dračí dědictví 2
„Vstávej, krásko,“ zatřásl Shan opatrně se spící dívkou. Něco zamručela, divoce se po něm ohnala rukou, ale oči neotevřela.
„To tě mám přemlouvat na kolenou?“ ušklíbl se, ale jeho poznámka evidentně minula Lonino vnímání. Ještě jednou s ní zatřásl, tentokrát prudčeji. Už došel na to, že s něhou u téhle holky jenom tak nepochodí. Konečně otevřela oči.
„Áááá, to jsi ty,“ zavrčela a rozmrzele se posadila. Hlava jí díkybohu už nebolela, ale zato měla hrozně sucho v puse.
„Ne, princ z Urgantu,“ ušklíbl se.
„Myslela jsem, že je to jenom špatný sen,“ vysvětlovala, ale Shanovi to moc jako omluva neznělo. Posměšně zvedl obočí a hodil po ní kusy oblečení.
„Co to je?“
„To je oblečení, venku je zima. Nerad bych tě dovezl do Zirkany jako kus ledu.“ Bez dalšího vysvětlování se dal do sedlání jeho krásného vraníka. Tiše k němu promlouval a poočku sledoval, jak Lona zápasí se šňůrkami a knoflíky. Když viděl, jak se souká do tuniky, šel jí nakonec pomoct.
„Máš to naopak, tohle má být vepředu,“ vysvětloval jí a ukazoval na vázání. „Je ti to dlouhé, ale rukávy se ohrnou a v pase ji můžeš převázat. Tohle si natáhni na nohy, bohužel nemám náhradní kalhoty, takže budeš muset jet jenom v tomhle. Boty ti budou asi hodně velké, ale lepší, než nic. Tady máš ještě vestu, pořádně si ji sešněruj a přehoď si přes ni plášť. No, vida, vypadáš sice divně, ale bude ti teplo,“ ukončil svou přednášku a zadíval se na Lonu. Vypadala bezradně, ale přesto jí to slušelo.
„Děkuju,“ pípla. Jenom kývnul hlavou, že bere její poděkování na vědomí, a následován hřebcem a následně i dívkou se propletl systémem chodeb k východu. Lonu oslepilo ostré slunce odrážející se od ledové přikrývky. Sníh byl všude, kam se jenom podívala, a to často naprosto neporušený, pokud nepočítala pár stop od divoké zvěře. Slunce ještě nestálo moc vysoko, mohlo být tak něco kolem desáté. Jeho paprsky pronikaly skrz holé větve vysokých stromů a na bílé pokrývce vytvářely překrásné kresby. Lona stála u vchodu do jeskyně a sledovala celou tu krásu. Vyrůstala v New Yorku a nikdy neviděla divokou přírodu jinde, než na obrázcích. A teď se rozprostírala přímo před ní, všude, kam jen dohlédla. Sníh, stromy, sluneční paprsky. Byla naprosto okouzlená. A okouzlený byl i Shan, když sledoval vyjevenou dívku. Ve slunečním světle byly její oči ještě modřejší a vlasy ještě zářivější, než jak je viděl včera v odlescích ohně.
„Myslím, že můžeme vyrazit,“ zachraptěl. V duchu se proklínal za tenhle projev slabosti, ale zdálo se, že si ho Lona ani nevšimla. Shan se vyšvihl do sedla a podal dívce ruku.
„Nemyslíš to vážně, že ne?“ zeptala se pochybovačně. Veškeré kouzlo, které ji ještě před chvílí halilo, bylo pryč. Ta cynická holka, které měl chuť naplácat jako malému dítěti, byla zpátky.
„Chceš snad do Zirkany letět?“ vrátil se i jemu úšklebek do tváře.
„Radši letět, než jet na tomhle zvířeti,“ prskla.
„Tak zkus přemluvit nějakého orla, jestli tě nevezme na záda,“ oplatil jí stejným tónem.
„Jdu pěšky,“ zašklebila se a na důkaz svých slov vyšla do neporušeného sněhu, což pro ni nebylo vzhledem k nadměrným botám vůbec lehké. Shan se ze sedla svého koně povaděně díval, jak se Lona brodí sněhem. Pobídl hřebce a pomalým krokem dívku následoval. Všiml si, jak se Loně napjaly svaly. Cítil, že je bez sebe vztekem. Pobídl vraníka, až se dostal na její úroveň, a bez nejmenší námahy dívku zvedl k sobě do sedla.
„Co to...?!“ vrčela na něj jako nějaká šelma.
„Takhle to je mnohem pohodlnější, nemyslíš,“ vysmíval se jí do obličeje. Měla chuť ho praštit, ale Shan, jako by s tím počítal, ji pevně držel za obě ruce a ještě při tom stíhal řídit svého koně.
„Hned mě pusť dolů,“ zašeptala výhružně, ale Shan se jenom vesele zasmál a jeho kůň nahodil ostřejší tempo. Lona byla strachy bez sebe. Na jednu stranu věřila svému průvodci, ale na tu druhou měla ze zvířete pod sebou respekt smíšený se strachem. Seděla bez pohnutí, ale svaly napjaté k prasknutí ji po chvíli jízdy začaly vypovídat službu.
„Přehoď mu nohu přes hřbet, bude se ti líp sedět,“ poradil jí Shan a trochu zpomalil koně, aby jí to usnadnil. Bylo to poprvé, co ho Lona bez reptání poslechla. Držela se ho jako klíště za ruku, kterou ji jistil v pase, nohu bleskově bez nejmenší námahy přehodila a zády se k němu víc přitiskla.
„Dobrý?“
„Jo, dobrý,“ pípla. Snažila se uvolnit, ale stále to nešlo, i když cítila za sebou Shanovo pevné tělo. Nebo možná právě proto? Sakra, Lono, přestaň blbnout, už tak jsi v pěkné bryndě, okřikla se v duchu.
„Neboj, nic ti neudělá,“ špitl smířlivě.
„Nebojím se!“ špitla, ale rozhodně to neznělo přesvědčivě.
„Já vím, jenom máš strach,“ ušklíbl se Shan. Neodpověděla a to ho jen přesvědčilo. „Zkus se uvolnit, uvidíš, že se ti pojede líp,“ poradil jí. Ani teď neodpověděla, ale alespoň trochu jí klesla ramena, což znamenalo, že povolila napjaté svaly a snaží se řídit Shanovými pokyny.
„Za jak dlouho dorazíme to toho...“ lovila z paměti název města, o kterém se Shan několikrát zmiňoval.
„Do Zirkany,“ napověděl jí. „Myslím, že krátce po poledni.“
„Tak to je jenom kousek,“ snažila se navázat hovor.
„Ano, to je,“ mrazil její snahy Shan. Nechtělo se mu teď povídat. Lona to nejspíš pochopila, nebo (což bylo mnohem pravděpodobnější) se opět naštvala. Cesta jí ubíhala pomalu, krajina jí připadala se svou sněhovou peřinou příliš jednotvárná, nikde žádný záchytný bod. Až na pár drobných stop byl sníh i tady neporušený. Pokud by je někdo chtěl vystopovat, neměl by to vůbec těžké, pomyslela si. Od jízdy v sedle ji bolelo celé tělo, ale jenom těžko by hledala pohodlnější polohu, než jakou zrovna měla. Trochu poposedla, ale žádný výsledek to nepřineslo, snad jen kromě toho, že vytrhla Shana ze zamyšlení.
„Sesedneme a chvilku si odpočineš,“ řekl něžně.
„Super, už mě bolí celé tělo,“ zajásala hraně Lona. Mezitím už vraník zastavil a Shan se octl na pevné zemi, sníh mu pod botama zakřupal.
„Nemluvil jsem na tebe, ale na Carba,“ ušklíbl se Shan.
„To jako na toho koně?“
„Nese nás už přes hodinu, zaslouží si chvilku oddechu. Máš snad něco proti?“ pomohl jí z koně a podíval se na ni z výšky, že na všechny možné námitky, které jí létaly hlavou, rázem zapomněla.
„Ehm, ne, jistě,“ pípla. Shan se od ní se škodolibým úšklebkem odvrátil a vydal se kupředu. Lona ho naštvaně následovala, což nebylo v obrovských botách nic snadného. Za ní šel Carbo, jak ho Shan pojmenoval. Každou chvíli cítila, jak jí dýchá za krk, což jí nebylo zrovna dvakrát příjemné.
Po půl hodině lopocení se ve sněhu měla Lona dost. Jenomže Shan rozhodně nevypadal, že by chtěl zastavit. Škobrtala v jeho stopách, do očí se jí nahrnuly slzy hněvu, vzdoru a beznaděje, ale ani ji nenapadlo ozvat se a poprosit o přestávku. Hlava jí znovu začínala třeštit, zima jí prostupovala...
„Nasedni,“ vytrhl ji z myšlenek Shanův hlas. Stál přímo před ní a starostlivě se na ni díval. Beze slova poslechla a za jeho pomoci se vyškrabala na koňský hřbet, Shan se vyšvihl za ni a Carbo vyrazil kupředu. O pár minut později se před nimi objevily první věže Zirkany. Lona zbystřila. Pozorovala město, které se s každým krokem koně víc a víc vynořovalo z mlžného oparu. Před očima se jí objevily domy, věže, hradby, rozeznávala stále víc detailů, okýnka, věžní střílny, vojáky na hradbách... A všechno bylo hnědé. Hnědé domy, hnědé střechy, hnědé cesty, hnědě oblečení lidé. Nemít tak ostrý zrak, jen těžko by rozeznávala lidské postavy proti stěnám budov. Když projížděli branou města, v zádech ji zamrazilo, snažila se nevnímat podmračené tváře stráží vystavených ledovému větru. Ačkoli lidé okolo byli všichni pěší, Shana ani nenapadlo, aby sesednul z koně a tak nechal Carba, ať se prodírá zástupem lidu, který se ale před ním víceméně otevíral. Lidé zvedali udivené obličeje a když poznali příchozího, odvraceli tváře.
„Co jsi vlastně zač, že se tě lidé tak straní?“ zeptala se tiše Lona.
„Můžeš hádat třikrát,“ cítila v zádech jeho úšklebek.
„No, nějaký vrahoun nebo tak asi nebudeš, když se tady projíždíš tak klidně,“ opětovala úšklebek, který prozměnu vycítil zase Shan.
„Popovídáme si o tom někdy jindy, jsme na místě,“ zastavil nečekaně před patrovým hliněným domem s ošuntělými dveřmi a zabedněnými okenicemi. Zrovna se nacházeli v zadní části města odlehlé od paláců a chrámů. Na téměř prázdné ulici se jenom pár dětí hrálo s kupkou špinavého sněhu. Jejich smích a veselé pošťuchování vyloudilo na Lonině tváři úsměv.
„Měla by ses smát častěji, sluší ti to víc, než ten tvůj tvrďácký výraz,“ ušklíbl se Shan. Aniž počkal na její reakci, zabušil energicky na dřevěná vrata. Chvíli se nic nedělo, než se ozvaly šouravé kroky a po zarachocení zámku a závory se vrata otevřela.
„Shane Aleco,“ zazněl překvapeně hlas starého mnicha a vzápětí už urostlého muže objímal.
„Otče Velasi,“ usmíval se Shan od ucha k uchu. Lona si najednou připadala docela přebytečná.
„Vidím, že máš společnost,“ padl na ni mnichův zrak a pátravě si ji prohlížel.
„To je Lona, otče. Povím vám, kde jsem k ní přišel, ale pojďme raději dovnitř,“ řekl tiše.
„Jistě, jistě, pojďte dál. Hořím zvědavostí,“ usmál se přívětivě na dívku.
„Děkujeme,“ pípla a také se usmála, načež ji pohltilo šero domu.
|