Jezero

Lidé se vody odjakživa bojí. A mají proč…pomyslel si poutník a trochu se zavrtěl, aby se mu lépe sedělo, zády se opřel o strom a ještě hlouběji se zachumlal do svého jezdeckého pláště.
Do tohoto malebného údolí, jednoho z cílů na cestě odněkud někam, přišel dnes ráno. Vypadalo tak nádherně, když se zlatavé paprsky slunce odrážely od mohutných korun stromů. Příkré stráně kopců byly hustě porostlé lesy smíšeného druhu. Blízko vrcholů bylo sem tam vidět vymýcené místo, na kterém do daleka zářily vybělené kosti starých balvanů. Občas se do výše vzneslo hejno lesního ptactva vyplašené nějakou lovící šelmou.
Ale žádná z těchto přírodních krás sem dnes poutníka nepřivedla. Bylo to něco jiného. Bylo to to, co leželo na dně údolí, jako poklad na dně propasti. Bylo to jezero. Slané jezero. Snad pozůstatek dávno vyschlého moře, poutník nevěděl, ale bylo na něm, aby to zjistil. Poutník byl totiž Jezerník. Muž, který putuje po světě a hledá pozůstatky svého lidu na dně jezer. Co najde tentokrát? Možná, že jezero skrývá drahocenné poklady, strašlivé tvory, nebo to, pro co sem přišel, a nebo taky nic, jen kamení, písek a bahno. Všechno se doví zítra za svítání. Byl vyznavačem Úsvitu, proto mu štěstí přálo nejvíce právě při té práci, kterou započal za úsvitu. Do úsvitu ovšem zbývalo ještě mnoho času a zatím panovala hluboká noc. Jezerníkův pohled putoval po hladině jezera a sledoval nepokojné vlnky, které se srážely jedna s druhou. Jezero pableskovalo stříbrnými doteky měsíce a čeřilo se letmým laskáním nočního větříku. Náhle se na hladině vzedmula obrovská vlna. Jezerník vyskočil rovnýma nohama a zcela se soustředil na tento podivný jev. Za chvíli již nebylo pochyb, že se nejedná o mimořádný vodní úkaz, ale o obrovské, šupinami pokryté tělo nějakého vodního dravce. Tak to pěkně začíná napadlo poutníka, ovšem ne se strachem, ale s mírným znechucením. Tvor v jezeře pro něj znamenal sice překážku, ale žádná překážka není nezdolná. Dravec udělal ještě pár temp, vymrštil se nad hladinu a zmizel pod vodou. V tu chvíli se ukázal v celé své kráse a Jezerník zalapal po dechu. Tvor byl živoucím obrazem zvířete, které Jezerníkovi předci vyobrazovali na nejrůznější ozdoby. Totéž kládovité šupinaté tělo, tlama plná ostrých zubů a šest párů nohou z nichž první byl uchopovací s velmi ostrými drápy a zbylé dva sloužily k pohybu. Jezerník ještě chvíli stál a čekal zda se zvíře znovu neobjeví, ale nestalo se tak a on se proto rozhodl, že poslední hodiny, které mu do úsvitu ještě zbývají, využije spánkem a načerpáním nových sil.
Když se Jezerník vzbudil svítání už začalo, měl akorát tak čas uhasit žízeň, provést úlitbu bohyni svítání a vysvléci se. Když se sebe shodil i svou košili, tedy poslední kus oblečení, které na sobě ještě měl, ukázalo se šupinami pokryté podpaží a těsně pod ním z obou stran hrudníku zřetelně viditelné žábry – jedinou věc, která přesvědčivě ukazovala na to, že je příslušníkem dávno vymřelého národ. Pomalu, ale rozhodně se vydal k jezeru. Když voda začala olizovat jeho bosá chodidla, zachvěl se a rozhlédl se zda neuvidí onoho vodního, kterého viděl včera večer. Když nic nezahlédl učinil ještě pár kroků a po hlavě skočil do jezera.
Voda se za ním ihned zavřela, ale na tom nezáleželo. Postupoval stále dál a čím hlouběji plaval tím méně sem pronikalo slunečního svitu až nakonec vše pohltila tma. Ani tehdy nepřestal být opatrný a stále se rozhlížel po záhadném predátorovi. Ten se však neukazoval.
Jezerník plaval ještě dlouho, ale nakonec se přece jen vylouply z tmy u dna neurčité obrysy. Když doplaval blíže poznal, že se jedná o zbořené sloupoví vstupní brány, která snad kdysi vpouštěla poutníky do neznámého města. Opatrně proplul branou a strnul v úžasu. Jeho pohled putoval po nádherných kolonádách dlážděných bílým mramorem, po vznosných sloupech a honosných budovách, tiše se vypínajících na dně jezera.
Z temnoty za ním vyrazila tlama plná ostrých zubů, ale Jezerník ji neviděl a i kdyby snad dravce zahlédl zřejmě by nereagoval. Vždyť konečně našel to po čem pátral celý svůj život. Konečně našel svou dávno ztracenou vlast. Konečně našel Atlantidu!




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, [email protected], 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/