svět duše

Svět duše Byl opravdu krásný den a kolem mne prošel chlapík, který trpěl samomluvou. „Blíží se konec světa, zrod fantazie nás zabije !“ Tady těch lidí prý přibývá čím dál víc a všichni si myslí, že spasí svět nějakou báchorkou o konci světa. Vůbec bych tomu nevěnoval pozornost, ale když vzpomenu na své dětství tak se zdá, že na tom asi něco je. Než jsem došel domu potkal jsem ještě starou babičku, která taky cosi říkala o konci světa, ale všichni víme, že je na druhé straně barikády. Vůbec se těžko chápe jak staří lidé vzhlíží na tento svět, který znají pouze z televize, ale co já, který v tom musí žít. Myslím, že sté samoty už taky fantazíruji o nesmyslech. Dnešní den je docela zvláštní protože jsem ve sví kůži a mám se jak takž dobře. Vím, že teď řeknete slyšel si o konci světa jak se můžeš mýt dobře, ale mě to připadá spíše jako úchylka lidí kteří chtějí, aby si jich někdo všiml. Podstoupit to co oni možná bych mluvil jinak, ale jsem jeden z nich a konec světa mi připadá jako něco nedosažitelného. Jak by vůbec vypadal konec světa je popsáno ve filmech a konečná záchrana světa mě dodnes zvedá ze židle. Vlastně mě tak napadá, že mám vlastně konec světa rád když skončí dobře. Nejedná se o úchylku myslím, že jsem jeden z mnoha, ale přesto si říkám, že nejsem normální když sleduji co se děje se světem. Nejedná se o konec světa, ale napodobeninu zlého světa. Vím, že z pousta lidí se má dobře, ale může za to někdo proč všichni berou drogy. Bylo by to spousta řádek kdybych psal důvody proč brát drogy, ale všichni víme kam to vede. Moc úslužná věta, kterou jsem právě napsal, ale já bral drogy taky a doplatil na to. Proto tento článek věnuji člověku, který se rozhodl pro odvrácenou tvář světa a to drogy. Já sám jsem se také rozhodl pro odvrácenou tvář světa, ale nejsem vůbec rád – spíše se zato stydím. Nejedná se o drogy, ale o život čaroděje. Jakoby se ve mně vše ustálilo, ale pravda vždy bolí. I když cítím nedosažitelný cíl jsem rád, že alespoň mám dobrý pocit z nepoznaného. Můj život je zajímavý v tom co se děje mimo mne a ne co si kdo myslí a říká. Rád bych tuto větu popsal blíže, ale mám strach, že se dozvím bolestivou pravdu. Sice je pravda v životě důležitá, ale já na této pravdě nelpím. Spíše jsem rád, že mohu jen tak žít bez obav a pravdy se přitom bát. I když jde spousta lidského vědění současnosti mimo mne jsem rád uzavřen ve své škatuli života a strachu. Budovat tuto povahu je prý nebezpečné, ale já už nemám co ztratit. Dlouhé hodiny jsem přemýšlel jak popsat svou osobnost a vrátit se spět do reálného světa. Uzavřen sám do sebe píši svou knihu života a nedívám se spět. Spíše hledím do své hlavy a upozorňuji se na omyli života. Teď už vím, že droga je omyl a cesta je cíl. Asi bych neměl přemýšlet nad tím co dělám, ale proč se semnou dějí divný věci. Jakoby můj život byl jeden velký zázrak, ale ten zázrak mě začíná pomalu ničit. Od mého onemocnění uplynulo mnoho let a já jsem zase na rozcestí života. Nepíši to kvůli tomu, že chci poradit, ale dozvědět se pravdu o svém životě. Ale jak popsat něco co se stalo a nebylo vidět, ale cítit. Samozřejmě, že převažuje kladná stránka věci, ale ani já sám nevím jak se zachovat k svým citům, které mi nekompromisně nasadili brýle reality. Ptáte se co tím myslím ? Sám nevím, ale doktorce jsem řekl, že po chlapci, kterého vychoval kačer Donald nemůže chtít mnoho. Sice jednalo o film, ale můj tajemný život mi přinesl spoustu překvapení a nástrah. Opět jsem trochu tajemný, ale chovám se tak rád a konec konců i tak rád píši. Spojit si sny s realitou je těžké, ale mne se to povedlo nebo spíše někomu. Nevadí mi když se trápím, ale více mi vadí když nevidím svou mysl. Nejedná se o žádnou záhadu, ale produkovat city je velice povznášející. O to více se pak stává nudné opačné jednání. Ale to se opět musím vrátit ke svému životu. Dokud jsem byl malí měl jsem svůj cíl i tajný sen, ale čím víc jsem starší cíl se vytrácí a zjišťuji, že je tak trochu nemožný. Bohužel je to o to horší protože se ho nemůžu zbavit. Neřeknu vám jaký dávný sen mě trápí protože to sám nevím, ale jistě vím, že mám pocit nesplnit si ho. Na druhou stranu byla by to utopie začít pátrat po dětském snu, když už vím, že se nevyplní. Snad vím jak žít bez obav, ale to je vše co umím. Proto se kdysi naskytla možnost jiného života a duchaplné úcty k sama sobě. Já sám nevím jak k tomu došlo, ale stal jsem se bojovníkem za lepší život. Trochu divná věta, ale vrátit se spět do života je těžké a o to těží, když se nemáte čím řídit. Snad se jednou vyléčím a začnu pátrat po ztracené duši. Je mnoho možností jak žít, ale prožít svůj život jak nejlépe to de je těžké. Přesto se mi zdá, že se mi to daří. Nejedná se o život, ale cit který je mi nejbližší. Jak žít už vím, ale nejsem s tím spokojen protože jsem nemocný. Těžko se chápe věta dvou protikladů, ale mění se život a to je podstatný. Jak by řekl klasik: „jednou si dole jednou si nahoře.“ Stejně tak jako můj spis jsem změnil svou osobnost a duši. Vyrobit svou osobnost se nedá, ale dá se prožít jako cigareta, která se rozsvítí když se zapálí a zhasne když jí dokouříš. Snad je život stejný, ale musíš se bát její duše ? Život se přece své duše nebojí a je stejný jako ty. Proto se zamysli a buď k němu hodný on ti to vrátí. Je to velmi lehký souboj tvých prázdných dnů, které jsou plné života. Nemysli na sebe až se tomu budeš smát, ale na člověka, který to vidí. Protože on bude soudcem tvého ega, které se objeví a pak to skončí. A začne se odehrávat osud tvých dnů, které budou jen tvými myšlenkami. A ztratí se nepokoj a špatné sny. Sice jsem změnil čas spisu, ale změnila se i moje osoba, která se stala soudcem mých snů. Mnoho životních zkušeností mi to nepřineslo, ale naskytla se otázka jestli jsem už zdraví ? I když je pravda někde uprostřed jsem rád, že je mi lépe. Kostra celého spisu skrývá odpověď, kterou jsem toužebně dlouho hledal a nemohu jí nalézt. Přeji všem kdo tento článek přečte celí a zamyslí se nad mými slovy, aby objevil to co já. Nejde o žádné poučení, ale o nalezení své vnitřní osoby, která napovídá jak prožít svůj život. Dlouhé a podrobné popisy osobnosti mají jistě něco do sebe a jsou zajímavé protože odhalují jinou osobu než je ta vaše. Možná proto bych měl změnit vše co jsem napsal a zeptat se sám sebe kde se stala chyba. Je to jak dávno prožitý kult, který se nedá obejít ničím co se dá prožít, ale žít pro svůj osud. Málokdo pochopí co tím vlastně myslím, ale je to jako hra co nemá konec ani začátek. Samozřejmě, že se jedná o duši a život sní spojený, který mi dlouhé roky tak chyběl. Jako když panence utrhnete nohu a nemáte jí čím nahradit a hrajete si s jednonohou panenkou. Vím, že někdo řekne jak by to vypadalo kdybys ztratil nohu doopravdy a už se nevyléčil. Napadlo to i mne, ale není důvod začít dál hrát hru na schovávanou a těšit se z nepoznaného. Kdo zažil to co já, ví jak se zbavit smutku a nabít porozumění sebe sama. Dnešní den je trochu jako zapomenutá historie, ale tím myslím, že se ta historie začíná objevovat a ukazovat mi co se semnou dělo v mých nejhorších chvílích. Jakoby vše vyplulo na povrch a já začal být pyšný na své umění myslet. Je to dost zvláštní myslet si o sobě, že jsem dokonalí, ale není to důvod k smutku. Spíše se dá říci, že se stalo co muselo a já jsem se vůbec nezměnil. Mnoho prázdných myšlenek se stalo ukazovátkem jak potlačit svou osobnost a začít se ptát: „jsem to já ???“ Jakoby moje osobnost byla nedílnou součástí duše a naopak. Tyto dvě věci si konečně rozumí a já jsem rád, že panenka má opět svou ztracenou nohu. Kdybych řekl, že jsem to čekal tak bych sice nelhal, ale bych považován za povrchního. Proto jsem začal psát o konci světa jako o nástroji mých myšlenek. Těžko pochopitelná stránka věci a těžkopádné jednání se někomu může zdát tento spis, ale já v něm vidím svůj osud a život. Kdybych psal důvody proč jsem dnes začal psát bylo by to jako mnoho dní bez rozhodnutí. Ale proč nezačít psát o svém krásném dnu který rozhodnutí nabyl. Po dlouhé době se vracím ke své osobnosti která se stala čitelnou. Ne, že bych dříve nevěděl co píši, ale s části se dnes stalo něco zázračného. I když v tuto chvíli nevím jak vlastně nad celou věcí přemýšlím stává se to čemu se říká začátek něčeho krásného. Jakoby v jednu chvíli skončilo vše zlé a obrátilo se v dobré, ale přesto se nestalo nic výjimečného. Ani ze dne na den ani z minuty na minutu, ale z malé radosti se stal cíl. Jak dlouho vše trvalo není otázka času, ale odpověď pro chvíle utrpení. Dlouhé dny prázdna a cizích sil které mne ovládali se stali objekty bez duše. Součást celého poznání jsou sice poznamenané oči, ale ty oči konečně vidí a jsou předzvěstí velkého zázraku. Nejde o žádné kouzlo, ale nemožnou myšlenku která se stane vysvobozením. Dostat se dál nemá smysl protože svoboda mne zve tam kde je slunce. Nečekám, že vstanu a slunce vyjde jako vždy, ale že zahlédnu to, co jsem tak dlouho neviděl. Vrátím se spět do svých snů a obrátím další stránku života. I když ji nebudu číst udělám to o čem jsem dlouho snil. Jako magické pouto duše se konečně dozvím svou nedobytnou pravdu. Jde o pravdu která se stane mým životem a její soudcem. Nebudu psát o slunci které mi paprsky osvítilo tvář, ale svět který má konečně reálnou podobu. Vím jak je lehké tento svět ztratit, ale těžké ho získat. Proto budu dál psát o svém snu jako prožitém dnu se svým malým světem. Kdo tento svět zná je navždy pohlcen svou dokonalou tváří. I když svět má svou dokonalou tvář není stále dáno to čemu se říká odpověď němé stránky. Hledat ji nemá smysl protože je skryta ve Vaší duši. Stejně jako má duše je i ta Vaše někde popsána ???