dračí dědictví 7
Hned po obědě nesoucím se v tichém duchu zatáhl otec Velas Lonu do své pracovny a tajnými dvířky do další místnosti, kde to vonělo kořením a bylinkami.
„Tak tady uchovávám všechny léčivé rostliny...“ A tak začal starý mnich s výukou. V duchu si pochvaloval Loninu bystrost. Učila se rychle a málokdy musel něco vícekrát opakovat. Během prvního dne, kdy v zapadlé místnůstce strávili pár hodin, poznala všechny základní byliny potřebné pro nejjednodušší léčení, jako byl kašel, teplota, bolesti hlavy nebo drobné oděrky. Otec Velas byl velmi spokojen a jen nerad propouštěl Lonu, aby mohla jít za Shanem procvičovat umění boje. Astori odletěl ještě před obědem. Loně už teď začínal chybět, i když ho znala teprve chvíli.
„Měla by ses obléct,“ vyrušil ji Shan z myšlenek.
„Bude mi horko,“ namítla hned a chopila se svého „meče“.
„Bude to bezpečnější, jdeme do města,“ sebral ji Shan tyč z ruky a pobídl směrem k jejich pokoji. Když to Lona slyšela, nadšeně se rozběhla natáhnout na sebe kalhoty. Byla zpátky dřív, než stihl Shan připevnit svůj meč k pasu. Nechápala, jak může s takovým břemenem tak lehce chodit. Jí by meč zavazal.
„Na cestách si ho upevňuju na záda, ale teď ho mám jenom pro jistotu. Nemíním ho nikde tasit a pozabíjet všechny okolo,“ odpověděl na její dotaz.
„Tak ho nech doma a vezmi si sebou jenom dýku,“ navrhovala.
„Dýku má u sebe každý, ale meč vzbuzuje mnohem větší respekt.“
„Nemyslím, že potřebuješ respekt získávat vystavováním meče. Jsi přece král téhle země.“
„Pro místní lidi jsem jenom žoldák. Myslíš, že vytrubuju nahlas, že je nechávám napospas Aludovi?“ vyštěkl na ni naštvaně, až se raději trochu stáhla. Už se nevyptávala. Vyšli do prázdné ulice. Dnes si tady děti nehrály a dokonce se neobjevil ani jediný toulavý pes. Mlčky sešli ulicí po křivých schodech. Shan ji vedl do malého centra, kde se každý měsíc konaly trhy. Teď bylo dlážděné prostranství prázdné a nebýt pár obchůdků skrytých v okolních domech, ze kterých občas někdo vyšel, myslela by si, že je město úplně pusté.
„Kde jsou všichni?“
„Dnes je kašchar. Pro většinu lidí je to den, kdy nevycházejí z domu, aby je nemohly posednout duše zbloudilých mrtvých,“ vysvětloval trpělivě.
„A jak často ten kašchar bývá?“
„Zakončuje každé desetidenní.“
„Aha, to je něco jako u nás týden?“
„Nevím, co je u vás týden.“
„Sedm dnů, které se opakují pořád dokola.“
„Tak to je něco podobného, ale my jich máme deset.“
„A jak se jmenují ostatní dny? A jsou něčím zvláštní?“
„Prvním dnem desetidenní je utak. Utak bývá dnem audience u správců měst a úředníků spravující jednotlivé oblasti města.“
„U nás tomu říkáme úřední den.“
„Potom je althak. Je to den, kdy se konají menší trhy se zvířaty před branami města. Každý čtvrtý althak jsou potom velké trhy tady, kde už se prodává nejrůznější zboží, od potravin, zvířat, až po výrobky z keramiky a kovu, oblečení a tak. Dalšími dny jsou potom garchal, terchis, monul, pardha, tisel a ombun. To jsou běžné dny, nic se neslaví, nic na nich není zvláštního. Předposledním dnem v desetidenní je darchil. Je to modlitební den. Zirkana je poměrně pobožné město, takže se tady často na celý den zastaví veškeré práce a všichni se nahrnou do mnohých chrámů roztroušených po celém městě. No a potom je kašchar, jehož význam jsem ti už vysvětlil.“
„A to všichni dodržují přesně pravidla desetidenní? Je to nějaká povinnost?“
„To ne, ale desetidenní je stanoveno vírou a místní lidé často hodně věří. Je to možná to jediné, co jim zbylo z dřívějšího světa. Říká se, že před mnoha mnoha lety byl tento svět svobodný, plný bohatství, lidé byli šťastní a pohostinní. Potom přišel velký hladomor a lidé se uzavřeli do sebe. Vytvořili spoustu nových náboženství a některá se uchytila a ovládají životy lidí dodnes. Ale ať už jsou lidé věřící nebo ne, bývají nehostinní a vůči cizincům nedůvěřiví. Není se čemu divit,“ dodal tiše. To už přišli k jednomu z krámků ukrytých v podloubí.
„Vítej Shane,“ pozdravila ho mladá žena stojící za pultem, na kterém byly poskládány kusy oděvu. Tmavé vlasy měla spletené do tlustého copu, bystré hnědé oči zářily z bledé tváře jemně řezané a poměrně hezké. Měla na sobě dlouhou sukni převázanou bílou zástěrou. Loně připadalo její oblečení nepohodlné, ale chápala, že místní ženy jsou na takové věci zvyklé.
„Děkuji, Kristin,“ věnoval bojovník ženě tak zářivý úsměv, až se Loně sevřelo srdce.
„A ty musíš být Lona, Shan o tobě včera mluvil,“ usmála se Kristin přátelsky na dívku.
„Ano,“ zmohla se Lona na pouhé slovíčko a vykouzlila na tváři úsměv.
„Mám tady pro tebe něco nachystaného. Možná bys to chtěla vyzkoušet vzadu za plentou. Pojď, ukážu ti, kde to je,“ chytla dívku přátelsky za ruku a táhla do zadní části krámku. Potom jí podala do náruče hromádku oblečení a nechala ji svému osudu.
„Je opravdu hezká,“ zašeptala Kristin, když se vrátila zpátky k Shanovi.
„Děkuju, žes sehnala nějaké oblečení. Moje by jí bylo moc velké a kromě toho bych těžko sehnal některé z ženských kusů,“ usmál se rozpačitě.
„To je v pořádku. Sestra už z toho všeho vyrostla a jí to padne akorát,“ nepřestávala se usmívat. „Pojď, posaď se. Jdu se zeptat, jestli nepotřebuje s něčím pomoct, a přinesu ti čaj.“ Vrátila se během chvilky s hrnkem mátového čaje, který měl Shan tak rád. Vydala sousedce uzlíček s vyběleným prádlem a vrátila se zpět ke svému starému příteli.
„Zmizel jsi dneska dřív, než jsem ti stihla udělat něco ke snídani,“ zamračila se.
„Myslím, že jsem tě včera obtěžoval dost,“ usmál se omluvně.
„Obtěžoval? Pchá, Shane, neviděla jsem tě přes rok a byla jsem ráda, že s tebou můžu mluvit,“ téměř vykřikla a vymrštila se ze židle.
„Kristin, omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Včera jsi byla unavená a já tě nenechal pořádně ani vyspat. Nebudu potom na tobě mámit ještě snídani,“ uklidňoval ji, dokud se znovu neposadila na rozviklanou židli.
„Ano, byla jsem unavená, ale ty víš, jak ráda poslouchám tvé příběhy z cest. A měl jsi tolik co vyprávět, že jsem se přece nemohla hned odebrat do ložnice,“ zasmála se.
Lona stála opodál a poslouchala. Věděla, že to nepatří zrovna ke slušnému vychování, ale byla zvědavá, co si dva milenci můžou tak vyprávět. Překvapilo ji, že se ani slůvkem nezmínili o nějakém milování, pořád mluvili jenom o Shanově vypravování. Takže se mezi nimi nic nestalo? napadlo Lonu, až jí srdce nadšením poskočilo. Lono, proboha, na co to myslíš? Tohle je jenom mezi těmi dvěma, tobě do toho nic není, okřikla se v duchu. Nic naplat, musela si přiznat, že ji Shan přitahuje a že tak trochu žárlí. Ale rozhodně to nemínila dávat nijak najevo. Rozhodla se, že si Shanovi přitažlivé tváře, pevného těla a podmanivého hlasu nebude všímat. Ale stačilo, aby si v mysli představila tyto tři jeho přednosti a tělem jí projela vlna touhy.
„Ah, už jsi tady?“ zaregistrovala ji Kristin. Její tvář stále zářila veselým úsměvem.
„Ano, děkuju moc, všechno je mi úplně akorát,“ opětovala jí Lona úsměv. Chtěla být ke Kristin přátelská. Koneckonců ona nemůže za to, že se Lona nedokáže vyrovnat se Shanovou ignorací vůči jejím půvabům.
„To jsem ráda, bude se ti to hodit. Posaď se, přinesu ti šálek čaje,“ ukázala na volnou židli, položila komínek prádla na pult a za chvíli se objevila s dalším hrníčkem.
„Kristin dělá nejlepší mátový čaj v celém království,“ usmál se Shan.
„Přeháníš,“ smála se Kristin.
„Ale je opravdu výborný,“ musela přiznat Lona. „Je v něm i mateřídouška a med z lípy, že?“ využila hned nově nabyté znalosti.
„Ano, opravdu,“ podívala se na ni překvapeně Kristin. Shanův výraz se od jejího nelišil.
„Otec Velas mě dnes naučil pár věcí,“ vysvětlila s úsměvem.
Hodina u Kristin v malé prádelně proběhla v poklidném hovoru občas rušeným smíchem. Kristin se Lony na nic neptala, nejspíš ji Shan dopředu upozornil, ale jinak si měli všichni tři pořád co povídat. Lona zjistila, že pradlena je velmi milá žena. Občas odskočila vrátit prádlo původním majitelům, ale hned byla zase zpátky. Nakonec se rozloučili a vyšli zpátky na ulici, kterou osvětlovaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Domů se vraceli trochu jinou cestou, než jakou šli ke Kristin, aby mohl Shan Loně ukázat pár hezkých míst.
Oproti všudypřítomné hnědé barvě byl chrám, do kterého vešli, opravdovým drahokamem. Barevné vitráže v oknech sahajících až po vysoký strop vytvářely na vybílených stěnách nádherné malby, jednoduché dlouhé lavice z tmavého dřeva ostře kontrastovaly nejen s bílými stěnami ale i se zlaceným oltářem zdobeným několika drahokamy. Přestože byla Lona ateistka, zůstala stát v němém úžasu a téměř náboženské úctě. Hra barev oživených umírajícím sluncem ji naposledy pohladila po tváři, než se ztratila. Chrám potemněl. Ve svitu obyčejných svící už nevypadal tak velkolepě, ale přesto se ve vzduchu ještě stále vznášela duchovní síla vyvolaná vitrážemi.
„Měli bychom nejspíš jít,“ usmál se Shan a vyvedl Lonu ven, kde se mohla vzpamatovat.
„To bylo nádherné,“ zašeptala.
„Je škoda, že sem lidé nechodí před západem slunce, kdy jsou vitráže nejkrásnější. V poledne, kdy jsou slouženy mše, stojí slunce přímo nad chrámem, takže jeho paprsky nedosahují na barevné sklo. Tohle je nejkrásnější chrám v Zirkaně,“ vedl ji zpátky domů.
„Ty jsi věřící?“ zeptala se najednou.
„Ne, nejsem. Býval jsem, vychovali mě v úctě k bohům, ale ve válce jsem všechny iluze o vyšší moci ztratil. Už to tak bývá. Málokdo projde válkou, aniž by neztratil svou víru,“ usmál se smutně. Lona už nic neříkala. Jenom ho chytla za ruku, aby vyjádřila duševní podporu. Vedli se celou cestu do mnichova domu, aniž by jeden z nich prolomil mlčení.
„Když jsi mluvila s jestřábem, dokážeš mluvit i s Carbem?“ zeptal se najednou Shan.
„To nevím, nezkoušela jsem to,“ zamyslela se Lona. Pomalu přešla ke koni uvázanému jen kousek od dveří do ulice a pohladila po hladkých nozdrách, když k ní otočil hlavu.
Ahoj Carbo, vyslala k němu myšlenku. Kůň zastříhal ušima a pohodil hlavou, ale žádná odezva se neozvala.
To jsem já, Lona. Nemusíš se bát, uklidňovala ho. Hřebec zafrkal, ale stále se nic neozývalo.
„Nejde to. Možná jsem s Astorim dokázala mluvit jenom proto, že vyrůstal mezi kouzelníky a má nějakou podobnou schopnost,“ řekla smutně, poplácala koně po krku a zmizela ve vchodu do kuchyně. Shan ještě chvíli zůstal se svým čtyřnohým přítelem, než Lonu pomalu následoval. Zastihl ji u stolu, kde si ukrajovala chleba.
„Mám hlad jako vlk,“ usmála se na něj a rovnou ukrojila kousek i jemu.
„Děkuju, jsem na tom podobně. Kde je otec Velas?“
„To netuším, ale nejspíš bude ve své pracovně. Má ale zavřené dveře, tak jsem ho nechtěla rušit, abych mu řekla, že už jsme zpátky. Bez toho už to určitě dávno poznal, má uši jako kočka,“ vysvětlovala s plnou pusou. K mírně okoralému chlebu zakusovala maso od oběda, až se jí dělaly boule za ušima.
„Moc se necpi, ještě si trochu zacvičíme,“ smál se Shan.
„Vždyť už je venku úplná tma,“ namítla překvapeně.
„Právě proto. Když tě někdo bude chtít zabít, nebude čekat, až slunce zase vyjde.“
„Ale ve tmě nic neuvidí. Stejně jako ve tmě nic nevidím já.“
„Spousta bojovníků se řídí hlavně instinktem. Jsou k tomu vycvičení a tak jim boj ve tmě nepůsobí nějak velké potíže,“ vysvětloval trpělivě.
„Dobře, tak můžeme,“ zapila sousto a zrovna vstala od stolu, aby mohla uklidit následky svého hladového řádění.
Na dvorku byla neuvěřitelná tma. Měsíční paprsky, které měly jako jediné možnost osvítit ten kousek země, se schovávaly za mračna. Spíš po paměti přecupitala Lona doprostřed dvorku a napjala uši. Shana nejenže nikde neviděla, ale ani neslyšela. Přesto věděla, že je někde jenom kousek od ní. Zhluboka se nadechla a zavřela oči v soustředění. Zdálo se jí to, nebo na pravé paži ucítila závan vzduchu? Nemínila čekat, až ji Shan napadne a máchla dřevěným mečem napravo. Dřevo narazilo na dřevo. Tupý zvuk nárazu umocněný nočním tichem vylekal mnichovu kravku, zatímco Carbo zvyklý na zvuky boje zůstával klidný.
„Náhoda,“ podotkl výsměšně Shan. Lona vyčkávala v bojovém postoji. Ozval se další náraz dřevěných mečů a zase ticho. Lonu už nebavilo čekat, co si na ni Shan vymyslí a sama zaútočila. Boj byl pomalejší než za denního světla, ale i tak schytali oba protivníci od toho druhého spoustu ran.
„A je to,“ zasmál se Shan, když mu v ruce zůstala jen polovina původní délky dřevěné hole, zatímco druhá se válela někde pod jeho nohama.
„Můžeš to používat jako výcvikový nůž,“ přidala se k jeho smíchu Lona. Dotápali tmou ke dveřím do kuchyně. Teplé světlo je oba na chvíli oslepilo.
„Dobrý večer, otče Velasi,“ všimla si Lona mnicha sedícího za stolem s nosem zabořeným do jedné z knih.
„Oh, dobrý večer. Tedy spíše noc, už je pozdě,“ odpověděl zamyšleně.
„No, trochu jsme se ještě protáhli,“ usmál se Shan a následoval Lonu nahoru do jejich pokoje. Oba byli zpocení a příjemně unavení, na nové modřiny raději ani jeden z nich nemyslel. Lona se opláchla za otevřenými dveřmi skříně. Nechtěla Shana vyhazovat pokaždé, když se chtěla umýt, a tak navrhla tuto jednoduchou zástěnu. Než zalezla do postele, namazala si ještě modrající rány a potom už se pomalu nechala odnášet na vlnách spánku. Poslední, co si pamatovala, bylo zhoupnutí postele, když si Shan přilehl k ní.
Shan se probudil s prvními slunečními paprsky pronikajícími do pokoje skrz neutěsněná okna. Chtěl se protáhnout, ale zjistil, že mu něco tak trochu brání v pohybu. To „něco“ byla Lona stulená do jeho náruče. Její pravidelný hluboký dech ho hladil ho nahé kůži ramene. Trochu se zavrtěla, když se pokusil opatrně vytáhnout paži zpod její hlavy, ale neprobudila se. Místo toho se k němu ještě víc přitulila. Chvíli jenom tak ležel, pozoroval jemné stíny na její tváři, které vytvářely dlouhé tmavé řasy, dlouhý štíhlý krk, opálená ramena, jejichž dokonalost kazily četné modřiny. Ano, Shane, ty modřiny jsi jí způsobil ty. Zkazil jsi její krásu, projelo mu hlavou. Zatřásl jí, aby nepříjemné myšlenky odehnal pryč. Loniny oči se otevřely. Zastřené spánkem na něj zkoumavě hleděly, potom se usmála. „Dobré ráno,“ opětoval jí úsměv.
„Dobré,“ zavrněla a ještě víc se na něj přitiskla. Se zasněným úsměvem oči znovu zavřela. Než se stihl Shan vzpamatovat, prudce se posadila a vyděšeně se na něj dívala.
„Já... promiň.. nějak jsem ve spánku...“ koktala rozpačitě.
„To je v pořádku, Lon,“ usmál se na ni. Pohladil ji po zrůžovělých tvářích, sjel rukou na její šíji vyhřátou vodopádem kaštanových vlasů a přitáhl si ji ke svým rtům. Něžně se o ně otřel svými, ale než stihl její rty ochutnat, Lona ho odstrčila a prudce vyskočila na nohy. Chvíli otevírala pusu, když chtěla něco říct, ale nakonec jenom popadla tuniku a zmizela z pokoje dřív, než se Shan vyhrabal z postele.
„Tak tohle jsi teda pěkně pohnojil,“ zabručel sám pro sebe. Když se oblékl a sešel dolů do kuchyně, po Loně nebylo ani památky. Nemusel přemýšlet dlouho, kde je, když se objevil otec Velas se dvěma hrníčky od teplého mléka.
„Dobré ráno,“ usmál se na něj Shan.
„Dobré ráno, Shane Aleco. Lonu nemusíš hledat, je u mě a učí se. Cvičení s mečem musíte nechat až na odpoledne,“ brumlal, zatímco opouštěl kuchyni. Shan přemýšlel, jestli dívka starému mnichovi řekla něco o dnešním ránu, ale potom došel k závěru, že by se otec Velas nejspíš choval úplně jinak. Nakonec se Shan vydal do města ke zbrojíři. Je čas opatřit Loně meč.
Lona měla pocit, že ji ze všech těch informací pukne hlava. Ale otec Velas jí nadšeně ukazoval další a další byliny, chrlil ze sebe jejich použití, nežádoucí účinky a dobu působení. Byl z učenlivé žákyně v sedmém nebi, nemohl si přát lepší. Z předchozího dne si pamatovala naprosto všechno a i dnes nemusel žádnou věc opakovat dvakrát.
„Otče, myslíte, že bych dnes mohla jít do města? Neztratím se, slibuju,“ dodala rychle, když se na ni starý mnich podezřívavě podíval.
„Nevím, jestli tě mám pouštět. Okolní svět je pro tebe příliš nebezpečný. Ale nemyslím, že ti za denního světla něco hrozí, myslím, že můžeš,“ pokyvoval hlavou a propustil ji. Dnes toho zvládli hodně, tak neměl důvod držet ji zavřenou za dveřmi pracovny. Navíc její nadšené jiskření v očích mu jen potvrdilo, že udělal dobře. Jenom nevěděl, jestli ho za to Shan nezabije.
Lona na sebe natáhla kalhoty, přehodila přes tuniku teplý vlněný pléd a vyrazila ven. Z mraků, které předchozí noci halily měsíc, se snášely na zem sněhové vločky a mísily se s pouličním prachem. Bude ještě chvíli trvat, než sněhová pokrývka udělá z hnědého města ledové království. Jestlipak Astorimu vadí sníh, napadlo Lonu, zatímco sestupovala dolů po křivých schodech. Za čtyři dny bude její ptačí přítel zpátky i s mágem. Těšila se na Astoriho a děsila se chvíle, kdy stane před mocným čarodějem, který vyzkouší její schopnosti. Nejspíš nebudou zase tak dobré, když není schopná mluvit s Carbem.
Nevěděla, kam půjde, ale nechtěla být pořád zavřená v mnichově domě. Nakonec ji napadlo zajít za Kristin. Jestli dobře počítala, blížily se její dny a ráda by věděla, jestli je možné sehnat v tomto městě nějaké hygienické potřeby. A s tímhle se nemínila svěřovat ani Shanovi, ani otci Velasovi.
„Vítej, Lono,“ usmála se překvapeně Kristin, když se dívka objevila ve dveřích její prádelny.
„Děkuju, neruším?“ opětovala jí úsměv.
„Vůbec ne, pojď, posaď se,“ vybídla pradlena Lonu a zrovna utíkala pro hrníček čaje.
„Co tě sem přivádí?“
„Já... jsi jediná žena, kterou tady znám a chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi nepomohla s jednou věcí...“ spustila Lona a rovnou vysypala, co ji trápilo.
„To je samozřejmé, to hned zařídíme. To víš, muži na takové věci vůbec nemyslí. Tak mě napadá, nechceš se mnou zajít do městských lázní? Za chvíli zavřu a sama tam půjdu, tak můžeš jít se mnou,“ navrhla přátelsky a oči se jí rozšířily očekáváním.
„Do lázní? Já... Kristin, já se omlouvám, ale nemám peníze na to, abych chodila do lázní,“ zčervenala Lona a zabodla oči do podlahy.
„Co tě nemá, lázně patří mému strýci, nemusíš tam platit,“ zasmála se vesele Kristin. Ještě půl hodiny si povídaly, než Kristin zatáhla závěsy prádelny a zamknula. Potom vyvedla chodbou Lonu k zadnímu vchodu a už společně stoupaly zase nahoru do města, tentokrát zase trochu jinou ulicí, než jakou Lona přišla. Jakmile vešly do lázeňského domu, ocitly se ve spleti nejrůzněji označených chodeb. Kristin ji provedla, aniž by se musela dívat na znaky na jednotlivých křižovatkách, dokud se neocitly v místnosti, která nejspíš sloužila jako šatna.
„Tady se svlékneme a dál půjdeme jenom v plátnech,“ instruovala ji Kristin a začala ze sebe shazovat svršky. Lona chvíli váhala. Nechtěla hned všem ukazovat své modřiny, ale nakonec přece jenom překonala stud a následovala Kristinina příkladu.
„Vidím, že tě Shan učí bojovat s mečem,“ zasmála se Kristin, když si všimla modřin na Loniných pažích.
„To takhle dopadají všichni jeho žáci?“ přidala se Lona k jejímu smíchu. Kristin ji zavedla do místnosti s velkým kameným bazénem. Kromě dvou starých žen byla lázeň úplně prázdná. Kristin jí vysvětlila, že většinou se chodí ženy koupat den nebo dva před darchilem, aby byly při mších očištěné.
„Ty jsi také věřící?“
„Nene, já chodím do chrámů jen proto, abych viděla poslední sluneční paprsky prostupující vitrážemi,“ usmála se pradlena, shodila ze sebe plátěné prostěradlo a ponořila se do vody vyhřívané termálními prameny.
„Shan mě včera vzal do chrámu. Bylo to něco nádherného,“ přitakala jí Lona.
Lona se vrátila domů příjemně unavená. V lázni strávila s Kristin celé odpoledne a klidně by v příjemné relaxaci pokračovala, ale Kristin spěchala domů, aby stihla vyprat a vybělit prádlo na druhý den.
„Kde jsi ksakru byla?“ vyjel na ni rozzuřený Shan, sotva otevřela dveře kuchyně.
„Venku,“ odsekla mu. „Nemůžeš čekat, že budu věčně zavřená tady v domě a odkázána na tvou dobrou vůli, jestli mi náhodou ukážeš město.“ Jeho tón jí naprosto zkazil náladu.
„Ty jsi se úplně zbláznila! Prošel jsem téměř celé město a nikde tě nenašel. Nenapadlo tě, že třeba budu mít o tebe strach?“
„Nejsem malé dítě, dovedu se o sebe postarat a kromě toho jsem nebyla sama. Nejsem hloupá, abych se toulala neznámým městem bez nějakého průvodce,“ zvýšila i ona hlas.
„Tak kde jsi byla?“ držel se Shan hrany stolu. Byl vzteky bez sebe. Měl o ni šílený strach.
„Byla jsem s Kristin v lázni,“ odsekla a chystala se vyjít z místnosti. Zastavila ji Shanova ruka, která ji stiskla paži, až bolestí sykla.
„Příště, až tě napadne podobná kravina, tak laskavě počkej na mě. Tohle město není tak bezpečné, jak se na první pohled zdá a velice snadno se můžeš dostat do špatné uličky,“ šeptal výhružně.
„Pusť mě,“ zavrčela Lona a trhla s rukou. Jeho stisk ale nepovolil.
„Chci, abys mi to slíbila,“ naléhal na ni Shan s divokými jiskrami v očích.
„Nebudu ti nic slibovat, jsem svéprávná,“ tenhle rozhovor už ji unavoval.
„Nepustím tě, dokud mi to neslíbíš,“ stál těsně u ní. Netušila, jestli měl v úmyslu zastrašit ji svou výškou a mohutnou postavou, ale v kombinaci s jeho vztekem se mu to docela dařilo.
„Nech mě na pokoji,“ cedila skrz zuby. Neměla v nejmenším úmyslu ustoupit mu, už kvůli tónu hlasu, s jakým s ní jednal. Ale stejně tak neměl chuť ustupovat ani Shan.
„Něco jsem řekl,“ zasyčel. Lona vymrštila pravačku, ale Shan ji zachytil dřív, než stihla přistát na jeho tváři. Zkroutil jí ruku na záda a přimáčkl ke zdi. Lona věděla, že proti jeho síle nemá nejmenší šanci, ale nemínila mu vítězství nijak usnadnit. Přes bolest v napnutých svalech neustále zkoušela pevnost jeho sevření, ale kromě tichých peprných titulů na Shanovu hlavu nevyšlo z jejích úst nic, a už vůbec ne náznak nějaké kapitulace. Ale současně si uvědomovala, že teď už nic nezmůže. Shan jí znemožnil jakýkoliv další pohyb, aniž by si nezpůsobila krutou bolest.
„Myslím, že bojování byste si měli nechat na dvorek,“ objevil se najednou otec Velas. Shan zaskřípal zuby, ale pustil Lonu a naštvaně sledoval, jak mizí v chodbě.
„Něco jsme si ujasňovali,“ namítl Shan.
„Vaše soužití bude nejspíš hodně zábavné,“ zasmál se krátce mnich a zase se ztratil za dveřmi své pracovny s hrnkem horkého čaje ve dlaních.
„Lon?“ objevil se ve dveřích Shan. Stála k němu zády a jen zuřivé tahání za tkanice kalhot prozrazovalo její náladu.
„Dej mi pokoj,“ zavrčela, aniž by se otočila.
„My dva spolu ještě neskončili. Jestli ti to nedochází, snažím se tě jenom chránit před světem, který číhá za dveřmi tohoto domu. Všude není tak bezpečno, jak se na první pohled zdá. Jsem rád, že jsi byla alespoň tak moudrá a strávila jsi odpoledne s Kristin. Ale už nikdy, nikdy neodcházej sama!“ vychrlil ze sebe zdánlivě klidným hlasem. „Prosím,“ dodal ještě.
„A co mám dělat, když se někam vytratíš? Čekat, až se vrátíš? Jestli se vůbec vrátíš?“ otočila se prudce. Oči se jí zlostí blýskaly.
„Není přece žádný problém domluvit se ráno, jestli chceš jít do města. Můžu přizpůsobit své plány těm tvým, alespoň většinou,“ zvýšil hlas. Její zlost ho rozčilovala. Neměla přece nejmenší právo chovat se zrovna takhle.
„Fajn,“ zavrčela a natáhla se na postel zády k Shanovi.
„Lon, nechci, abychom měli mezi sebou nějaké spory,“ řekl smířlivě. Když se dotkl jejího ramene, ucukla. Chtěla se Shanovi omluvit, ujistit se, že je zase všechno v pořádku, ale její zatracená hrdost, na kterou v duchu nadávala, jí to nedovolovala. Postel se zhoupla, jak se Shan zvedl, za chvíli slyšela cákání vody a potom další zhoupnutí postele, když se Shan natáhl vedle ní.
„Omlouvám se,“ zašeptala do tiché tmy, která ovládla místnost, jakmile Shan sfoukl svíčku.
„Prosím?“ ozvalo se jí za zády.
„Říkám, že se omlouvám,“ otočila se.
„Můžeš to zopakovat ještě jednou?“ uchechtl se Shan.
„Ty!!!“ dloubla do něj ukazováčkem, až zaúpěl, načež se oba začali smát.
„Na zítřek jsem ještě domluvená s Kristin, ale bude to jenom na chvíli. Slibuju, že vypiju hrníček čaje a jsem hned doma,“ usmála se Lona po chvíli ticha.
„Jsem rád, že jsi se s Kristin spřátelila. Jsou určité věci, ve kterých já bych ti nepomohl.“
„No právě,“ špitla a oba se znovu začali smát.
„Chci se ti omluvit za to ráno,“ zvážněl najednou Shan.
„Není se za co omlouvat...“
„Neměl jsem...“ skočil jí do řeči.
„Už na to nemysli, dobrou,“ usmála se Lona do tmy.
„Dobrou,“ zašeptal Shan. Ani jeden z nich ale hned neusnul, hlavou se jim honila spousta myšlenek.
|