhli na ten nouzový projekt! Dal nám zabrat, ale stálo to za to!“
„Co tím myslíš?“ zeptal se ho Fred a poprvé se napil ze skleničky.
„No, dá se říct že jsem celou A-ALU vybudoval, byť o tom netuší na tomto tajném prioritním projektu. Posloužila pouze jako zdroj financí!“
„A proč teda válka?“ nechápala Kathy. „K čemu takové násilí?“
Tseng pokrčil rameny.
„Musel jsem něco těm lidem dát, když je spojovala společná zášť proti USA. A navíc ke všem těmto projektům jsme potřeboval volné pole působnosti ve vesmíru a to se dalo zařídit leda tímhle způsobem.“ Kousl se od rtu. „A navíc jsem potřeboval, aby vypustili ten virus, abych se k němu dostal a potom samozřejmě dostatečně poničit civilizaci, aby mě nemohli následovat!“
Fred zakroutil hlavou.
„Pořád to nechápu. Kam následovat? Jaký virus?A co ten hlavní projekt?“
Tseng vzdychl.
„Nemáme moc času, takže teda stručně!“ stiskl tlačítko na ovladači dataprojektoru ve stole. Na stěně se objevil obrovský předmět. Vypadal skoro jako medúza. Tři velice členitá chapadla, neuvěřitelně malá hlava a spoustu výrůstků. „Tohle je Atlantis, Argos a Altair, neboli projekt TŘI A, v americkém originále NOE. Právě se díváte na stavební stanici a tři lodě schopné přepravit sedm set padesát lidí na Mars.“ Podíval se do užaslých tváří svých posluchačů. „Tam chci odletět! Když mě necháte, dám vám protilátku, která učiní z nebezpečného viru, který vaše vláda nedávno vypustila, velice užitečnou věc!“
Fred se rozesmál.
„Vy jste prostě šílený! Rozpoutáte válku kvůli své aroganci a vůbec nemyslíte na dopady. Nemůžeme vás nechat odletět!“
Tseng pokrčil rameny.
„Tak v tom případě tady všichni zemřeme!“
Další smích.
„Ne, vrchní veliteli! Jenom vy! Teď už pro nás nejste nijak důležitý a já vím kde najít bezpečný úkryt před virem a válkou!“
namířil na něj samopal. Oči mu svítili krvelačností a v očích mu planuly vzpomínky na všechno o co přišel jeho rukama.
„Nejsi o nic lepší než já,“ odfrkl si Tseng.
Kathy viděla, jak Fred pečlivě míří. Stála a sledovala jeho počínání. Rozhodně necítila lítost, ale spíš zadostiučinění.
„Ne, to nejsem,“ přikývl Fred. „Ještě jedna věc! Kdyby vám první Deimos nevybuchl a vy se nezdrželi se začátkem války, asi byste už v téhle chvíli seděli v raketě a civilizace by lehla popelem, že?“
„Nejspíš jo,“ přiznal Tseng a v hlase nebyl cítit ani náznak strachu, nebo smutku.
„Tak v tom případě jsem rád, že se mi podařilo vás zastavit! To já jsem sabotoval první družici!“ sdělil mu. O vteřinu později už vzduch prořízlo několik ran.

Fred hleděl do překvapených očí člověka, který napáchal ty největší zločiny z celé historie země. Neviděl v nich nic. Pouze tvrdohlavost a nespokojenost. Žádná emoce, která by si zasloužila jeho hlubší pozornost.
„Alespoň po mně něco zůstane,“ prohlásil Tseng a z úst se mu řinula Krev. Zvedl se ze židle, udělal pár kroků ke zdi a pohladil promítaný obraz svého díla. Pak se sesunul k zemi. Na stěně po něm zůstala jen krvavá šmouha.
Ve Fredovi se v ten okamžik něco zlomilo. Sklonil hlavu.
„I když jsi byl jakýkoliv, nikdo by asi nedokázal tolik věcí vybudovat z ničeho a nikdo nikdy nebyl tak odhodlaný, jako ty! Jsi neobyčejný hajzl, ale zasloužíš si alespoň uznání za svou snahu! A víš co? Máš pravdu! Něco po tobě zůstane! Pokud je pravda, co říkáš o tom viru, odlétáme!“
Tseng ležel na zemi. Z posledních sil se na Freda usmál.
„Díky! Byl jsi neobyčejně dobrý soupeř! Škoda že jsem s tebou nepočítal! Jedna věc mně ale mrzí! Už neuvidím svůj výtvor ve finální verzi! Dobře se o vše postarejte!“ bolesti mu stáhli úsměv. Cítil, že konec se blíží. Byla mu zima a podlaha ho tlačila do hlavy. „Klíčem je modifikovaný virus Život! Nemáte moc času! Hodně štěstí!“ opouštěly ho síly.
Věděl, že se mu to vše jen zdá, ale cítil kolem sebe déšť. Kapky vody mu padaly na tělo. Viděl vycházet Slunce, jeho naděje. Zase byl doma na zahradě a pozoroval hvězdy. Celý život se mu promítal před očima. Odcházel z tohoto světa, ale ničeho nelitoval!
Pokusil se na Freda kývnout. Pak zemřel.