Zmatená

Nemohu si více pomoci.
Ovládl mne můj rozum a já platím
Žádný úsměv se již nezrodí na mé bílé tváři.
Přežitek šťastných dnů.
Padla jsem opět dolů,
Ač myslela jsem, že níž to nejde.
Nevyhrabu se už ven.
Pevně spoutaná vlastní neschopností necítit.
Tiše krvácím do hlíny plné nemocí.
Nevím ani jestli ve mně něco zůstalo.

Bez odezvy na úporné volání.
Neotvírám oči,
Žiju ve tmě.
Je mi tak líp.
Nechci už dále žít.
A těch obav, co ve mně je.
Rostu a provazy mi zmenšují prostor.
Chutnám krev z vlastního těla.
Je to, co jsem vždy chtěla.
Dokázala jsem se sama zabít
a nenechat se dále vychutnávat si radost.
Zesinalé tváře umučené z výše na mě hledí.
Chci být opuštěná a uzdravit se.
Nepomůžeš mi, pouze přidáváš závaží.
NENÁIDÍM TĚ