Myšlenky teroristy

Sedím u počítače a nudím se. Youtube přehrává jeden klip za druhým, ve wordu mi bliká kurzor a já mám šílenou chuť něco stvořit. Je mi jedno co. Básničku, povídku, fejeton, na tom nezáleží. Ale hlavně něco. Právě dohrává fakt krásná písnička od Enyi a na prázdné obrazovce se objevuje nabídka dalších klipů, mezi nimy i záznam z jedenáctého září 2001.
Se slzami v očích si říkám: „Bože, co to mohlo být za lidi, kteří jsou schopni takového bezcitného chování? Jak se jednoho dne mohli sbalit, nasednout do letadla a ukončit tím život svůj i životy stovky dalších lidí. A prakticky i jejich příbuzným a přátelům, kteří se na ně těšili. Co když byl v letadle někdo z oněch mrtvých šťastný novomanžel, na kterého čekala doma žena se zprávou, že je těhotná, nebo co když zabili někoho, kdo se před svou smrtí pohádal s nějakou sobě milovanou osobou a zemřel s tím, že už se s ní nikdy neusmíří. To asi bylo atentátníkům jedno. Nebo spíše právě tohle chtěli.
A co když ne? Co když si neuvědomovali, co dělají, byli poblázněni nějakými, promiňte, že to takhle řeknu, ale žváty o tom, že když vyvraždí všechny křesťany, židy, a bůh ví co ještě, a při tom jen tak mimochodem taky opustí tento svět, tak se dostanou k Aláhovi do nebe a tam budou žít šťastně a spokojeně až… vlastně až do doby neurčité, což je setsakramentsky dlouhá doba na to, aby si uvědomili, co to vlastně tady na tom světě provedli za hovadinu. Co si asi oni mysleli těsně před smrtí? Začali se v duchu omlouvat rodinám mrtvých? Nebo svým blízkým? A nebo dostali strach ze smrti, z toho, co bude následovat. Dostanou se opravdu do vytouženého ráje? A nebo to, co provedli, ač na lidech odlišného vyznání, tudíž na „méněcenných“, je smrtelný hřích a skončí v pekle, nebo kde? To se asi my, živí, nikdy nedozvíme.
Onehdy jsem četla knihu o dívce, kterou porazilo auto, a pak se ocitla v andělském městě, kde neexistovali odlišnosti v řeči, nezáleželo na tom, jestli byl někdo za živa křesťan, žid, a nebo třeba stoupenec Háre-Krichna ( nebo jako se to píše…). Zajímalo by mě jak by fungovala debata mezi G. Bushem a Usamou-bin Ládinem, kdyby se tam ocitli. Byla by to debata ve stylu : „Ty prevíte jeden hnusnej, jakto že se opovažuješ posílat na naše mrakodrapy vaše vycvičený týpky, aby je s NAŠIMA letadlama zlikvidovali?“ A Usáma by na to odpověděl : „Ty máš tak co kecat, ty šmejde jeden amerikánckej! Co ty tvoje věčný buzerace s jadernejma zbraněma? Koho to ještě zajímá, co? Víš co, dej nám pokoj!“
A nebo by jejich rozhovor probíhal takhle? „Ty jo, viděl si včera Hvězdnou bránu? Celkem hustej díl, co?“
„To teda, ale podle mě to poslední dobou taky stojí za prd…“
„ Přesně… Ale včera to bylo hustý.“
„To jo.“
No přeberte si to sami, ale já pevně věřím, či spíše doufám, že by dali přednost té druhé variantě. Ale bylo by fajn, kdyby se na toto téma rozhovoru dokázali bavit i ve skutečnosti, nemyslíte?