Opuštěná, II. kapitola, 3. část

Chvíli se na mě jen díval a potom si poraženě povzdechl.
„Dobrá, tak já tě zítra vezmu s sebou.“
„Ano!“ zakřičela jsem radostí! „V tom případě je ti odpuštěno.“
Protočil oči a usmál se. „Ta tvoje tvrdohlavost je skutečně šílená,“ neodpustil si poznámku.
„Já vím a jsem za to ráda,“ usmála jsem se na něj.
On nad tím jen zavrtěl hlavou. „Nepůjdeš si se mnou raději zatančit?“
„Ty bys šel? No to víš, že půjdu. A ráda!“
Tančili jsme spolu na několik písní, pak jsem si všimla přicházejícího Tára s Tittonem a Amil.
„Co myslíš, že spolu řešili?“ zeptala jsem se Sailona s pohledem zapíchnutým k příchozím.
Ohlédl se jejich směrem. „Nemám ponětí. Možná si chtěli promluvit o tobě.“
„O mně? A proč to neřešili se mnou?“
„Říkám možná. Opravdu netuším, co mohli řešit.“
„Jdu za nimi,“ oznámila jsem a pustila ho. Pomalu jsem došla až k té trojici a odkašlala si. Všichni zmlkli a pohlédli na mě.
„Ehm, řeší se něco, o čem bych měla vědět?“
„Nechám vás tu o samotě, promluvte si s ní,“ pronesla tiše Amil a odešla.
Podívala jsem se na oba své ochránce. Dívali se na mě pohledem plným napětí.
„Takže? Co se děje?“
Podívali se na sebe a pak promluvil Táro.
„Nemáme z toho dobrý pocit, Marillo.“
„Opravdu? Já také ne! Co se na tom nelíbí vám?“
„Víš, ne, že by mi vadilo, že jsem tvůj ochránce, ale přijde mi, že Priamos všechno zvládá dobře. Proto je nám divné, že mi tě Duchové také přidělili. Máme takový zvláštní pocit, že se má něco stát,“ řekl Titton a mě přeběhl mráz po zádech.
Zaprvé proto, že jeho hlas zněl jinak, než když jsem ho slyšela naposledy. Zněl drsně ledově a dospěle. A také mluvil o Tárovi jako o Priamovi, což je Tárovo získané jméno. Když jsem se s Tittonem bavívala dřív, dělal si z ostatních legraci a nazýval je jejich pravými jmény, stejně jako já. Ale teď? No, jak by řekl Alcarmo, dospěl.
A zadruhé proto, že stejný pocit jsem měla i já. Bála jsem se, že se něco chystá. Něco, kvůli čemuž bych potřebovala dalšího ochránce, ale nechtěla jsem si to připustit.
Táro přikývl. „Ano, přesně tak. Možná se blíží něco špatného.“
„Jako například?“ pohlédla jsem na něj.
„Například že onemocníš,“ vzal si zase slovo Titton. „Nebo že začne válka. Kdyby ano, znamenalo by to, že Priamos, tvůj otec i tví bratři budou muset odejít a ty bys zůstala sama.“
„No,“ zamyslela jsem se nad tím. „To ještě nezní tak hrozně.“
Táro pokrčil rameny. „Radši budeme na pozoru. Nic tím nezkazíme. Proto bude nejlepší, když se teď nebudeš nikde toulat.“
Neodpustila jsem si protočení očí. „Fajn, jak si přeješ, ale zítra strávím den se Sailonem, to doufám nevadí, ne?“
„Jistě že nevadí, aspoň na tebe dá pozor,“ přikývl Táro.
„Dobrá. Tittone? Půjdeš si zatančit?“ usmála jsem se na svého nového ochránce, ale odpovědí mi byl zamračený pohled.
„Ode dneška se jmenuji Perseus, tak to prosím tě respektuj.“
Táro se usmál a poplácal Tittona po rameni. „Zvykej si, ona to tolerovat nikdy nebude.“ Potom odešel za ostatními bojovníky.
Ušklíbla jsem se na Tittona. „Jo, zvykej si! Tak co, půjdeš si zatančit?“
Trochu se uvolnil, ale ani se neusmál. „Dobrá, tak pojďme.“
Nabídl mi rámě a odešli jsme spolu na taneční parket.