Ransha 4Ransha jen stěží vnímala krásu bájných tvorů, kteří je nesli na svých hřbetech vstříc neznámým krajinám. Přemýšlela, co všechno kvůli tomu včerejšímu kouzlu, musela opustit. V mysli se neustále vracela ke své vlčici, se kterou byla celé čtyři roky, co ji našla jako štěně, a nikdy ji neopustila ani na jediný den. Nechápala hlas její šelmy, který jí před pár okamžiky rezonoval v hlavě, ale když pomyslela, že je nejspíš částečná elfka, zapadalo jí to tak nějak dohromady. Nevyprávějí snad potulní zpěvci o elfech, kteří mluví se zvířaty i s rostlinami? Přes rozmazaný obraz vlčice v Ranshině mysli se začala rýsovat Lewisova tvář. Jeho tmavé oči se na ni smály, zvlněné tmavé vlasy, které si občas svazoval v týle, mu poletovaly kolem tváře, jako když spolu jeli poprvé do jeho domku stranou od vesnice. Už teď jí chyběla jeho společnost, na kterou si během těch pár dnů zvykla. Uvědomila si, že mu ani neřekla, co dělat s kůžemi, mohl si vydělat pár měďáků navíc... myšlenky se jí zatoulaly k černému hřebci, ke kterému si tak rychle našla cestu. Cítila jeho smutek, když odcházela, ale současně oba věděli, že se vrátí. To už bude Belčino hříbě velké, škoda, že nebudu u toho, pomyslela si. Jak se jí myšlenky promítaly před očima, ani si nevšimla, jak se krajina změnila a od východu se probarvila nesmělou červení. Ardhiel dal pokyn k zastavení.
„Jak dlouho pojedeme, Ardhieli?“ zeptala se Ransha poprvé na průběh cesty, na kterou se ne zrovna dobrovolně vydala spolu s elfy a podivínským mladým mužem, který ji kdykoliv, když o něj zavadila pohledem, propaloval očima.
„Chvíli si odpočineme a vyrazíme dál. Do půlnoci bychom měli být v Aina Tauri, tam už budeme muset jít po svých.“
„Proč tak spěcháme?“
„Královna tě chce co nejdříve vidět,“ usmál se Ardhiel. Ransha věděla, že to není úplná pravda, ale taky vytušila, že Ardhiel o tom teď nechce mluvit. Nechal ji o samotě a vydal se za Erikem. Ransha se bezradně podívala okolo. Zbylí elfové nevypadali, že by se s ní chtěli dát do řeči. Kdykoliv pohledem zabloudila jejich směrem, odvrátili oči, které ji předtím pozorovaly, do krajiny a vypadali, že jenom sledují okolí. Když se slunce vyhouplo zpoza kopce, nařídil Ardhiel znovu vysednout na jednorožce, kteří se popásali okolo na posledních zbytcích podzimní trávy. Teprve teď Ransha pod sebou vnímala svaly, které „její“ jednorožec napínal v dlouhých skocích, i jeho sametově hebkou hřívu, tolik odlišnou od hrubé koňské. Když při jednom dlouhém skoku přes spadený kmen málem spadla z „koňského“ hřbetu, přestala se věnovat podrobnému zkoumání bílé hřívy a raději sledovala cestu před sebou, která utíkala neuvěřitelným tempem.
Jak se blížilo poledne, cítila Ransha nastupující únavu. Po únavném včerejšku se vůbec nevyspala a to si žádalo nápravu, ale nechtěla obtěžovat Ardhiela, který jel v čele nezvyklé jízdy. Chvíli po poledni opět zastavili, aby si jednorožci i jejich jezdci, hlavně Ransha s Erikem, odpočinuli. Dívka odolala pokušení svalit se na zem a na chvíli si zdřímnout, a místo toho se šla trochu projít, aby protáhla nohy a záda. Poočku sledovala popásající se jednorožce, jejich nádhernou stavbu těla, dlouhou hřívu a stříbrně zářící rohy. Neodolala a přiblížila se k jednomu ze zvířat. Zvědavě zvedlo hlavu a tichým zafrkáním, které dívce znělo spíš jako jemné zazpívání, Ranshu pozdravilo, načež se znovu sklonilo k několika trsům trávy.
„Ahoj,“ usmála se na zvíře, které při zvuku jejího hlasu znovu zvedlo hlavu. Natáhla ruku k jeho chřípí a chvíli počkala, než jednorožec pohodil hlavou a sám se dotknul její ruky. Přesto, že ještě před chvíli na jednom z nich seděla, připadalo jí najednou neuvěřitelné, že se tohoto bájného zvířete může dotýkat. Hladila jeho hebkou srst s podvědomým prozpěvováním a naprosto okouzlená sledovala oči stejné barvy, jakou měl kouzelný roh. Neodvažovala se dotknout malého kostěného výrustku, který byl oproti vyprávění poutníků mnohem kratší, mohl měřit něco málo přes 5 palců. Najednou jako by se zvíře vyplašilo, pohodilo hlavou a odběhlo kousek stranou.
„Ardhiel tě shání, je čas vyrazit,“ sdělil jí podmračený Erik, když se otočila za příčinou jednorožcova vyplašení. Nestihla ani odpovědět a mladý muž si to zamířil rovnou k čekajícím elfům. Ransha ho pomalu následovala.
Zastavili chvíli po západu slunce. Ransha už pomalu nedokázala ani slézt z bílého hřbetu svého jednorožce, jak byla unavená. Ardhiel si toho všiml.
„Vezmu tě k sobě do sedla, aby ses mohla vyspat,“ řekl tiše, když jí pomáhal z jednorožcova hřbetu. Ransha se na něj s díky usmála. Ještě odpoledne nechtěla být na obtíž, ale teď už věděla, že poslední úsek cesty nezvládne, a nechtěla, aby se v rychlosti, s jakou ta podivuhodná zvířata běžela, svezla z jeho hřbetu a skončila pod kopyty tří elfů, kteří za ní jeli. Ransha se sesunula na ledovou zem a snažila se neusnout, ale únava byla přece jenom silnější.
„Spí,“ ušklíbl se Erik.
„Je to zcela pochopitelné...“ odvětil mu Ardhiel a dál pozorně sledoval okolí.
„A jak asi pojede?“ nenechal se mladý muž jenom tak odpálkovat.
„Se mnou... Co proti ní máš? Nic ti neudělala,“ obrátil své bystré oči na mladíka.
„Ani nevím, prostě mě rozčiluje, jak se na mě dívá,“ přiznal nakonec Erik.
„Jsi přece zvyklý, že se na tebe lidi dívají...“
„Ale ona se dívá na mě, ne na mou jizvu.“
„Je to mladá žena, přirozeně zvědavá a ty bys měl být rád, že na tebe celou dobu neciví, jak to dělají lidé, které potkáváme.“
„Žena,“ odfrkl Erik. „Je to ještě malá holka,“ zavrčel a odešel z elfovy blízkosti dřív, než stačil něco namítnout. Ardhiel se jenom tajemně usmál a znovu obrátil pohled do houstnoucí tmy. Věděl své. Když usoudil, že už odpočívali dost, vzal spící Ranshu do náručí a aniž by ji probudil, vyšvihl se na hřbet jednoho z jednorožců, jako by nevážila víc než pírko.
Když se Ransha probudila, stromy zrovna začalo pronikat sluneční světlo. Nemohlo být moc dlouho po východu slunce. Cítila se neuvěřitelně odpočatá na to, že včera nemohla vůbec vydržet na hřbetě jednorožce. Posadila se a rozhlédla se okolo. Kromě tří elfů podřimujících nedaleko ohně nikdo nikde nebyl. Samozřejmě chyběl Ardhiel s Erikem. Odolávala pokušení znovu si lehnout. Celé tělo ji bolelo po nezvykle dlouhé jízdě a před sebou měli ještě úsek cesty, který museli zvládnout po svých. Nakonec přece jenom přemohla nutkání a opatrně vstala. Každý sval v těle ji zabolel, trochu se protáhla a potom složila přikrývky. Ačkoliv se žádný z elfů nepohnul, věděla, že ji nenápadně pozorují. U chladnoucího ohniště měla nachystanou snídani. I když elfové nejedli maso, ona a Erik si ho nemohli odepřít, a tak se teď s chutí zakousla do kousku králíka. Ještě než stihla sousto polknout, objevil se vedle ní jako vždy zachmuřený Erik a rozzářený Ardhiel.
„Dobré ráno,“ pozdravila je oba s úsměvem. Při nadšení zobrazujícím se v Ardhielově tváři jí ani Erikův výraz nezkazil náladu, což se tak trochu dařilo při každém pohybu namoženým svalům.
„Dobré ráno, jsem rád, že se usmíváš,“ opětoval jí Ardhiel pozdrav. „Až posnídáš, můžeme vyrazit na cestu. Les už jistě sdělil naší paní, že její dcera dorazila domů,“ uklonil se jemně.
„Moje matka je vaše královna?“ nechápala Ransha a najednou ji přešla chuť na stále ještě nedojedenou snídani.
„Je ještě spousta věcí, které tě překvapí, Yvëtil,“ usmál se Ardhiel tajemně. Ransha už nic nedodala. Nálada jí trochu poklesla, ale rozhodla se nedat na sobě nic zdát a plně si vychutnat „procházku“ posvátným lesem. Vyrazili jenom o chvilku později, nikdo z nich za celou cestu neprohodil ani slovo, kromě Ardhiela, který jako vždy rozmlouval s Erikem. Ranshu zajímalo, co si ti dva můžou neustále povídat, ale tak nějak vycítila, že zatím ji do toho nic není. Zatím.
Zastavili kolem poledne. Ransha nejistě cítila, že je to jenom kvůli ní. Jak elfové, tak i Erik, byli zvyklí na dlouhé pochody, často jistě v ostřejším tempu. Ani ona sama nepotřebovala odpočinek po dlouhém spánku, který jí Ardhiel dopřál, ale když si na chvíli sedla na namrzlý pařez, cítila, jak její nohy protestují proti nezvyklé zátěži, nejdříve dlouhé jízdě na koni, teď pochodu.
„Kdy dorazíme k elfům?“ zeptala se, když kolem procházel Ardhiel.
„Jdeme trochu rychleji, než jsem původně předpokládal, takže večeřet už budeme u královniny tabule,“ usmál se a pokračoval dál za Erikem. Ransha se zvedla, trochu protáhla ztuhlá ramena a následovala Ardhiela, který jí tím nenápadně naznačil, že je čas vydat se zase na cestu.
Jak hodiny ubíhaly, les okolo se změnil. Zhoustnul a po mrazivém vzduchu, který se pomalu šířil po zemi s přicházející zimou, nebylo ani památky. Místo toho jej naplnila omamná vůně drobných bílých kvítků. I stromy se Ranshe zdály bělejší, ale považovala to jenom za optický klam způsobený pozorováním stále hustějšího bílého koberce z kvítků. Listí stromů tiše ševelilo, jako by snad zpívalo dávno zapomenuté písně. Na Ranshu padla nevysvětlitelná tíha. Těšila se z nádhery lesa, ale současně se bála, co ji čeká. Věděla, že už jsou blízko...
„Yvëtil, tohle je tvůj domov,“ otočil se na ni Ardhiel se šťastným úsměvem. Musela jít ještě pár kroků, než mezi stromy mohla spatřit město elfů. Najednou nebyla schopná udělat ani krok. Pozorovala malé postavičky pohybující se mezi obrovskými stromy, v jejichž korunách byly vystavěny příbytky, ke kterým vedla schodiště obtočená kolem mohutných kmenů. Elfové pod nimi vypadali jako mravenci a bylo jich tolik, že to dívce vyrazilo dech. Celé město, nebo alespoň ten kousek, který Ransha viděla, jakoby bíle zářilo. Vysocí a štíhlí elfové se zastavovali a dívali směrem, kterým malá skupinka příchozích v čele s Ardhielem přicházela. Ransha si uvědomila, že většina zvědavých pohledů se upírá na ni, srdce se jí rozbušilo ještě divočeji a do tváří se jí nahrnula červeň prozrazující rozpaky.
„Nemusíš se bát, elfové jsou úžasný národ. Brzy tady budeš doma,“ povzbudil ji Erik tiše. Bylo to poprvé, kdy na ni byl milý, překvapeně se na něj podívala. Na jeho úsměv odpověděla svým a přitom si pomyslela, že kdyby se usmíval častěji, slušelo by mu to mnohem víc než podmračené čelo, jaké u něj vídala doposud. Jako by tady ožil...
Mezitím už přišli přímo pod koruny stromů poskytující elfům útočiště. Málem ani nemohli projít skrze všechny ty, kteří se přišli podívat na Ardhielovu skupinu, zvláště pak na mladou ženu, která s nimi přišla. Elfové i Erik se zdravili se svými přáteli a Ransha si najednou připadala hrozně osamělá. Kdyby tady mohla být aspoň Darko, která ji svým studeným čumákem a hustou srstí dokázala vždycky podpořit. Najednou se dav elfů, mezi nimiž Ransha zahlédla i pár lidí, rozestoupil. Ransha spatřila elfku, ne vyšší než byli ostatní, ale přesto budila dojem, že je všechny převyšuje. Světlé vlasy jí ve dvou pramenech lemovaly tvář a padaly přes bílé splývavé šaty až k pasu. Stříbřité oči si dívku pátravě prohlíželi, její tvář vyzařovala nekonečný klid, všechno kolem utichlo. Ransha udělala pár kroků k elfí královně a potom se hluboce uklonila. Sama netušila, co ji k tomu dovedlo, ale někde uvnitř sebe cítila, že udělala to nejlepší, co mohla. Také elfové a několik lidí se uklonilo své paní, potom všichni najednou zvedli zrak a čekali, co se bude dít.
|