Když na Dandridy padá smrt

Říkají mi Lorren, někdy krásná nebo černá, ale vždycky Lorren. Patřím do kmene Dandridů. Všichni jeho stoupenci mají zvláštní dar a to, že si mohou, když nastane okamžik smrti, vybrat, zda chtějí ještě dál žít, nebo přejít v podobě energie do prostoru. Snad tomu nebudete věřit, ale ještě žádný Dandrid si nevybral život. Prý je smrtící moment natolik silný, překrásný, volný, podobá se letu vznešeného ptáka, že mu lidé prostě neodolají! Naší vesnici napadl krutý nepřítel a ženy se chopili zbraní po boku svých mužů. Dokonce mi tenkrát náčelník svěřil velení nad skupinou válečníků. Byla jsem právem hrdá, když můj oddíl bojoval na špici a stínal jednu nepřátelskou hlavu za druhou. Jenže potom v našich řadách nastal zvrat, vyskytli se zrádci, jež nahlodávali útvar ze středu. Nestihla jsem už nic podniknout, když se zezadu vyřítila dandridská dýka a našla svůj cíl přímo mezi mými žebry. Nic mi neutkvělo v paměti tak jako ten pohled. Známe miliony druhů pohledů: vážný, nazlobený, pohrdavý, přímý, čtverácký, veselý, upřímný, neupřímný… Je jich hrozná spousta, avšak jednou mi dáte za pravdu, že nade všemi vyniká pohled poslední! Ruka mi sjela k držadlu nože, tkvělo až po okraj zabodnuté uvnitř. Z rány začaly téct potůčky krve. Vypadaly tak mírumilovně, jenom si tekly, nic víc. Když dospěly až k železnému opasku, utvořily červené jezero, z něhož padaly kapičky na udusanou zem. Chvíli jsem padala společně s nimi, až jsem se prudce udeřila do hlavy. Před mýma očima rostla mladá čerstvě zelená travička, natahovala svou jedinou ruku k obloze. Cizí ruce mnou neohrabaně obrátily a i já viděla oblohu. Dnes byla obzvlášť krásná, bělostné kudrlinky beránků pluly na blankytném pozadí beze spěchu, s takovým mírem, jaký jsem pocítila i v duši. Pouze na východě se nafukoval velikánský mrak hromobiják. Pohlcoval ty něžné ovečky, cpal se nimi, až docela zmizely. Zase ty drsné ruce, tentokrát mne opřely o silný strom. Vzdálený obličej. Rozeznávala jsem mužské rysy, veliký nos, z něhož právě ukápla veliká kapka potu a dopadla na jeho velikou nohu. Chtěla jsem ji zachytit, ale to jsem prvně pochopila, že už nejsem já a mé tělo, nýbrž jenom já. Válečníci v pozadí napínaly svá těla, zaostřila jsem na vysokého nepřátelského vojáka. Z očí mu šlehaly smrtící blesky, ústa měl pevně sevřená. Bylo poznat, jak moc se soustředí na mlácení své kořisti velikým kamenem. Svaly na jeho rukou pracovaly v rytmu divokého řinčení zbraní. Zpod černých vlasů mu vyklouzl korálkový šperk, chvíli se pohupoval na mužově hrudi a potom ho zakrvavená ruka zandala zpět. Náhle se jeho oči dotkly těch mých, vymizela z nich všechna tvrdost, bojechtivost, zloba i šílenství, nahradil je jemný, půvabný nádech šarmu a zalíbení. Vztáhl ke mně ruku, avšak něčí kopí bylo pohotovější a prorazilo jeho lebkou skrz na skrz. Konečně nadešel i můj čas rozhodování. Jako bych se rozštěpila na dvě poloviny, uprostřed nic, vlevo přítomnost, všechny bolestí zasažené orgány, lehoulinké chvění a vpravo volnost, svoboda, nekonečné prostory, naplněné strašnou spoustou nepředstavitelného pocitu napětí, uvolnění, energie a vyčerpání, tam byla zkrátka láska! Nikdy, za celý svůj dosavadní život jsem nic takového nepoznala, tak snad právě to, tahle slepá touha, mě navrátila zpět sem, zpět do života, zpět k zodpovědnosti, zpět i k bolesti! Už několikrát jsem se pobláznila do druhého pohlaví, několikrát mne zradilo i překvapilo, milovala jsem se s mnoha muži, jen abych našla ten pocit, ano, pocit smrti. Věřte nebo ne, ale jak jednou okusíte smrt, není nic silnějšího, proto, až přijde váš čas, umírejte beze strachu, umírejte volně, umírejte, jako my z kmene Dandridů!