Duše válek

Krev se ještě nevsákla. Bolest plula mrtvými těly. Nicota je pohlcovala. Nebylo na vybranou, nebylo cesty zpátky. Válka začala.
Sekery mávaly ve vzduchu, jejich ostré, již pošpiněné, čepele se, silou vůle vojáků držících je pěvně v rukou, strefovaly nepřátelům do polonahých těl.
Šípy zasvištěly vzduchem, jejich hroty se krvelačně tápaly po krčkách bojovníků za svoji svobodu, za svůj lid.
I meče s odrazem prolitého měsíce zazpívaly při úplňku píseň válek.
Nikdo neměl před nikým respekt, v tuto chvíli nebyl potřeba. Otázka života a smrti byla přednější. Muži, ženy, dokonce i toulající se děti hledající své zneužité matky křičeli. Na cestu jim svítil oheň, ten samý, který jim pojídal příbytky, na kterých tak dlouho pracovali.
Nebyl čas přemýšlet nad tím, jak je svět nespravedlivý, jediná myšlenka honící se jim hlavou byla jak se udržet při životě!
Blížilo se ráno, luna nasáklá krví ustupovala čistému slunci. Řev utichl. Z domů nic nezbylo.
Město již bylo pohlceno temnotou a božími jezdci.