KOSTKA

K O S T K A

Asi pondělí, měsíc a rok bůhvíkolik.

Ráno jsem se probudil ve sklepě nějakýho domu. Ani nevím jak jsem se tam dostal a kde jsem byl předtím. Mám v tom docela pěknej bordel. To že je pondělí jsem prostě odhadl, protože to byla neděle, když jsem si šel pro povolení k opuštění zóny F4. Možná je pátek nebo středa, čert ví. Každopádně, jedno se nezměnilo – je pořád ta zkurvená válka. Co jinýho mě asi mohlo probudit, než nízko letící stíhačky. Teď je poledne a ještě jsem se neodvážil podívat ven. Ale mám hlad a žízeň, takže nakonec budu muset.

Dvě hodiny jsem se plížil ulicemi jako nějaká prašivá krysa. Venku to vypadá fakt děsně. Z města zbyly jen ruiny a nikde ani živáček. Asi tudy přešla fronta. V troskách jednoho krámu jsem našel dvě konzervy masa pro psy a o dva bloky dál ve sklepě lahev nějakýho vína. Docela dobrej den. Když budu šetřit, vydrží mi to možná na tejden. Pokud ovšem do tý doby nezhebnu na nemoc z ozáření nebo otravu nějakým biologickým sajrajtem. Čert ví, co která strana použila. Nemám jak to zjistit. Je zajímavý, že moje hodinky pořád jdou – na to kolik v nich je elektroniky. Nikde kolem jsem neviděl nic fungujícího.

Musel jsem přerušit pátrání po čemkoliv, co by mi trochu usnadnilo život tady. Nad městem pořád lítaj ty pitomý stíhačky. Kus dál na východ se bojuje – jsou vidět záblesky a je slyšet nějaký dunění – asi od výbuchů. Za tu chvíli, co jsem byl venku jsem ještě našel baterku, pár listů papíru a několik tužek. Ty ale nemám jak ořezat, jaku tuhle, kterou píšu tyhle nesmysly. Stejně ale nemám co jinýho na práci. Nemůžu se taky vrátit zpátky, protože jsem v těch pitomejch ruinách zabloudil. Byla chyba, že jsem to tam neprozkoumal, než jsem vypad. Než se setmí, musím najít nějakej úkryt.

Povedlo se, objevil jsem celkem neporušenej barák poblíž bývalýho náměstí. Sice je to trochu otevřený – chybí celá boční zeď – ale je to lepší než nějaká ruina. Ráno se tu trochu porozhlídnu.

Úterý

Zůstanu u svýho provizorního počítání dnů, protože nic lepšího mě nenapadá. V noci byl celkem klid, takže jsem se pořádně vyspal. Trochu jsem doufal, že mi to snad vrátí nebo aspoň osvěží paměť, ale hovno. Mám pořád vokno jak černou díru. Je zajímavý, že si spoustu věcí pamatuju jen útržkovitě a u něčeho ani nevím, k čemu mi to je. Teprve ráno mi došlo, co je na tomhle městě tak divný. Neviděl jsem ani jednu mrtvolu! Prostě nic! Ani psy nebo kočky. Nebo nějaký ptáky, co žerou mrtvoly. Jako by tu ani nikdo předtím nežil! Taky možná někdo vymyslel nějakou novou bombu, co vymaže všecko živý z povrchu. Ani by mě to nepřekvapilo.

Snídaně byla fakt dobrá, teda na tu situaci kolem. Kdyby to na tý plechovce nebylo napsaný, neřekl bych, že to je maso pro psy. Ještě že všechny ty plechovky maj odtrhávací víčka – jinak bych byl v prdeli. Jedinej problém dalších dnů bude pití. Fakt jsem neodolal a tu flašku vyprázdnil na jeden zátah. Má to víc dobrejch stránek – urazil jsem hrdlo a tak mám čím naostřit tu pitomou tužku a navíc to jde použít jako zbraň. Jeden nikdy neví, na co narazí. Teď se chystám prozkoumat tuhle rachotinu a pak zase vyrazím do ulic. Jen doufám, že na těch stíhačkách nemaj termodetektory.

To by člověk neřek, co někdo může skovávat doma. Všelijaký cetky, prachy, historický krámy – hotovej poklad, ale nic užitečnýho. Musím se vydat dál, nejspíš k okrajovejm čtvrtím.

Narazil jsem na polozavalenej krám s nástrojema. Skoro hodinu trvalo, než se mi podařilo dostat dovnitř, ale stálo to za to! Teď mám pořádnej vak, pěknou kudlu a taky francouzák, atomovou baterii a ještě nějaký šroubováky. Sice nevím, k čemu je mi to dobrý, ale zahodit to můžu kdykoliv. Jo, a v lednici jsem objevil tři plechovky rajčatovýho džusu. Není to sice víno, ale je to stokrát lepší než nic. Kdybych neměl hodinky, ani bych nepoznal, že už je skoro večer. Obloha je pořád zatažená nějakým šedivým svinstvem. A taky je docela chladno. Pamatuju se, že na jednom cvičení nám jeden kapitán říkal, že takhle poznáme atomovou zimu. Což asi znamená, že jsme buď my nebo oni odpálili nějaký atomovky. A to taky znamená, že moc dlouho nevydržím.

Dorazil jsem na vyvýšeninu někde u kraje města. Vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, nebylo nikde kolem nic vidět. Boje nejspíš ustaly, protože je všude klid. Ukryl jsem se ve sklepě nějaký vily – teda dřív to asi byla vila, teď je to jen hromada sutin. Mám kliku, že jsem tou dírou ve stropě do sklepa nepropad, je to docela vejška. Ještě že mám baterku…

Tak jsem se tu trochu porozhlídnul a myslím, že to asi nebyla vila, ale nějakej vojenskej objekt. V místnostech spousta skříní, počítačů a na podlaze hromady papírů a složek s razítky TAJNÉ. Vypadá to, že už tu hodně dlouho nikdo neuklízel… Jedny dveře vedou někam dál, ale jsou zavalený, takže to nechám na zejtra. Stejně není kam spěchat.

Středa

Maso pro psy není až tak dobrý, jak jsem si myslel. A ten rajčatovej hnus byl děsnej – jak to někdo může pít, to nechápu. Dneska asi zůstanu tady a pěkně to tu prošmějdím.

Začíná to dobře, pod jedním stolem jsem našel funkční světlomet. Baterie je sice skoro chcíplá, ale když to půjde, tak to zapojím na tu atomku, co jsem našel včera. Prohlídnul jsem pár složek, ale jsou to všechno jen nějaký osobní záznamy. Všechny počítače, co jsem zatím viděl, jsou totálně zničený. Někdo si dal pěknou práci. Stejně jako venku, ani tady nejsou mrtvoly. Fakt divný.

Už dvě hodiny se snažím odstranit zátaras od dveří, o nichž si myslím, že vedou do dalších místností. Někdo je úmyslně zatarasil, takže za nima něco musí bejt.

Tak teda nevím. Vypadá to, že se někdo snažil, aby se někdo nebo něco nemohlo dostat sem a ne tam. Ty dveře se se totiž otvíraj do týhle místnosti. Nějak mě přešla chuť zkoumat, co je za nima. I když je fakt, že ten zátaras by to asi nezastavil. Baterka ve světlometu co nevidět dodělá, takže jen co tohle dočmárám, zkusím to přepojit na atomku.

Povedlo se. Teď je tu světlo skoro jak ve dne. Ty dveře vypadaj nepoškozený. Dodalo mi to odvahu a mrknu se, co je za nima.

Tunel! Zasranej tunel! A táhne se buhví jak daleko! Takovou práci jsem si s tím dal a jenom nějakej zasranej tunel!

Trochu jsem se uklidnil, takže můžu zas rozumně uvažovat. Každej tunel někam vede. A samozřejmě taky odněkud. Když už jsem si s tím dal takovou práci, tak se taky mrknu, kam to vede. Cejtim, že mi něco leze na mozek – a nejen na něj. Bude to hop nebo trop.

Ten tunel je snad nekonečnej. Už ani nevím, jak dlouho tu jsem, protože hodinky jsou v tahu. Zastavil jsem, protože si musim odpočinout. Je tu děsný dusno – jako někde v tropech. A nebo se mě už něco pokouší skolit. Na stěnách roste nějakej hnusnej sliz co po osvícení zeleně světýlkuje. Čím jdu dál, tím je ho víc. Je to jak z lacinýho hororu.

Našel jsem výklenek vyrubanej v masivní skále. Překvapivě bez toho hnusnýho slizu, kterýho je všude kolem jak nasráno. I když jsem ztlumil lampu co to jen jde, je to tu jak v zeleným pekle. Asi se z toho zcvoknu. Zkusím se vyspat.

Čtvrtek

Nejspíš někde venku začal novej den. A nebo taky ne. Maso pro psy, rajčatovej hnus a zelenej sliz – tohle je horší než peklo. Lituju, že jsem sem vůbec lezl. Je tu děsný vedro a blbě se mi dejchá. Už jsem se dokonce přistih, jak koukám přes rameno, jestli mě nepronásleduje zubatá! Uvažoval jsem, že se na to vyseru a pokusím se dostat zpátky, ale zajímá mě co je tam dole. Stejně mě zubatá dostihne co nevidět, takže proč se vracet.

Další tunel! Vypadá to jako podzemka, ale chyběj tu koleje. O to víc je tu slizu. Jestli jsme tohle vymysleli my nebo oni – čert ví. Ale zdá se, že se to někomu pěkně vymklo z ruky. Uvažuju kam se vydat. Vlevo nebo vpravo… Je to stejně jedno, zubatá mi už dejchá na záda… Takže vpravo.

Tunel se svažuje někam dolu. Je tu lepší vzduch, ale to vedro je fakt děsný. Našel jsem jednoho, co neměl takový štěstí jako já. Vypadá to, že sliz byl při chuti… Zubatá si ho vzala s sebou a nechala tu jen pěkně čistý kosti. Jako odkaz mi zbyl jeho červ. Krásná hračka. Typ HI6 s atomovým generátorem. Jesli si zubatá myslí, že se vzdám bez boje, tak to se šeredně plete.

Tunel ústí do obrovský jeskyně. Ukryl jsem se v malým výklenku v boční stěně. Teda ukryl –už mi došly síly jít dál. Červ se docela pěkně pronesl. Asi jsem se skutečně dostal do pekla. V jeskyni je něco jako kráter plnej zelenýho slizu, kterej z něj leze na všechny strany. Vypadá to, že jeskyně je nahoře otevřená a ty sračky se snaží za každou cenu dostat ven. Kam až dohlídnu, všecko je zelný. Bohužel to na mě nakapalo ze stropu, takže už nemám šanci. Skončím jako ten nebožák. Možná se snažil dostat sem – nebo odsud, kdo ví. Ale já se tak snadno nevzdám…

Vybavila se mi instruktáž o červech. Na základně jsme neměli ani jeden, ale poručík nám vtloukal do hlavy, jak s ním zacházet. Je zajímavý, že si to vybavuju zrovna teď. To může znamenat jediný – zubatá si už brousí kosu…

Připojil jsem k červovi ještě tu atomovou baterku a francouzákem zajistil spoušť na trvalou palbu. Už zbývá jen obejmout pažbu … a vyrazit na pekelnou jízdu… Jen ať si zubatá přijde. Můj červ proti její kose… Uvidíme, kdo bude lepší…

„Takže?“

Otázka narušila poklidné temné ticho pracovny. Místnost slabě osvětloval zelenou září velkoplošný displej v podobě okna na čelní stěně. Celou plochu zabírala masa něčeho zeleného, tu a tam narušená ostrůvky černé.

„Říkám, že v tom není problém,“ ozval se z temnoty rohu chrčivý hlas. Tvář mluvčího na okamžik osvětlil plamínek zapalovače. V temnotě naproti němu zazářila špička cigarety. „Podívejte se doktore, nemám nic proti vašim metodám, ale jste si jistý, že vydrží?“ Tichý hlas mluvčího postrádal jakékoliv emoce, jakoukoliv barvu. Jako by mluvl stroj.

„Věnujte se laskavě svým obvodům, pane inženýre, a fyziologické projevy přenechte mně. Vím co dělám. Stejně jako to víte vy.“ Rudá špička cigarety se energicky pohybovala v podivných křivkách. Doktor nedokázal skrýt své emoce.

„Tak dost!“ Hlas třetí osoby v místnosti přišel zleva od displeje. Z tónu bylo jasné, že promluvil šef. „Věnovali jsme tomuhle projektu pět let. Všichni jsme mu dali maximum. Něco jako neúspěch neexistuje!“

„Jako malé děti,“ ozvalo se náhle od dveří. Na hrudi vstoupivšího se okamžitě objevil rudý bod laserového zaměřovače.

„Copak šéfe, bojíte se odhalení? Nebo snad zrady?“ Rudý bod zmizel.

„Pan generál nás přišel zkontrolovat…“ poznamenal kysele doktor.

„Přišel jsem se jen podívat na výsledek svého podílu,“ odpověděl generál hlasem prostým emocí i barvy. Stejně jako inženýr dokázal perfektně ovládat své emoce. Nebo možná měli oba sonické implantáty.

„Který přijde co nevidět,“ doplnil ho šéf.

Generál postoupil do místnosti a dveře za ním se neslyšně zavřely.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se, z náprsní kapsy vytáhl doutník a zapálil si.

„Tak deset minut. Patnáct. Maximálně,“ odpověděl doktor. V jeho hlase bylo znát rozrušení.

„Zapnuli jste štíty?“ V generálově hlase bylo něco víc, než jen tato otázka. V příšeří před ním se okamžitě rozzářila modrá kontrolka.

„Štíty? A na co, proboha?“ vyjekl doktor. „Jsme přece sto metrů pod povrchem, ne?“

„Vy asi nevíte, co dokáže há – í – šestka, co?“ odpověděl nevzrušeně generál a ihned pokračoval: „Na Aribu-4 se používaly na teraformaci. Tedy, abych byl přesnější – rovnala se s nimi pohoří se zemí…“

„Nedělejte z nás blázny!“ vykřikl doktor.

„Vy si vážně myslíte, že se z vás snažím udělat blázny? Nemám na to vzdělání jako vy.“ Generálův hlas byl chladný jako led. Doktor se zmohl jen na vzdorné zaprskání a zapálil si další cigaretu. Třesoucí se špička dávala tušit, že se stěží ovládá.

„Jaká je situace?“ Generálova otázka nebylo určena nikomu konkrétnímu. Chvíli bylo ticho a pak promluvil šéf: „Náš muž je na určené pozici. V jeskyni nad údolím Orifu – i když si myslí, že je v nějakém kráteru bůhví jak hluboko pod zemí a…“

„Ale on ve skutečnosti je v podzemí v tom kráteru!“ vykřikl rozčileně doktor. „On si nic nemyslí, pro něj to je skutečnost!“

„Prosím, doktore, nepřerušujte mě.“ V šéfově hlase se skrývalo varování. „Tohle není důležité.“

„Ale je!“ doktor se nechtěl nechat odbýt.

„Ne, není. A nebudeme to rozebírat. Abych to dokončil: z té jeskyně má komplex SiSe před sebou jako na dlani, včetně kosmodromu a vojenské základny. SiSe je sice velmi mocná korporace, nikoliv však všemocná. Veškerá obrana je zaměřena na útok ze vzduchu, protože po zemi přijít nemůže. Ochranný perimetr je tři kilometry široký a jelikož vše, co směřuje na tuhle planetu, musí projít jejich kosmodromem, tak jsou tu nejlepšími zbraněmi archaické pistole a pušky. Jenže my teď máme červa a proti tomu nezmůžou nic. Smeteme je z povrchu jako obtížný hmyz.“

„Ale co všichni ostatní?“ Doktorovi se zlostí třásl hlas.

„Ostatní?“ šéf si odkašlal. „No, ehm… ostatní…“

„Nutné ztráty,“ dokončil za něho generál.

„Tak,“ přitakal šéf a na znamení, že se k tomuto problému již nehodlá vracet stiskl několik kláves na ovladačí a na displeji se objevil pohled na celé údolí. „Takle to vidí jeho oči…“ poznamenal k obrazu a stiskl jinou klávesu. „A takle to interpretuje kostka,“ dodal, když se na displeji opět objevila masa zeleného slizu.

„Zpětnou vazbu na správnou funkci kostky nám zajišťuje obsesivní instrukce, která ho nutí psát si deník,“ zapojil se věcným hlasem inženýr. „Přijímáme signál z kostky a porovnáváme se záznamem z optického centra jeho mozku. Pokud by se objevil problém, stačí poslat potřebná data z našeho počítače do kostky a upravit jeho jednání. O to, aby se z toho nezbláznil se stará náš doktor.“

„A nejen to! Kdyby nebylo mě, tak…“

„Dost, doktore!“ křikl rázně generál. Doktor je nejslabší článek tohohle podniku, pomyslel si a levou ruku pomalu přesunul k pouzdru s pistolí. „Jakou máme jistotu, že se neobrátí proti nám?“

„Pro něho existuje jen to, co mu říká kostka a jsme to my, kdo řídí kostku. A ta má samozřejmě autodestrukční mechanismus. Takže jen stačí zmáčknout tlačítko…“ Inženýr větu ani nemusel dokončovat. „Nikdo nad ním nemůže převzít kontrolu, nikdo nás nemůže sledovat, odposlouchávat nebo poznat, že ho ovládáme. SiSe nemá ani páru o tom, že může existovat něco jako kostka nebo neurotransmiter. A tak to i zůstane.“ V inženýrově hlase se poprvé objevily emoce. Samolibost a sebejistota z něho přímo čišely. Generálova ruka se přesunula od pouzdra s pistolí k opasku na němž měl připnutý generátor štítu a hned vedle plazmový granát. Další slabý článek, pomyslel si. Jaká škoda, že budu muset obětovat šéfa. Na displeji se mezitím objevila vysoká postava, celá v černém, s obrovskou kosou v pařátech natažených před sebe. Postava se začala přibližovat. Generál dotykem aktivoval neurální ovládání generátoru, palcem silně stiskl pojistku granátu, čímž jej současně uvolnil od opasku a rychle schoval v dlani a tu pomalu spustil podél těla. Pravou rukou si vyndal doutník z úst a ležerně jej oklepal na podlahu.

„Už je to tady!“ vykřikl doktor. „To je ono! Naprogramoval jsem to tak, že s ní bude bojovat! A vyhraje!“ Doktor se rozesmál hysterickým smíchem. „Porazí samu smrt!“ Zelený sliz zmizel z obrazovky a vytřídal ho obraz údolí jako podklad pro kráčející smrtku. V okamžiku, kdy pozvedla kosu nad hlavu, objevila se v obraze téměř nezřetelná bleděmodrá linka křižující údolí.A v místech, kde se dotkla povrchu ji s nepatrným zpožděním následovaly gigantické exploze trhající skalní masív na kusy.

A v témže okažiku následoval rychlý sled událostí v místnosti. Jakmile generálovo oko zaregistrovalo modrý paprsek na displeji, jeho levačka reflexivně vymrštila odjištěný granát a mozek vyslal signál ke spuštění generátoru štítu na plný výkon. Současně s tím byla místnost zalita oslepujícím světlem a třesklo několik výstřelů. Dvě kulky zastavil generálův štít a na doktorově hrudi se objevila rudá skvrna. Než plazmový granát dopadl na podlahu, opustila inženýrovu ruku kapsle s nervovým plynem. Generál si ještě stihl všimnout tmavých brýlí na šéfově a inženýrově tváři a pak vše zmizelo v intenzivním záblesku a žáru plazmatu. Pár sekund nato zbyly v místnosti jen ožehnuté betonové stěny a díra ve stěně, kde tlaková vlna vyrazila dveře.

Hlupáci, pomyslel si generál, otočil se a vyšel na chodbu.