Poslední noc ve Valinoru, kap. 9-10

Zapomenutá chatrč

     Po vynucené přestávce se opět rychle vrátili do obvyklého cestovního tempa. O práci teď naštěstí nebyla nouze, neboť léto se chýlilo ke konci a vesničané vítali každou ochotnou ruku, která jim pomohla se sklízením úrody.

     Ale jak se vzdalovali od řeky, osídlení citelně řídlo. Někdy za celý den nenarazili ani na jedinou vesnici. To jim ale zatím starosti nedělalo.

     Tentokrát to bylo počasí, kdo jim začal stavět do cesty překážky. Podzim se sice kvapem blížil, ale léto se letos ještě naposledy rozhodlo předvést, co dokáže. Po řadu dní se na obloze neukázal jediný mráček a slunce sálalo, seč mu slábnoucí síly stačily. Putování v takovém počasí bylo nepříjemné a namáhavé.

     Nezapršelo a nezapršelo. Brzy se jejich společníkem stal všudypřítomný prach, který vnikl všude a oni brzy netoužili po ničem jiném, než po pořádné koupeli. V tomto kraji však naráželi na potoky jen zřídka a vody v nich bylo poskrovnu.

     „Už aby zapršelo,“ povzdechla si Failá a unaveně odhrnula neposlušný pramen vlasů, jenž se jí lepil na zpocené čelo.

     „Abys zase vyběhla do deště, a pak na nás házela trpící pohledy, až tě z toho rozbolí hlava?“ škádlil ji Valador, který měl právě „službu“ u Sparka.

     „Na takovou maličkost přece známe lék,“ přidal se s úsměvem Terak.

     Všichni tři se vesele rozesmáli a Adril, který šel vpředu, se jen tiše usmíval. Ani v tuto chvíli neztráceli dobrou náladu a používali ji jako účinnou zbraň proti nepřízni, se kterou se setkávali. A to bylo dobře. A rovněž byla potěšující pozitivní změna v Terakově chování.

     Adril jej bedlivě pozoroval od chvíle, kdy jim město Bagad zmizelo z dohledu. Jen on věděl, že Terak několik prvních nocí spal velmi neklidně. Očividně v něm zuřila bouře, kterou však v denním světle nedal ani v nejmenším najevo. Adril věděl, že si tehdy v noci Terak s Radirem o čemsi povídali. A nemohl si nevšimnout, jak se Terak tvářil, když se po tom rozhovoru vrátil zpět. Také věděl, že celou noc nezamhouřil oči. Škoda, že se již nemohl dozvědět, co Radir tehdy Terakovi řekl. Jedině, že by mu to Terak prozradil sám, ale na to ho příliš dobře znal, než aby v to doufal.

     Jedna věc však byla nepopiratelná. Terak se změnil. Po útěku z rodného kraje mu trvalo roky, než porazil nejhorší smutek, ale i pak, ačkoliv si myslel, že už nad ním zvítězil, ho stále spoutával jako neviditelné okovy. Teprve nyní, když se vše vyřešilo, se těchto okovů dokázal úplně zbavit. A snad v tom bylo i něco více, něco, co se dozvěděl od Radira, ale to se Adril mohl jen domýšlet.

     Terak se konečně znovu radoval ze života. Úsměv, který byl u něj předtím jen velmi vzácným přepychem, se nyní stal jeho stálým průvodcem. A Adril, který tu proměnu dnem i nocí sledoval, tomu byl rád. Z celého srdce to Terakovi přál.

     Této velké změny si samozřejmě všimli i ostatní. Když Terak jednoho večera pronesl celé tři věty, neodolal Valador, aby to náležitě neokomentoval.

     „Nevídané! Terak je dnes nějak upovídaný.“

     Terak se zarazil a na okamžik se zdálo, že se opět stáhne do své staré ulity. Nakonec to ale Valadorovi s lehkým úsměvem vrátil.

     „Není divu. Vždyť jsi mě poprvé za celé naše putování pustil ke slovu!“

     To Valador opravdu nečekal. Chvíli na Teraka překvapeně zíral, ale vzápětí se všichni čtyři rozesmáli.

     Adril spokojeně pozoroval, jak se mládež baví. Nu, snad si to označení mohl vzhledem ke svému věku dovolit.

     Když se poprvé zatáhla obloha, přijali to všichni s úlevou. Po tolika dnech, kdy putovali otevřenou vyschlou krajinou bez jediného kousku stínu, působil chladivý větřík jako učiněný balzám. Večer se objevily první kapky, proto kvapně vyhledali úkryt, kde by mohli strávit noc v suchu.

     Příští den již bylo jasné, že vláda léta a slunce definitivně skončila. Obloha byla pokryta ocelově šedým příkrovem mraků, ale nepršelo pořád. Většinou jen slabě mrholilo, proto putovali dál a schovávali se jen, když se rozpršelo příliš silně. Nemělo smysl zastavovat a čekat, až ten nečas přejde. Již dávno opustili obydlené kraje a v této otevřené krajině nebylo jednoduché najít suchý úkryt. Pohybem se alespoň trochu zahřáli.

     Nyní rozdělávali oheň i při polední zastávce a Adril jim pokaždé uvařil horký bylinný odvar, aby je uchránil před následky rychlého ochlazení.

     Ale ani to nestačilo. Už druhý den Valador posmrkával a Failá měla pocit podivně lehké hlavy, jako by jí ani nepatřila; ale po teplé večeři ten pocit vymizel, proto se tím už nezabývala.

     Zato ráno pochopila, že je zle. Když se pokusila vstát, zatočila se jí hlava a pocítila takovou slabost, že musela zůstat chvíli sedět. Byla nemocná, to jí bylo jasné. Ale nechtěla být ostatním přítěží. Co by si s ní počali tady, bez suchého přístřeší? Proto se nakonec přemohla a začala chystat snídani. Třeba to přejde.

     Zdálo se, že se to přece jenom trochu zlepšuje, ale na jídlo neměla ani pomyšlení. Proto svoji porci nechala netknutou a jen usrkávala horký bylinkový nápoj.

      Adrilovu zkoumavému zraku však nic neuniklo.

     „Failá, není ti nic?“

     Zavrtěla hlavou, ale hlavu nechala sklopenou. Proto neviděl její oči, které se již začínaly lesknout stoupající horečkou.

     Nepršelo, jenom pofukoval studený vítr, proto rychle vyrazili na cestu, než si to počasí rozmyslí. Adril vedl, za ním šli Terak s Valadorem, kteří se střídali ve vedení Sparka. Poslední kráčela Failá, která si připadala jako v podivném snu. Bylo jí čím dál hůře. Při každém kroku se celý svět zhoupl a zavlnil, srdce jí bolestivě bušilo až kdesi v hlavě a cítila, jak jí tělem prochází horké vlny. Navzdory studenému počasí se jí obličej orosil potem. Ale ona toho nedbala. Mechanicky kladla nohy před sebe, v hlavě jedinou myšlenku – musí jít dál.

     Nikdo si nevšiml, jak pomalu zaostává za ostatními, dokud nezakopla a nezhroutila se do bláta. V mžiku byl Terak u ní, aby jí pomohl vstát. Když jí však pohlédl do obličeje, okamžitě pochopil, co se děje.

     „Adrile, rychle pojď sem!“

     „To nevypadá vůbec dobře,“ zkonstatoval stařec, když se dotkl jejího žhnoucí čela. „Proč jsi ráno nic neřekla?“ pokáral ji. „V tomto stavu nemůžeš jít dál. Co s tebou?“

     Ale Failá nevypadala, že by ho vnímala. Dýchala s obtížemi a trhane a třesouce se zimou se choulila k Terakovi, jenž ji držel v náručí, aby nemusela ležet na mokré zemi.

     Adril se rozhlédl po okolí ve snaze najít vhodné místo k utáboření. Ale jak jeho pohled klouzal po lehce zvlněné rovině s občas roztroušenými keři, bylo jasné, že nebude jednoduché takové místo najít. Chvíli zamyšleně stál a pak, jako by si na něco vzpomněl, přelétl okolní krajinu ještě jednou.

     „Ano,“ pravil spíše sám sobě, nežli k ostatním. „Přes všechnu tu smůlu máme veliké štěstí.“

     Už se opět usmíval.

     „Všem by se nám hodilo pár dní v teple a suchu. A pokud mě paměť neklame, kousek odtud je přesně to pravé místo.“

     Obrátil se na Teraka.

     „Myslíš, že ji zvládneš chvíli nést?“

     Ten se místo odpovědi zvedl, jako by Failá v jeho náručí nevážila víc než pírko.

     „Počkej,“ zadržel ho Adril. „Nejdříve ji zabalíme do deky, ať neprochladne.“

     Pomohl mu s tím a za chvíli opět šlapali dál. Pod Adrilovým vedením se poněkud odchýlili od původní trasy, ale stařec si počínal, jako by zde znal každý kámen.

     Přesto je ještě čekala poměrně dlouhá cesta a Terak už pomalu ztrácet cit v rukou, když se konečně před nimi objevil okraj lesa, ze kterého do luk vytékal malý potůček.

     „Už jsme skoro na místě, vidíte?“ ukázal Adril někam mezi stromy, kde nebylo vidět vůbec nic.

     Otočil se a převzal od Valadora Sparka. Ten se úlevně protáhl, ale hned přikročil k Terakovi, aby mu pomohl s Failá. Ten však zavrtěl hlavou a výmluvně na ni pohlédl. Usnula mu s hlavou na rameni.

     Netrvalo dlouho a přiblížili se k lesu natolik, že rozpoznali krátkou cestu vedoucí k dřevěné chatrči skryté mezi stromy.

     Chatrč byla opuštěná, ale dovnitř se dostali snadno. Očividně v ní nikdo již léta nebydlel. Uložili Failá na lůžko a Terak s Valadorem se vydali pro dřevo. Netrvalo dlouho a vrátili se každý s náručí úhledně naštípaných suchých polínek, která objevili v malé kůlně za domem.

     Za chvíli již oheň v kamnech vesele praskal a oni se s úlevou usadili kolem, aby ani kousek tepla nepřišel nazmar. Ale Adril je vyhnal ven ještě jednou, pro vodu.

     Zbytek dne strávili úklidem, zejména odstraňováním pavučin, které na ně vykukovaly z každého rohu. Bylo jasné, že zde budou muset zůstat několik dní, než se Failá uzdraví a stejně neměli nic jiného na práci.

     Večer spokojeně usedli u kamen a vůbec jim nevadilo, že venku se opět spustil déšť. Jaké štěstí, že Adril o této chatrči věděl, pomyslel si blaženě Valador. Ale Terakovi se pořád něco nelíbilo a tvářil se tak mrzutě, až se ho Adril zeptal, co ho trápí.

     „Víš, přijde mi nesprávné, že jsme se tu takto bez zeptání ubytovali. Zřejmě už tu roky nikdo nebydlí, ale mně se to přesto nelíbí. Co když se sem majitel bude chtít ještě někdy vrátit?” Chvíli hledal vhodná slova. „Mně by se také nelíbilo, kdyby, až se jednou vrátím z tohoto dobrodružství, kdybych zjistil, že v mém domku mezitím někdo bydlel.”

      „Tvá starost je chvályhodná,” usmál se na něj stařec. „Ale nemusíš si z toho dělat těžkou hlavu, neboť majitel tohoto domku se již vrátil.”

     Terak polekaně vzhlédl k zavřeným dveřím, ale vzápětí mu to došlo.

     „Ano. Tady jsem bydlel předtím, než jsem se přestěhoval do vaší vesnice.”

     Druhý den se již Failá cítila lépe; teplo a Adrilova péče vykonaly své.

     „Omlouvám se,“ pravila hlasem slabým, ale již zřetelným, když si k ní přisedl Terak a jemně jí odhrnoval vlasy ze zpoceného čela.

     „Za co?“

     „Že vám působím starosti,“ odvětila.

     „Blázínku,“ zasmál se Terak. „To byl ale nápad, tajit, že ti není dobře! Dovedeš si vůbec představit, jak jsi mě včera vylekala?“

     „Nás všechny,“ ozval se z druhé strany místnosti Valador.

     „Zasloužila bys,“ pronesl naoko přísně Adril a přistoupil k jejímu lůžku. „Mohla sis vážně ublížit.“

      „Ale díky tvé neposlušnosti tě Terak nemusil nosit příliš daleko,“ dodal.

     Usnula s úsměvem na tváři.

     V chatrči zůstali několik dní, než se Failá docela uzdravila.

     „V tomto počasí by to byl holý nerozum,“ zadržoval ji Adril, když je přemlouvala, že se již cítí dostatečně dobře, aby moli pokračovat v cestě.

     Chtě nechtě mu musela dát zapravdu. Sice již nepršelo, ale citelně se ochladilo. Pokud nechtěla riskovat návrat nemoci, nezbývalo jí než Adrila poslechnout.

     Konečně dal Adril své svolení a mohli znovu vyrazit na cestu. Prvních pár dní se jim putovalo příjemně – sice bez sluníčka, ale také bez deště. Přívětivé počasí ale dlouho nevydrželo a opět se spustil déšť, slabý, ale vytrvalý.

     Za mokrých večerů, když se choulili kolem dýmícího ohně, který se jim s mokrým dřevem dařilo rozdělat jen s obtížemi, vzpomínali na útulný domek, který již zůstal daleko za nimi.

     „Nepřichystal jsi pro nás po cestě více podobných překvapení?“ dobíral si Adrila Valador.

     Smích a dobrá nálada byla jejich nejdůležitější zbraní proti všem překážkám, a zejména Valador ji uměl využívat mistrovsky.

     Dny plynuly jeden jako druhý. Déšť neustával a oni se prodírali rozbahněnou přírodou, nedbaje toho nečasu. Pak jednoho dne ukázal Adril na temný stín, který se začal rýsovat v dálce před nimi.

      „Na druhé straně těchto hor pramení řeka, která nás dovede do Lórienu.“

     Hned se jim šlo veseleji. Zprvu si mysleli, že k prvním kopcům dorazí do setmění, ale vzdálenost klamala. Museli šlapat ještě celý další den, než k nim skutečně dorazili.

     „Znám v těchto místech několik jeskyní, takže se můžeme těšit na sušší nocování,” potěšil je Adril.

     A skutečně, než vyprchalo poslední denní světlo, dovedl je neomylně do malé, ale suché jeskyně.

Křídla orla

     Průchod horami jim ztěžoval neustávající déšť. Po úzkých stezkách mohli postupovat jen pomalu, opatrně našlapujíce na kluzké kameny, neboť hrozící pád mohl skončit přinejmenším bolestivými potlučeninami, o horších variantách raději nechtěli ani uvažovat.

     „My snad ty hory nikdy nepřejdeme,“ povzdechla si Failá. Opravdu to vypadalo, že se za každým překonaným vrcholem nutně objeví další, ještě vyšší.

     „Ještě není tak zle - ještě jsme nezabloudili,“ popíchl ji bratr, který ani v této situaci neztrácel smysl pro humor.

     „Kdybys nás vedl ty, tak bychom už zabloudili dávno!“ mrkla na něj na oplátku.

     Valador se sice naoko durdil a dušoval se, že on přece všude správně trefí, až všechny rozesmál; ale v duchu byl spokojený, neboť se mu podařil jeho záměr. Pozvednout náladu svých druhů, která pomalu začínala kolísat.

     Ačkoliv Adril znal cestu dobře, stezka již nebyla mnoho let prošlapána, nebylo proto divu, že byla na mnohých místech zavalená kameny, nebo se jinde sama sesula dolů. Hledání bezpečného průchodu bylo proto často velmi náročné. Ale vedení Sparka nebylo o nic jednodušší. Na úzkých stezkách bylo krajně komplikované vést ho vedle sebe, přesto se o to Valador s Terakem museli pokusit. Jeden ho vždy vedl a druhý oba jistil. Adril, opírající se o hůl, jim moc pomáhat nemohl, ale sotva se před nimi objevil jednodušší úsek, přihlásil se hned o svého svěřence, aby ti dva měli možnost si alespoň chvíli odpočinout.

     Podle Adrilových slov již byli za polovinou a jejich cesta se pomalu svažovala. Před nimi se tyčil poslední kopec, který ten den plánovali zdolat. Viděli stezku jasně před sebou, jak se šplhala nahoru do prudkého svahu, a pak konečně opět klesala níž, až se přehoupla přes malé sedlo na zalesněný svah vedlejšího kopce.

     Cesta byla namáhavá a rádi by si odpočinuli, ale v těchto místech nebylo možné, ani bezpečné, se zastavovat. Bylo mokro, ale naštěstí nepršelo. Jediné, co jim znepříjemňovalo cestu by s výškou sílící studený vítr.

     Failá šla první a opatrně zkoušela cestu před sebou. Nacházeli se zrovna v nejnebezpečnějším úseku - po jejich levici stezka končila takřka kolmou skálou ubíhající do hloubky, nad kterou se Failá točila hlava. Kdysi se v těchto místech kus kopce sesunul a zbyla z něj ošklivě rozeklaná skaliska tam dole a úzká římsa, po které nyní kráčeli. Mnohé malé sesuvy však varovaly, že ani tato stezka není tak pevná, jak by se snad na první pohled mohla zdát.

     Již několikrát složitě překračovali místa, kde skála neodolala letité činnosti vody, ledu a větru a sesypala se lavinou kamínků dolů. Vlastně si už párkrát mysleli, že se jim nepodaří projít, ale nakonec se jim to zatím vždy podařilo. Nyní jen doufali, že nenarazí ne nepřekonatelnou překážku a nebudou se muset vracet.

     Failá se toužebně zadívala před sebe. Ještě chvilku a budou to mít za sebou. Tam, za tím zákrutem, je už čeká mnohem jednodušší cesta. Ale nebylo jí dopřáno dojít bez úhony. A nebylo to zapříčiněno tím, že by polevila v pozornosti. Místo, které to způsobilo, vyzkoušela jako každé jiné a jevilo se jako zcela pevné a bezpečné - dokud na něj nepřenesla celou svou váhu.

     Okamžitě, jakmile ucítila, jak jí země povoluje pod nohama, věděla, že je zle. Marně se pokusila dosáhnout na nějakou pevnou oporu. Prudký nával strachu zadusil výkřik o pomoc v hrdle a byla by se zřítila a rozbila o skaliska tam dole, kdyby ji Adril, jenž stál v tu chvíli nejblíže, pohotově nezachytil. Její váha ho strhla na kolena a byl by se snad zřítil spolu s ní, ale naštěstí ho zadržela Terakova ruka. Jen cosi malého vypadlo a během okamžiku zmizelo kdesi dole.

     „Failá!“ vydechl Valador, ale nemohl udělat vůbec nic, protože měl na starosti Sparka. Vlastně to bylo obrovské štěstí, že byl Adril tak pohotový, a že měl Terak v kritickou chvíli volné ruce.

     Failá pár okamžiků lapala po dechu, a pak pomalu a opatrně začala hledat nějaký záchytný bod. Když se jí to podařilo, začala se s Adrilovou vydatnou pomocí drápat nahoru.

     „Neboj, držím tě a nepustím,“ povzbuzoval ji Adril.

     Konečně byla nahoře. Sesula se Adrilovi k nohám a teprve nyní ji přemohla hrůza z toho, co právě prožila. Celá se třásla a odmítala jít dál. Adril se ji snažil uklidnit, ale ona ho neposlouchala.

     „Já se bojím. Já nechci umřít,“ opakovala v slzách.

     Nakonec s ní Adril musel zatřást, aby se vzpamatovala.

     „Failá,“ pravil důrazně. „Neboj se. Nenechám tě spadnout. Ale teď musíme jít dál. Nemůžeme tu zůstat.“

     Chvíli seděla se zavřenýma očima. Pak se pomalu zvedla, otřela slzy a z jejího výrazu bylo zřejmé, že nejhorší krizi již překonala.

     „Ničeho se neboj. Zvládneš to.“

     Nakonec se přes nebezpečné místo dostali bezpečně všichni, včetně Sparka. Adril převzal vedení a zbytek cesty nad srázem již proběhl hladce.

     Konečně došli k sedlu a úzká pěšina se rozšířila v pohodlnou cestu. Adril bez jediného slova převzal Sparka a Valador toho využil, aby se připojil k sestře.

     Vzal ji ochranitelsky kolem ramen: „Ty jsi mě ale vylekala!“

     Neodpověděla, jen potřásla hlavou.

     Terak zůstal u Adrila a bylo vidět, že má něco na srdci.

     „Adrile,“ začal po chvíli nesměle.

     „Teď ne,“ přerušil ho rázně stařec a v jeho pohledu i hlase bylo cosi podivného.

     Terak se zarazil, ale neodvážil se neuposlechnout. Zbytek cesty kráčel vedle Adrila a připadal si, jako kdyby provedl něco hrozného, ačkoliv nechápal co.

     Konečně došli k lesu. Bylo načase, neboť světla již valem ubývalo. Naštěstí nepršelo, takže místo k přenocování nemuseli hledat dlouho. Celou dobu, kdy připravovali tábor, nepromluvil Adril ani slovo, jen seděl u Sparka a zamyšleně ho pozoroval. Nereagoval ani na dvojí volání k jídlu, takže ostatní nakonec pokrčili rameny a pustili se do večeře bez něj.

     „Děkuji,“ obrátila se Failá na Teraka. „Ty a Adril jste mi tam na skále zachránili život.“

     Terak zavrtěl hlavou.

     „Bez Adrila bych nic nezmohl. Mně díky nenáleží.“

     Failá neměla sílu se s ním hádat. Znovu se jí vrátila vzpomínka na ten zážitek. Zakryla si rukama oči.

     „Bylo to strašné. Strašné!“

     Terak by si k ní nejraději přisedl, aby mohla v konejšivém objetí zapomenout na prožitou hrůzu. Ale nesebral k tomu odvahu.

     Pak se vrátil Adril a beze slova přisedl k ohni. Tvářil se nezvykle vážně. Chvíli jen tak seděl a večeře, kterou mu odložili, si ani nevšiml.

     „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.“

     Jeho hlas byl podivně zastřený.

     „Ta dobrá je, že zítra již konečně dorazíme k řece.“

     Ale nikdo se ani nepousmál, ačkoliv to bylo to nejlepší, co si jen mohli přát. Všichni čekali, co stařec poví dál. Jaká je ta špatná zpráva?

     „Ten předmět, který mi vyklouzl,“ Adril pohlédl na Teraka a na kratičký okamžik jakoby zaváhal, „byla náhradní lahvička Sparkova léku.“

     Ohromeně na něho zírali a Failá se začaly podezřele lesknout oči.

     „To znamená...“ ani Valador to nedokázal dokončit.

     „To znamená, že nám zbývá léku nanejvýš na čtyři dny, včetně dneška.“

     Nikdo se neodvážil zeptat, kolik dní cesty zbývá do Lórienu. Určitě je to mnohem víc. Lék nebude stačit! Failá už to nevydržela a veliké slzy se jí začaly kutálet po tváři.

     „Je to moje vina. Moje vina! Měli jste mě nechat spadnout.“

     „Co to povídáš?“ lekl se Valador.

     „To se mohlo stát každému z nás,“ oponoval Terak.

     „Nikdo tě z toho přece neviní,“ snažil se ji uklidnit Adril.

     Ale v přívalu slz a sebeobviňování jí zabránit nedokázali. Nakonec se zvedla a napůl oslepená slzami utekla mezi stromy. Terak se už už zvedal, aby šel na ní, ale Adril ho pohybem ruky zarazil. Nemělo to smysl.

     Chvíli zaraženě mlčeli.

     „Co teď budeme dělat?“ hlesl nakonec Valador.

     „Půjdeme dál,“ pravil pevně Terak. „Adril přece připraví nový lék.“

     „Kéž by to bylo tak jednoduché!“ povzdechl si stařec. „K přípravě léku potřebuji plody jedné byliny, ale najít je nebude tak jednoduché.“

     „Určitě to dokážeš.“

     „Určitě to dokážeme!“

     Adrilův pohled se rozjasnil. Ano. Dokud to nevzdávají oni, nesmí to vzdát ani on. Jakkoliv je to nepravděpodobné, musí to zkusit. Kvůli Sparkovi. Kvůli elfům. Kvůli těm třem. A hlavně kvůli sobě.

     „Děkuji.“

     Víc ze sebe nedostal.

     Failá se vrátila do tábora pozdě, vlastně až když se ostatní ukládali k spánku. Nepromluvila ani slova a také ulehla. Tam v lese vyplakala spoustu slz a také hodně přemýšlela. Rozumově chápala, že to byla jen náhoda, že se to seběhlo právě takto. Ale viny, kterou pociťovala, se zbavit nedokázala. Failá však nepatřila k těm, kdo se utápí v sebeobviňování a v pocitech bezmoci. Když vše již s klidnou myslí znovu zvážila, dospěla ke stejným závěrům jako ostatní. Stále zbývá naděje, že Adril zvládne vyrobit nový lék, i když to asi nebude zrovna snadné, to by se netvářil tak ustaraně. A do té doby musí jít dál. Musí se dostat, jak nejdál to půjde.

     Další den dorazili k řece, přesně jak Adril předpovídal. Nyní byla cesta jasná, stačilo sledovat její tok. Ani to se však neobešlo bez potíží, ačkoliv s předchozími dny se to nedalo srovnat. Voda se díky předchozím dešťům na mnoha místech rozlila, jinde jim ležely v cestě vyvrácené stromy a pěšiny připomínaly blátivé potůčky. Alespoň už ale nepršelo a dokonce zpoza mraků začalo natahovat své paprsky sluníčko. To jim dávalo naději, že by se jejich putování mohlo během pár dní zlepšit.

     Failá se pevně držela svého předsevzetí. Nedovolili jí vést Sparka, neboť to pro ni bylo v tomto terénu příliš namáhavé. Proto alespoň chodila napřed a snažila se najít nejschůdnější cestu. Není divu, že byla každého večera tak unavená, že šla spát takřka ihned po večeři. Ani ostatní na tom nebyli lépe. Jen Adril se vždy vytrácel z tábora hledat rostlinu, která jim mohla získat tolik potřebný čas. Ale ráno ho opět našli, jak sedí se starostlivým výrazem vedle Sparka. Nenašel.

     Čas se krátil a cíl cesty se blížil nesnesitelně pomalu. Přestávali věřit, že se jim to podaří, ale se zarputilou snahou šli dál. Skoro nemluvili. Jen spěchali mokrým krajem od rozednění do večera, jak nejdéle to jenom šlo.

     Pak ten den přišel. Všichni věděli, že přijde. Adril dal večer Sparkovi lék, a pak rezignovaně obrátil lahvičku dnem vzhůru. Byla prázdná. Dlouho na sebe mlčky hleděli. Nakonec promluvil Valador.

     „Určitě najdeme nový.“

     Kdo ví, jestli tomu sám věřil.

     Příštího dne vyrazili ještě za šera. Věděli, že času není nazbyt. Když večer seděli kolem ohně, nebylo jim dvakrát do řeči. Nakonec tu otázku, kterou se neodvážil nikdo vyslovit, položil Terak.

     „Jak dlouho ještě vydrží?“

     „Den, dva. Kdo ví,“ zněla odpověď.

     Bylo to beznadějné. Věděli, že ani celé dva dny nemohou stačit. Přesto ani jeden z nich nepomyslel na to, že by to mohli vzdát. Byli pevně rozhodnuti jít dál, dokud je krutý osud nesrazí na kolena.

     Ráno se při pohledu na Sparka vyděsili. Zbledl a vypadal snad ještě hůře, než jak ho tehdy poprvé přinesli k Adrilovi. Ruce měl ledové, ale jeho čelo žhnulo horečkou. Nyní ho při chůzi museli podpírat dva, a přesto se jim zdálo, že postupují nesnesitelně pomalu.

     Adril již neměl stání. Hned se svítáním se vydal vlastní cestou. Snad se mu podaří najít lék dnes!

     Bylo to náročné putování. Spark vůčihledně slábl a Terak s Valadorem ho chvílemi spíše nesli, nežli vedli, ale nebyl tu nikdo, kdo by je vystřídal.

     Když večer zastavili, byli tak utahaní, že kdyby je Failá nedonutila sníst večeři, usnuli by i bez ní. Netrvalo dlouho a táborem se ozývalo oddechování spáčů. Jenom Failá nemohla usnout. Ne, že by nebyla unavená, ale hlavou jí vířily neveselé myšlenky, které jí nedávaly spát. Kde je Adril? Najde lék? Jak daleko ještě dojdou? Nakonec již nevydržela ležet. Zabalila se do přikrývky a šla si sednout ke Sparkovi, jako to vždy dělával Adril. Kde je mu teď konec?

     Dlouho tiše pozorovala ležící postavu a snad i začala podřimovat, když ji něco vytrhlo ze snění. Byl to Spark. Ve spánku ze sebe strhl pokrývku a celý se roztřásl. Nevidomé oči doširoka otevřené, něco trhaně říkal, ale Failá nerozuměla ani slovu.

     Polil ji studený pot. Je to tady! Co si má počít? Ohlédla se po ostatních, ale pochopila, že i kdyby je vzbudila, ani oni by si nevěděli rady. Kde je jenom Adril? Nevědouc nic lepšího, vzala pokrývku a opět Sparka zakryla. Házel sebou a málem ji opět strhl. Musela ho přidržet, jemně ale rozhodně.

     „Sparku! Sparku!“ šeptala přerývavě. „Vydrž prosím! Nevzdávej to.“

     Nevěděla, jak dlouho to trvalo, když se náhle objevil Adril. Rychle přiklekl ke Sparkovi, jednu ruku mu položil na čelo a druhou na hruď.

     Když se Failá ráno probudila, ležela vedle Sparka. Spal pokojně na svém místě, a kdyby nebyl tak bledý, myslela by, že je vše v pořádku. V hlavě měla zmatek. Ten noční Adrilův příchod. Zdálo se jí to jen nebo se to skutečně stalo? To, čeho byla svědkem, se vymykalo všemu, čemu dosud věřila.

     Jakmile se Spark uklidnil, pravil Adril vstávaje: „Krize pominula, ale jestli neseženu lék, přijdou další. Ráno vyjděte a putujte tak dlouho, jak to půjde. Jakmile něco najdu, přispěchám za vámi.“

     „Ale...!“ Ale to už byl pryč.

     Ať to byla skutečnost nebo sen, rozhodla se svým společníkům říci jen to nejnutnější.

     „V noci se tu objevil Adril. Máme jít dál.“

     Oba muži kývli a začali se chystat na cestu.

     „Dnes se mu to musí podařit,“ dodala si pro sebe.

     Vyrazili, ale nešlo se jim dobře. Přes veškerou snahu postupovali pomalu a namáhavě. Když se zastavili, aby poobědvali, byli vyčerpaní více než po celodenním šplhání po horách. Přesto se nechtěli zdržovat a co nejdříve plánovali jít dál. To se jim ale nepovedlo. Po chvíli marné snahy jim došlo, že Spark už neudělá ani krok.

     „Buď ho poneseme, nebo jsme došli,“ zkonstatoval bezbarvým hlasem Terak.

     „Kdybych věděl, že do Lórienu je to už jen kousek, bez váhání bych ho tam donesl,“ pravil Valador.

     Na to již nebylo odpovědi. Všichni tři věděli, že jejich cíl je ještě daleko. A oni tady stojí a nejsou s to Sparkovi jakkoliv pomoci. Failá to už nevydržela. Sesula se vedle Sparka a začala ho skrápět hořkými slzami. Tolik se snažili a všechno marně! Valador k ní přisedl a vzal ji rukou kolem ramen. Neznal slova, která by ji dokázala utěšit.

     „Je to moje vina,“ vzlykala Failá.

     „Není to tvoje vina,“ přerušil ji Terak. „Není to ničí vina. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách.“

     Kdo ví, jak dlouho pak seděli mlčky, hledíce do země. Hlavami se jim honily neveselé myšlenky.

     Náhle Terak zpozorněl a ukázal na oblohu. Vysoko nad nimi kroužil orel. Vysoko? Vypadalo to vysoko, ale podle dravcovy velikosti musel letět docela nízko. Nebo... nebo musel být opravdu obrovský.

     „Šálí mě zrak?“ mhouřil oči proti světlé obloze. “Takového ptáka jsem v životě neviděl.“

     Orel jim však brzy zmizel z dohledu. Valador se však usmíval, až se po něm oba udiveně podívali.

     „Orel je posel dobrých zpráv,“ vysvětlil jim. „Tak se to u nás alespoň vždycky říkávalo.“

     Jakoby v potvrzení jeho slov zaslechli blížící se kroky.

     „Adrile!“ vykřikli všichni tři zároveň. „Našel jsi lék?“

     Ale nebylo třeba se ptát. Z Adrilova spokojeného výrazu jim byla odpověď jasná. Ještě neprohráli!

     „Rozdělejte oheň a dejte vařit trochu vody!“

     Okamžitě se všichni rozběhli splnit jeho příkazy. Věděli, že času není nazbyt. Adril vytáhl hrst bobulí. Postupně všechny rozmačkal do malé misky, pak si našel vhodný kámen a ještě pečlivě rozdrtil všechna semínka. Z různých záhybů svého roucha povytahoval všemožné byliny, a ty do směsi také přidal.

     To již začala vařit voda. V nádobě jí bylo sotva na dně, ale to stačilo. Adril v ní rozmíchal připravenou hmotu a chvíli ji nechal povařit. Všichni se shlukli kolem a sledovali jeho počínání.

     Konečně byl Adril hotový. Ještě dolil trochu studené vody, a pak již mohl znovu naplnit svoji lahvičku.

     Promluvil teprve poté, až nový lék podal Sparkovi.

     „Snad ještě není pozdě.“

     Ostatní ještě dlouho nebyli schopni slova. Dosud vstřebávali ten nenadálý šťastný obrat. Ještě měli naději!

     „Co teď? Vyrazíme na další cestu?“ ozval se Valador.

     „Dnes už ne. Spark musí nejdříve nabrat sil.“

     Pohlédl na ně a opět se po dlouhé době usmíval.

     „Vy byste si měli také odpočinout. Ještě je před námi dlouhá cesta.“

     Po těch slovech se dlouze zahleděl na Sparka a ponořil se do svých myšlenek. Znali ho již dostatečně dlouho na to, aby poznali, že teď chce být se svým svěřencem sám. Přesunuli se proto kousek stranou a tlumeně, aby ho nerušili, dali průchod svým pocitům.

     „Vidíte,“ holedbal se Valador. „Neříkal jsem, že orel je posel dobrých zpráv?“

     „No ty aby ses nepochválil,“ škádlila ho Failá.

     „Ten pták byl opravdu zvláštní...“ pravil tiše Terak. Za svůj život již viděl nespočet dravců, ale tohoto si pořád nedokázal srovnat v hlavě. Jak asi mohl být veliký?

     Adril jejich povídání neposlouchal. Seděl u Sparka a před vnitřním zrakem se mu promítaly události posledních dní.

     Usilovně pátral po rostlině, která jim jediná mohla pomoci, když tu mu nad hlavou zašuměla mohutná křídla. Okamžitě poznal, že je to jeho dávný přítel, kdo mu přišel v nouzi na pomoc.

     Když pak spolu prohledávali širý kraj pod sebou, vyřídil mu vzkaz od Pánů západu, kteří ho za ním vyslali. Jeho slova potvrdila to, co Adril celou dobu tušil. Kdyby šlo jenom o Sparka, mohl ho zachránit hned prvního dne, stačilo aby využil svých nemalých schopností. Ale v sázce byl osud všech elfů, proto nesměl zvolit žádnou zkratku a řídit se proroctvím. To ho nutilo balancovat na hraně Sparkova života; ale jedině tak měli ostatní elfové šanci na vysvobození.

     „Ale prosím,“ pravil mu jeho přítel, když ho opouštěl nedaleko tábora, „kdyby všechny naděje selhaly, zachraň alespoň Líthiena.“

     Dostalo se mi přetěžkého úkolu, říkal Adril v duchu Sparkovi. Jako by mě chtěl Nepřítel potrestat za roli, kterou jsem sehrál při jeho posledním pádu. Nutí mne, abych na každém kroku činil to nejtěžší rozhodnutí ze všech. Ponechat elfy navěky jejich krutému osudu nebo ohrozit život toho, kdo mi za můj dlouhý život nejvíce přirostl k srdci? Líthiene, odpustíš mi někdy?

     Násilně se vytrhl z myšlenek a přidal se k ostatním. Dovedl si představit, jak moc dychtí se dozvědět, jak a kde se mu podařilo najít lék. Proto je již déle nenapínal a vše jim povyprávěl, ačkoliv o některých podstatných detailech raději pomlčel. Na oplátku si vyslechl jejich příběh a při jejich vyprávění si v duchu neustále opakoval: „Lépe jsem nemohl vybrat.“ Jejich obětavost ho dojímala. Kdyby jen věděli...

     Ani se nenadáli a začalo se stmívat.

     „Dnes bychom měli jít brzy spát. Zítra nás opět čeká celodenní pochod,“ ozval se Adril. „Získali jsme pár dní, ale vyhráno ještě nemáme. Nový lék je o mnoho slabší, nedovedu zatím odhadnout, jak dlouho nám vydrží.“

     V tomto měl Adril pravdu. Ještě téhož dne musel dát Sparkovi další dávku. Spark byl hodně zesláblý, ale ani lék nebyl tak účinný, jak by si byli přáli.

     Den co den se blížili k vytouženému cíli. Ráno do sebe jen nalili trochu horkého bylinkového vývaru, který jim Adril připravoval, aby si udrželi i v chladném počasí dostatek sil a zdraví pro další cestu; snídali a obědvali pár studených soust za pochodu. Snažili se nepromarnit ani okamžik.

     Večer, již za tmy, si našli nejbližší příhodné místo a ani v nejmenším jim nevadilo, pokud nebylo úplně pohodlné, jen když bylo alespoň trochu suché. Věděli, že po celodenním pochodu usnou kdekoliv.

     Po večeři dostali další příděl Adrilových bylinek, a pak ještě chvilku poseděli u ohně a zasypali Adrila obvyklou sérií otázek.

     „Jak dlouho ještě?“

     „Stihneme to?“

     Adril jim každý večer znovu a znovu trpělivě odpovídal. Ano, pořád ještě měli naději.

     „Určitě to stihneme!“ ujišťovala ho Failá.

     „Samozřejmě,“ přidal se Valador. „I kdybychom měli Sparka nést.“

     Adril na něho zamyšleně pohlédl.

     „Možná i na to dojde.“

     Pak šli všichni spát, jenom Adril setrval u Sparkova lůžka. Měl hodně o čem přemýšlet.

     Když ráno Sparka chystali na další úsek cesty, položila mu Failá ruku na čelo.

     „Nevypadá moc dobře,“ poznamenala.

     Otočila se na Adrila, který chystal ranní dávku léku: „Nemůžeme mu toho dát víc?“

     Adril zavrtěl hlavou.

     „Když mu ho dám více teď, bude nám chybět později.“

     Přistoupil k ní a pravil povzbudivě: „Nevěš hlavu. Ať se stane cokoliv, Sparka zachráníme.“

     Failá zazářila v očích naděje: „Opravdu?“

     „Ano,“ potvrdil Adril a zesmutněl. „Otázkou je pouze, jak velkou cenu za to budeme muset zaplatit.“

     Failá na něj nechápavě pohlédla, ale on už si jí nevšímal a plně se věnoval svému svěřenci. Vytušila, že nemá smysl se ho ptát.

     Jejich jindy obvyklé veselé laškování se vytratilo a zbylo po něm jen pár roztroušených žertíků. Veškeré své síly soustředili na ten jediný, nejdůležitější úkol. Přesto se jim šlo čím dál hůře. Sparkovy síly valem ubývaly, ačkoliv byl Adril nucen neustále zvyšovat dávky a četnost podání náhradního léku.

     A pak jednoho večera došel i ten. Byť byl slabý a nedostačující, ale alespoň trochu oddaloval nevyhnutelný konec jejich putování. Shlukli se kolem Adrila a tázavě na něj hleděli.

     „Už to není daleko,“ pravil zamyšleně. „Za normálních okolností bychom tam pozítří došli.“

     „Ale?“ Failá věděla, že by to neříkal, kdyby v tom nebyl háček.

     „Ale obávám se, že Spark tak dlouho pochodovat nevydrží.“

     Dlouho bylo ticho.

     „Tak blízko to nevzdáme,“ pravil Terak a rozhodně mu pohlédl do očí. „Vyjdeme hned!“

     „Půjdeme bez přestávek, dokud tam nedojdeme!“

     „A až nebude moci jít dál, poneseme ho!“

     „Zvládneme to!“

     Adril mlčel. Stál snad před nejtěžším rozhodnutím v životě. Kdyby všechny naděje selhaly, zachraň alespoň Líthiena, zněl mu v uších hlas jeho přítele a tušil, že se neustále zdržuje poblíž, aby přiletěl na pomoc, pokud ho zavolá. Sparkův stav byl vážný. Už několik dní dostával nedostatečné dávky léku. Adril věděl, že pokud to nestihnou, může být pozítří pozdě. A pokud se Sparkovi něco stane, bude si to vyčítat do konce života; a to mohlo být pořádně dlouho. Ale dokázal by přenést přes srdce, že měl příležitost zachránit elfí lid, ale vzdal to těsně před cílem? Uvědomil si, že i Sparka by zcela jistě zlomilo, kdyby po tom všem skončili neúspěchem. A jak by to vysvětlil tady těm třem?

     Sklonil se k té bledé tváři a zašeptal v řeči jeho lidu: „Líthiene, odpusť!“

     Pozorovali ho a neodvažovali se ho jakkoliv vyrušit. Po nekonečně dlouhé chvíli zvedl hlavu a oči se mu leskly.

     „Děkuji,“ pravil dojatě. „Netušíte, kolik to pro mne znamená.“

     Pak se vzchopil a dodal již normálním tónem: „Ale nemá smysl jít dál hned. Máme za sebou těžký den a zítra nás čeká dlouhý pochod. Musíme si nejdříve řádně odpočinout.“

     Přejel je pohledem a udusil jejich nesouhlas již v zárodku.

     „I Spark potřebuje nabrat sil.“

     Proti tomu již neměli argument.

     „Zítra vyjdeme před rozedněním,“ prohlásil Valador a tentokrát se mu nikdo nesmál. Věděli, že to myslí naprosto vážně a opravdu to splní.

     „Adrile,“ oslovila starce Failá starostlivě. „Také by sis měl odpočinout. Můžeme se při hlídání Sparka střídat.“

     Stařec zavrtěl hlavou.

     „Děkuji, ale mé místo je u něj. Až toto skončí, budu mít dostatek času na odpočinek.“

     Déle se již nezdržovali a ulehli, aby z krátké doby odpočinku vytěžili co nejvíce.

     Ráno se přibližovalo teprve v nesmělých náznacích, když Valador vyskočil a začal budit ostatní: „Vstávejte! Už je čas jít!“

     Během mžiku se probrali do reality. Bez jediného zareptání ho poslechli a začali se chystat. Na snídani tak brzy ráno neměl ani jeden z nich pomyšlení, proto se rozhodli vyrazit na cestu hned a nasnídat se někdy později, za světla.

     Spark byl již velmi zesláblý, a proto ho opět museli vést dva. I to se však brzy ukázalo příliš namáhavé pro Failá, ačkoliv se ze všech sil snažila udržet s nimi krok. Nyní se tedy střídali jen tři muži, což znamenalo, že každý z nich vždy musel zůstat dvakrát po sobě. Failá velmi mrzelo, že je tak málo užitečná, proto se jim snažila alespoň co nejvíce ulehčit od zavazadel.

     Vedli ho právě Adril s Terakem, když Sparkova cesta skončila. S lehkým povzdechem přišel o poslední zbytky vědomí, které se mu dosud dařilo udržet.

     „Stát!“ křikl rázně Adril.

     Uložili Sparka do trávy a Adril ho dlouho prohlížel. Ostatní jeho počínání bez dechu sledovali.

     „Takto už se dál nedostaneme,“ zněl verdikt, jehož se tolik obávali. „Už neudělá ani krok.“

     „Už to nemůže být daleko, ponesu ho,“ prohlásil Terak a sklonil se, aby Sparka zvedl.

     „Počkej,“ přerušil ho Valador. „Ty si teď odpočiň. Ponesu ho já.“

     Terak okamžik rozmýšlel a pak uznal, že Valador má pravdu. Stejně se budou muset často střídat.

     Adril to okamžik zvažoval, a pak přikývl: „Dobrá, zkusíme to.“

     Valador se sklonil a nechal si Sparka naložit na záda.

     „Johó, ten je lehký! Proč jsme ho nenesli už dříve?“ zvolal překvapeně a na důkaz svých slov se se svým nákladem zatočil. „S ním klidně i poběžím.“

     „Však on se ti pronese,“ krotil ho Adril.

     Vyrazili tedy znovu na cestu. Terak vedl a za ním kráčel Valador se svým nákladem. Adril se držel těsně za ním a ze Sparka nespouštěl oči. Proč? Divila se Failá, když si toho všimla.

     Valador měl pocit, že Sparka bez problému donese až do Lórienu, ale Adril ho po nějaké chvíli zastavil, aby ho Terak vystřídal.

     „Ale já ještě můžu!“ bránil se Valador.

     „Já vím,“ uklidňoval ho Adril. „Ale nemá smysl se přepínat už teď. Čeká nás ještě kus cesty. Musíme si šetřit síly.“

     Nakonec Valadora přesvědčil, jelikož ten si spočítal, že to vlastně znamená, že brzy bude zase střídat on Teraka.

     Slunce se pomalu chýlilo k obzoru, stejně jako oni se blížili ke svému cíli. Bylo jasné, že slunce na konec své cesty dojde dříve, ale přesto dále vytrvale šlapali. Věděli, že dnešní den rozhodne o výsledku jejich dlouhého snažení. A doufali, že ten výsledek bude radostný.

     Adril jim s železnou pravidelností nařizoval kratičké zastávky, kdy trochu vydechli a vyměnili se. Ale Failá ho starostlivě pozorovala. Čím dál více to vypadalo, že ten hlavní, kdo potřebuje odpočinek, je Adril. Ale jak to? Stále se držel těsně za tím, kdo zrovna nesl Sparka, oči upřené na to bezvládné břemeno. A kupodivu vypadal stále unaveněji, skoro jako by ho nesl on sám. Failá z toho byla zmatená, ale nedokázala si to vysvětlit.

     Slunce začalo zapadat a Adril se při chůzi ztěžka opíral o svou hůl. Během zastávek to ještě dokázal před Terakem s Valadorem skrýt, ale Failá to uniknout nemohlo. S posledním světlem ukázal na temnou masu stromů, která se začala rýsovat v dálce. To byl jejich cíl. Oba muži vyrazili rychlým tempem, ale Adril ještě chvíli stál na místě a ztěžka oddechoval.

     Failá k němu přistoupila a zeptala se se starostí v hlase: „Adrile, jsi v pořádku?“

     „Failá, prosím, pomoz mi.“

     Skoro jeho hlas nepoznala, jak staře zněl. Ukázal za vzdalující se dvojicí.

     „Musím za nimi. Nesmím je ztratit z dohledu.“

     Jeho hlas zněl naléhavě. Failá sice netušila, co se s Adrilem děje, ale jakousi ženskou intuicí pochopila, že teď není čas na otázky. Adril potřeboval její pomoc a ona mu ji mohla poskytnout. To jí stačilo.