Zkaleno krví II

Vjeli do města. Trochu se obával, že ho stráže u brány zadrží, ale nepoznali ho.
,, Podívej,“ houkl jeho společník a ukázal na dřevěnou tabuli, ,,Tři sta zlatých, to je dost za tvou hlavu.“
Mladý muž se trpce usmál. ,, Co ti ostatní?“ zeptal se a kývl k vyvěšeným pergamenům.
Stařec zamžoural na listy. ,, Hmm, jen pár zlodějíčků. Ani ta odměna za moc nestojí. Ale, podívejme se koho to tu máme.....“ usmál se najednou.
Mladík nakoukl přes Rovenovo rameno, ,, Co, je tam někdo?“ Hořel nedočkavostí.
Roven jeden z obrázků strhl a s podivnými jiskřičkami v očích si ho prohlížel. ,, Myslel jsem, že ji už nikdy neuvidím, ale očividně jsem se zmýlil. Tak přece jen se jí to povedlo- dostala se na listinu hledaných...“ mumlal si.
,, Děsíš mě.“ mračil se mladík, ale stařec ho nevnímal. ,, Co tam máš?“ dožadoval se. Ukázal mu obrázek. Ze zažloutlého papíru na něj chladně civěla tvář dívky. Byla sice hezká, ale víc ho zaujala suma, kterou za ní nabízeli. ,, Tisíc?! Rovnej tisíc za takovouhle poběhlici?“
Stařec se pobaveně zasmál, čímž odhalil těch pár zubů co mu ještě zbylo. ,, Ty nevíš kdo to je viď?“
Zavrtěl hlavou.
,, Ach, Gabrieli. Začíná pršet, povím ti to támhle v hospodě.“
Lokál byl zakouřený a přecpaný podnapilýmy muži. Tady se nedělal rozdíl zda jste pán či chudák. Pokud máte peníze vítejte, ale pokud ne, tak zmizte! Hostinská s mohutným poprsím se točila kolem hostů s pivem či gulášem. Odevšad se ozýval smích a hlasitá mluva. Sedli si do rohu kde byli méně nápadní a objednali si pivo. Stařík se napil a spokojeně zamlaskal, teprve potom se pustil do vyprávění.
,, Takže.... kde bych měl začít? No, třeba tam odkud to znám. Vyrůstala ve městě blízko moře. To se ještě jmenovala Resunie. Bylo jí jedenáct možná dvanáct let, když do toho města přijela králova jednotka. Vyprávěli své zážitky a dobrodružství co zažili v bitvách a při plnění úkolů a malá Resunie tím byla tak okouzlena, že se rozhodla stát také vojákem. Snad proto je zabila.“ povzdechl si a zahleděl se na korbel před sebou.
,, Koho?“ zeptal se mladík s očima navrch hlavy.
Stařec se ušklíbl. ,, Své rodiče a taky sourozence. Potom utekla do hlavního města. Tou dobou hrozil vpád orků z Bílých hor, král byl zoufalý a do vojska najímal všechny co udrželi meč. I ona byla mezi nimi. Prošla výcvikem a brzy přišla její první bitva a po ní další a další. Při jedné však skončila v mdlobách v Temném lese. Elfové ji, kdoví proč, zotavili a dokonce i zasvětili do tajů svého boje. Potom se jí už ke králi vrátit nechtělo a tak se nechala najímat jako žoldák, lovec hlav, stopař. Při svém putování si stále zdokonalovala techniku boje a stále se učila nové a nové věci. Až skončila v hospodě.“
Mladý muž vyprskl smíchy.
,, Nesměj se! Její majitel byl skvělý šermíř. Pracovala tam a když byl čas, tak ji učil. Uměla bojovat již skoro se vším a když byl soupeř silnější a ona prohrávala, prostě utekla. Takhle po celou dobu přežívala.“
,, Ale jak je možné, že toho o ní víš tolik?“ nechápal mladík.
Roven se zazubil. ,, Já, milý Gabriely, jsem oním majitelem té hospody.“