Čarozem IV

Hned po mém příjezdu mi Bet, tak si totiž ta podivná stařena nechala říkat, pomohla sesednout z koně, kterého se okamžitě ujali vojáci. Potom mě vedla směrem k malým dveřím na okraji nádvoří.
Drobnými krůčky jsem ji následoval a bolestně přitom zatínal zuby. Má chůze musela připomínat nejvíce asi kachnu – nohy jsem měl široce rozkročené a váhavě na ně došlapoval. I přes toto mi neušlo posměšné Lindino uchechtnutí. K jejímu nezměrnému štěstí se mnou natolik cloumala bolest, že jsem jí nevěnoval pozornost.
Velice mě překvapilo vybavení hradu – navzdory jeho ošuntělému zevnějšku vypadalo jako nové. Došlo mi, že mé obavy z tohoto místa byly naprosto zbytečné. I přes nepřítomnost hradního pána si život na Rogholdu běžel svým vlastním nerušeným tempem. O to méně práce mě čeká, pomyslel jsem si, neboť jsem stále naivně věřil tomu, že můj úkol bude spočívat v opečovávání tohoto sídla.
Ano, mohl jsem nazvat své nově nabyté pozemky sídlem. A nebylo to ledajaké sídlo. Samotný hrad měl, pokud jsem mohl soudit, nepravidelný šestiúhelníkový tvar. Hradby pokračovaly dále a poskytovaly ochranu malé vesničce. Teprve díky tomuto pohledu jsem mohl konečně ocenit vyspělost, či spíše nevyspělost, tohoto světa. Ráj těsně vedle Země.
„Tak toto jsou vaše komnaty,“ vytrhl mě ze zamyšlení kvákavý hlas, „koupel už je připravena, stejně jako nové oblečení.“
Bet sjela pohrdavým pohledem můj plášť, který měl nyní jakoukoliv barvu, jen ne vínovou.
„Díky,“ zazíval jsem, neboť mě pomalu ale jistě zmáhala únava.
Už si ani nejsem moc vědom toho, jak jsem se tehdy dostal do kádě s horkou vodou a následně ještě do postele s nebesy. Konec prvního dne TADY mi totiž splynul v jednolitou mlhu.

Kolem poledne mě vzbudil nyní již známý kvákavý hlas a sípavý dech, ozývající se těsně vedle mého pravého ucha. Bet.
„Pane, jste očekáván v knihovně,“ zasípala, „lady Linda už začíná být netrpělivá.“
Při těchto slovech jsem nejprve nechápavě zamžikal a pak jsem sebou rázně cukl, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem si jediným rychlým pohybem přitáhl pokrývku až k bradě – stará služebná byla přece jenom ještě cizí. A za druhé mě vyděsilo, že ta nemožná ženština ještě pořád setrvává ne MÉM hradu. Čekal jsem sice, že mi zde zanechá nějaké pochybné pokyny, ale že tady zůstane, to jsem si nepředstavoval ani v nejhorší noční můře. Její přítomnost totiž nevěstila nic dobrého.
Ve chvíli, kdy za Bet zapadly dveře, jsem poněkud váhavě vstal a začal hledat nějaké oblečení. Stále jsem však po očku sledoval oboje dveře vedoucí do mé ložnice.
Pokoj to byl opravdu pěkný, to jsem si stačil všimnout. Žádný zbytečný nábytek jen velká postel, noční stolek a ohromná almara těsně vedle okna, které směřovalo k řece. Zem pak pokrýval koberec, do kterého byly jemně vpleteny vzory stromů a řeky.
Zamířil jsem ke krásně vyřezávané skříni. Když jsem ji otevřel, zalapal jsem po dechu. V úhledných komíncích a pověšené na věšácích tam byla ohromná spousta plášťů nejrůznějších barev od žluté a červené přes modrou a zelenou až po černou. Po pečlivém výběru jsem se oblékl do tmavě modré, připomínající mi zdejší noční oblohu.
Z pokoje jsem vyšel už v plné parádě. No, alespoň jsem nevypadal jako předchozího večera, přestože mi nový plášť neseděl úplně ideálně. Po pár krocích jsem se v kamenné chodbě bezradně zastavil. Ve spěchu, abych Lindě nezavdal jediný důvod k poznámkám, jsem si neuvědomil, že nemám tušení, kde knihovna je.
Naštěstí jsem spatřil jen o něco dál v chodbě otevřené dveře. Z místnosti se ozývaly kroky, a tak jsem tam vyrazil, pevně rozhodnut, že se zeptám na cestu.
Můj příchod na scénu musel být přímo brilantní. Místo věty jako: ‚Nevíte, kudy bych se dostal do knihovny?‘ mi zůstala ústa jen naprázdno otevřená. Ta místnost nebyla ničím jiným než knihovnou, což bylo logické – původní majitel jistě myslel na své pohodlí, a neprocházel se tam nikdo jiný než Linda.
Ta jen netrpělivým pohledem sjela můj zevnějšek, načež mi pokynula směrem ke křeslu, které stálo pod oknem. Já, stále poněkud ochromen tím, že si protentokrát odpustila své řeči, jsem se posadil a ani jsem si neuvědomil, že to já jsem zde hostitelem, jenž by měl nabízet místa k sezení.
„Nebudu to protahovat,“ prohlásila Linda po chvíli váhání, „čas nás tlačí a je nutné, abychom měli naprostou jistotu, že vaše poslání bude úspěšné.“
Chtěl jsem se konečně zeptat, co je to za poslání, avšak lady mě jediným rázným gestem umlčela dříve, než jsem stačil cokoliv říct.
„Ještě dnes, a to co nejdříve, budete muset opustit Roghold a vydat se na první výpravu nezbytnou pro úspěch všeho ostatního.“
Tentokrát už jsem se přerušit nenechal.
„To nemyslíte vážně! Napřed mě ženete od místa přechodu lesem, potom mě nechat přepadnout mými vlastními muži. A aby toho nebylo málo, jedeme šíleným tempem až sem jen proto, abych hned ten den znovu vyrazil na cesty. Spal jsem jen pár hodin a už víc než den jsem nevzal do úst,“ ukončil jsem svou řeč a na důkaz spravedlivého rozhořčení mi hromově zakručelo v břiše.
Linda jen obrátila oči v sloup a pak nekompromisně prohlásila:
„Dělejte si co chcete, ale za hodinu vyrážíme. A abych nezapomněla – s sebou vezmete jen jednoho ze svých vojáků, musíme být co nejnenápadnější.“
Tiše jsem přikývl, protože jsem tušil, že nemá smysl se hádat.

Za smluvenou, či spíše nařízenou hodinu, jsem opravdu stál na nádvoří, v ruce uzdu svého drahého ryzáka. Modrý plášť z rána jsem vyměnil zpět za svůj vínový, který dala Bet nějakým záhadným způsobem zase do pořádku.
Když má zdejší průvodkyně vyšla ven, tentokráte v uhlově černých šatech, pozdravil jsem ji úlisným úsměvem a drobnou poklonkou jí pokynul k bělouši, který už na ni čekal. Trochu zlostně na mě pohlédla, ale přesto se nakonec vyšvihla do sedla.
Já následoval jejího příkladu, tentokrát o něco méně váhavěji než v noci, protože jsem měl malé eso v rukávu. Když jsem byl požádat velitele vojáků Gofryho o jednoho z mužů, vzal si mě stranou a věnoval mi jezdecké kalhoty, které byly v rozkroku něčím vycpané. Takže jsem mohl s ledovým klidem snášet veškeré zkoumavé pohledy Lindy.
S hlasitým výkřikem: „Vyrážíme!“ naše čtyřčlenná skupinka projela hradní bránou. Přebrodili jsme řeku a zamířili mezi poli, kde už pracovali rolníci. Musel jsem uznat, že v úplném denním světle vypadalo celé údolí opravdu impozantně.
Brzy jsme ale opustili otevřenou krajinu a zamířili na východ. Krajina se prudce změnila a kolem náhle vyrostla spousta listnatých stromů, snad buků. Slunce se skrylo za zeleň listů a na nás padlo mlhavé příšeří. Vzduch zavoněl zeminou, což jsem ještě nikdy nezažil.
Linda s Alarikem se drželi vepředu a já jel s tím vojákem kousek za nimi. Zvláštní se mi zdálo, že ten muž vždy, když jsem na něj pohlédl, zabodl oči do země. Chvíli jsem uvažoval, proč to. Po chvíli pozorování jsem usoudil, že ten obličej už znám. Nakonec jsem dospěl k tomu, že je to ten ‚bandita‘, který se mě předchozího dne pokusil nakrojit svým mečem.
„Jak se jmenuješ?“ prohodil jsem směrem k němu naprosto nenuceně, protože jsem mu nehodlal vyčítat rozkazy té nemožné ženštiny.
„Já, pane?“ zakoktal se, když mu došlo, že mluvím k němu. „Jsem Tom, pane. Jen Tom.“
Během těchto slov mi věnoval jediný krátký pohled svých modrých očí a já jsem si uvědomil, že, ač na to nevypadal, je určitě mladší než já.
„Toho pána si odpusť, prosím. Jmenuji se Reginald.“
„To se přece nehodí …“
„Myslím, že já můžu rozhodnout,“ pronesl jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela i Linda, „o tom, co je a co není vhodné.“
Konečně jsem měl pocit, že mohu zavést něco nového ke zdejším svazujícím zvyklostem. A navíc jsem tak opět využil své čerstvě nabyté autority, kterou jsem hodlal využívat hlavně k dobrému.
„A teď mi něco pověz o Rogholdském panství, buď tak laskav,“ požádal jsem Toma.
„Ano, pa…, tedy Reginalde.“
Cesta ubíhala velice příjemně. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o svém panství, jeho historii a tak podobně. Tom byl opravdu výtečným vypravěčem a já si umínil, že z jeho vyprávění napíši o Rogholdu knihu.
Krajina kolem nás se postupně měnila, buky vystřídaly jehličnany a změnil se i celkový ráz okolí. Koně se škrábali do mírného svahu, plného kamení.
Přehoupli jsme se přes vrchol kopce a já uviděl v dálce ohromné město, které svítilo mezi šedými skalami na obzoru jako diamant. Předpokládal jsem, že jde o cíl naší cesty, a trochu mě tedy děsila vzdálenost, kterou nám zbývalo urazit. Vzhledem k tomu, že se slunce za našimi zády už klonilo k obzoru, nemohli jsme dojet do setmění, ba ani do rána.
Mnohem větší strach ve mně ale vzbuzovala představa noci strávené v lese. Neměl jsem ponětí, co všechno zde žije, a má neznalost nechávala velký prostor fantazii. Doufal jsem proto, že je poblíž nějaké sídlo, do kterého bychom se mohli uchýlit.
Tma padla rychle a nečekaně. Žádné pomalé smrákání jako doma na Zemi – jednu chvíli světlo a v zápětí černočerná tma. Cesta se na kamenitém povrchu stala téměř smrtící. Koně, přes své zkušenosti, neviděli na cestu a kopyta jim na kamenitých svazích podkluzovala.
„Támhle se utáboříme,“ řekla náhle Linda a ukázala směrem, kde jsem tušil malý jehličnatý háj.
Tohle její až podivně suché oznámení rozvířilo mé pochybnosti. Jak mohla o tom lesíku vědět v takové tmě? Nezbylo mi však nic, než důvěřovat svým průvodcům, neboť to já zde byl cizincem.
Sesedli jsme z koní a Linda, Alarik i Tom odsedlali své koně a uvázali je nedaleko. Následoval jsem jejich příkladu a obtočil uzdu svého ryzáka okolo nejbližšího kmenu.
Další chvíli jakoby někdo otočil vypínačem. Všechno okolo zalilo stříbrné světlo. Podíval jsem se na nebe. Byl to naprosto úžasný pohled. Hvězdy velké jako diamanty zářily snad naprosto všude. Celé nebe pokryl svítivý koberec, se kterým se naše hvězdná obloha může jen těžko měřit.
„Už bylo načase,“ prohlásil Alarik, ulehl na sem se sedlem pod hlavou a zavřel oči.
Ostatní, včetně mě, ho napodobili. Za chvíli jsme všichni spali. Nepostavili jsme hlídky, nic.
Moc spánku jsme si tedy neužili. Velmi záhy mě vzbudil podivný hluk. Protřel jsem si oči. A rozhlédl se. Nic jsem neviděl, takže jsem usoudil, že se jen okolo prochází nějaké zvíře. Alarik s Tomem však stáli na nohou, meče nastavené před sebou.
Nechápal jsem, proč se tak vzrušují kvůli zvířeti, leda by bylo nebezpečné. Pak jsem se zaposlouchal pozorněji. Když se ten zvuk ozval znovu, srdce mi vynechalo. Žádné zvíře by nevydalo zvuk kovu, který se tře o kámen. A co víc, ty zvuky se nenesly jen z jedné strany.
„Osedlejte koně, musíme okamžitě zmizet!“ zašeptala Linda přiškrceným hlasem. Poprvé jsem ji vidět bát se. Jenže mi stále nedocházelo, že má proč.
Jako by se opakovala situace z předchozího dne, vyrazili zpoza stromu vojáci. Tentokrát ale ne neurčitě oblečení bandité, ale plně ozbrojení rytíři, tedy alespoň podle výstroje.
Na kratičkou chvíli mi do hlavy vlezla neodbytná myšlenka, zda tohle není jen další Lindina hra. Stačil však jediný pohled na ni a bylo mi, stejně jako když jsem ji poprvé spatřil, jasné, že nelže.
Vojáků vyšlo šest, ne sedm. Tiše si nás měřili pohledy a vyčkávali. Typická skupina tupých goril, napadlo mě. Ale na druhou stranu mě pěkně mrazilo v zádech. Pokud pro mě, neboť pro koho jiného, někdo poslal vojáky, znamenalo to, že se pohybuji v mnohem vyšší hře, než jsem předpokládal.
Linda, Alarik a Tom se postavili do trojúhelníku kolem mě, což jen upevnilo moje domněnky. Lady odněkud vytáhla dvě dlouhé dýky. Musel jsem ji obdivovat, že se mě i přes naše neshody chystala bránit. Já bych to pro ni asi neudělal a nejen proto, že jsem byl jako jediný neozbrojený.
Naši nepřátelé vyrazili jako jeden muž a pustili se do mých třech ochránců. S prvním zazvoněním kovu o kov mi došlo, že přece jenom nejsem až zas tak bezbranný. Ale také se ukázalo, že dva vojáci a jedna žena, byť dobře vyzbrojeni, nemohou vzdorovat sedmi těžkooděncům, kteří byli jistě zoceleni mnoha bitvami. Během pár okamžiků byli mí obránci odděleni jeden od druhého a také ode mě. Naskytla se mi možnost utéct, ale rozhodl jsem se zůstat. Nemohl jsem nechat ty tři na pospas, ačkoliv bych rád. Nebyl jsem žádný hrdina, takže jsem udělal jedinou možnou věc.
Ve chvíli, kdy se ke mně přiblížil jeden rytíř a chystal se na mě zaútočit, nastavil jsem pravou ruku přesně tak, jako předtím. Meč se ke mně přiblížil a já ucítil, jak mnou prochází podivný výboj. Ruka se rozzářila zeleným světlem. Čepel začala zpomalovat. Měl jsem vyhráno.
Jenže vše nešlo tak, jak bych si byl přál. Vojákův výpad jsem sice zpomalil, ale nezastavil, natožpak odhodil jeho zbraň. Ta se namísto toho ve vzduchu jen otočila a rozletěla se k mé hlavě. Muž se potměšile usmíval, když jeho zbraň s hlasitou ránou dopadla na mou hlavu. Ještěže meč má i plochou stranu.
Překvapeně jsem zamžikal, abych rozehnal mlhu, která rázem vše obestřela. Pak jsem se svalil na zem.