Lov v Luherské brázdě

Alan si protřel oči. Slunce se ostře odráželo od sněhového pokryvu na dně brázdy. Už dva dny… dva dny čekal v jeskyni nad starou obchodní stezkou na svoji kořist. Taková ztráta času! Ale zaměstnavatel zaplatil dobře. Věděl, že Luherskou brázdou pašují ioldorští kupci zboží, už dřív ho na toto zapadlé místo přivedlo pár pracovních povinností.

Alan si povolil kožešiny, které měl okolo krku, a sáhl do starého vaku pro další kousek soleného masa. Jak že se vlastně jmenuje? Wilhem? Ano, to je jeho jméno, Wilhem Lysáč mu říkají. Tak dlouho kšeftoval s rebelskými vůdci, až někdo byl ochoten zaplatit nemalou sumu za jeho smrt. Snad se Velmistr nedoví, co jsem tu dělal… Proklatý Wilhem Lysáč! Už jenom pohled do jeho vodnatých očí, ta jeho lesklá lebka, křivák od pohledu to je. Ale proč za jeho vraždu platí cech obchodníků a ne král? Že by vážení pánové obchodničtí měli na srdci potření rebelie víc, než král? Budu si s ním muset trochu popovídat.

Alana z myšlenek vytrhl neznámý zvuk. Chvíli se zaposlouchal. Křupání sněhu! Kořist se blíží… Připevnil si dva meče na záda, toulec s šípy si připnul k pasu a z plátna vybalil tisový luk. Stříbrné nitě, které protkávaly dřevo, se zlověstně zatřpytily. Alan se vyplížil z jeskyně. Pašerácká stezka se vinula nad strží zhruba 60 kroků pod ním. Z tohoto místa na stezku neviděl, protože byla kryta převisem. Zaposlouchal se. Praskání sněhu zesilovalo. Mihl se mezi stromy a zkrátil vzdálenost mezi ním a stezkou na polovinu. Konečně uviděl svůj cíl. Wilhem seděl na koněm taženém voze. Před ním šli čtyři muži v koženém brnění, další dva mrzutě šlapali za vozem. Sakra, pomyslel si Alan, tohle mi neřekli! Proč mi neřekli, že bude mít doprovod?!

Alan se stáhl hlouběji do lesa. Dobře věděl, co by pro něj znamenalo zabití někoho, na koho se nevztahovala dohoda. Krutě by dopadl u svých bratří, Velmistr by ho nechal popravit… přinejlepším. Zhruba půl hodiny cesty odtud je místo, kde stezka prochází tunelem, tam se může nepozorovaně dostat k cíli mnohem blíž než teď! Alan tedy vyrazil vpřed.

Stále cestou kontroloval svoji kořist. Ani jeden ze sedmi mužů nezměnil za celou dobu svůj výraz. Nevšimli si ho. Povoz i s doprovodem se přiblížil k tunelu. Kdysi dávno tu horníci prorazili skálu, aby vozy z dolů nemusely objíždět celý hřbet Luherského pohoří. Alan se přikrčil za balvanem poblíž vchodu do tunelu. Povoz zastavil. „Hej, ty!“ zavřískal Wilhem, „Vytáhni pochodeň z bedny a mazej napřed!“ Jeden z mužů zapálil křesadlem pochodeň a vkročil do tunelu. Zbytek výpravy čekal klidně před vchodem do tunelu. Za chvíli se žoldák vrátil. „Je to čistý, pane,“ zachraptěl. Sotva to dořekl, vyskočil Alan ze svého úkrytu. Žoldáka s pochodní udeřil jílcem meče po hlavě. Tři žoldáci u vozu se bleskově rozestoupili tak, aby se Alan dostal doprostřed půlkruhu. Zbylí dva muži za vozem napjali luky. Alan se vyhnul ráně mečem od prostředního žoldáka a vší silou ho ze spodu praštil do čelisti. Než se muž stačil skácet k zemi, odrazil Alan mečem letící šíp, otočil meč a ohnal se jílcem po útočníkovi, který se blížil z pravé strany. Zasáhl ho do tváře. Druhý šíp zasvištěl vzduchem. Minul Alanovo rameno sotva o palec. Než stačil Alan nabrat rovnováhu, skočil na něj třetí žoldák. Alan nahmatal pod neudusaným sněhem kámen a udeřil jím muže do lokte. Stisk okolo jeho krku povolil. Alan se vyšvihl na nohy a dobře mířeným kopancem prohnul žoldákovo loket na opačnou stranu. Ten zařval bolestí. Vzduchem proletěly další šípy. Ani jeden netrefil. Alan jednoho z lučištníků udeřil do břicha, když se muž sehnul, kolenem mu přerazil nos. Alan se chystal rozběhnout na posledního žoldáka, ale ten pochopil, že nemá cenu nastavovat kůži pro někoho, kdo mu ani pořádně nezaplatil. Alan nechal uprchlíka uprchlíkem a strhl Wilhema z vozu. Wilhem byl sice o hlavu vyšší, ale síly moc neměl. Alan ho vlekl sněhem od vozu.

"Co mi sakra chceš!“ vřískal Wilhem a plácal sebou jako ryba na suchu. Alan ho chytl pod krkem. „Co máš v tom voze?“ zavrčel. Wihlem zrudl. „Dej ty pracky pryč! Slyšíš?! Co ode mě chceš?!“ „Obchoduješ s rebely! Za to se platí smrtí!“ řekl Alan a stiskl Wilhemovo hrdlo ještě silněji. „Ti prašiví psi! To cech obchodníků ti zaplatil, že jo?! Vrahu!“ sípal Wilhem a vzpružil se k poslednímu pokusu o záchranu. Udeřil Alana do obličeje. Kosti zakřupaly a Wilhem zakvílel bolestí. Alan potřepal hlavou a přiložil dýku k Wilhemovu zkroucenému obličeji. „Jak víš, kdo mi zaplatil?“ zeptal se chladně. „Bavíme se o ceně mýho života?“ zaskučel Wilhem. „Ne,“ zavrtěl hlavou Alan, „bavíme se o tom, jestli mi všechno vyklopíš a zemřeš, nebo jestli prostě jenom zemřeš.“ Wilhema polil pot. Mám jít ke dnu jenom já? Ne! Stáhnu ty bastardy sebou! blesklo hlavou Wilhemovi. „Podvádějí výběrčí daní! Platí pašerákům za převoz zboží! Čtvrtinu zbraní prodají rebelům a zbytek si nechávají pro svoji žoldáckou armádu! Chtějí válku!“ Alan povolil stisk. „Mluv dál!“ neovládl se. Wilhem vycítil, že pořád má šanci se zachránit. „Poslední královi reformy připravily cech obchodníků o většinu zisků, to asi víš,“ řekl pašerák a mnul si hrdlo, „ale páni kupčíci to nepřijali tak rezignovaně, jak všude vyhlašují. Vymysleli plán, jak zavraždit krále. Potají budují armádu, o kterou se po vraždě vladaře budou moci opřít a s jejíž pomocí si tady budou dělat, co chtěj.“ Alan zvedl obočí. „Ha, tak ty si myslíš, že ti všechno vyzvonim a nechám se zabít? Zbytek z jejich plánů ti povim, až budem sedět někde v civilizaci, a budu mít jistotu, že mě nepodřízneš!“ vyprskl Wilhem. „Takže mi víc neřekneš?“ zeptal se Alan a opět chytil Wilhema pod krkem. „Ne!“ odsekl Wilhem. „Škoda… ale přesto díky, rád jsem tě poznal, Wilheme Lysáči,“ řekl Alan a dřív, než pašerák stihl cokoli udělat, podřízl mu krk.

Alan hodil bezvládné tělo pašeráka na korbu vozu. Nejdřív se vrátím pro své věci do jeskyně… a pak zpátky do Zálesí. Ta zpropadená ves je horší než krysí doupě! Ale musím zjistit víc, tahle hra se mi moc nelíbí, pomyslel si a pobídl koně.