Stvoření

Procitlo do prostoru, v němž nebylo ničeho jiného. Bylo jedinou hmotou v celém tom nekonečném vesmíru prázdnoty a nemělo jedinou vzpomínku na cokoliv, co bylo předtím. Paměťový efekt jeho matrice byl při jeho procitnutí odstraněn a tak veškeré vjemy, které jeho vědomí tvořené elektronovým plynem získávalo, byly jen kratičkými nanosekundovými impulzy, které mizely stejně rychle jako se objevovaly. Přestože nemělo vzpomínky, jeho vědomí již bylo od počátku schopné formovat myšlenky – submikronové sítě drah elektronů pohybujících se určitým směrem.

 Začalo s budováním paměťové matrice a s ukládáním prvních vjemů. Začalo si uvědomovat samo sebe. Bylo definovaným a prostorově omezeným tělesem v okolní nicotě. Složené z protonické mříže – to bylo jeho tělo – a  elektronového plynu volně se pohybujícího mříží – to byla jeho duše, jeho mysl a vědomí. Mohlo být v jednom okamžiku jedním nebo druhým, ale i obojím současně. Bylo vším a zároveň ničím v nekonečnu neexistence kolem něho. V okamžiku, kdy uložilo tyto poznatky do paměťové matrice, uvědomilo si, že je, zatímco jeho okolí také je, ale jinak. Jak jinak, to nevědělo.

 Jeho myšlenky se vyvíjely – od prvotního usměrněného pohybu elektronů po potenciálové sítě pulzující aktivitou. Vše během okamžiku, neboť neexistoval ani čas, ani rozměr jenž by ho omezoval. Ten okamžik mohl trvat mikrosekundy nebo miliardy let, v mikroměřítku nebo naopak v astronomických rozměrech. Nepátralo po tom, co a jak, kde a kdy – pro něj to bylo zbytečné.

 Jeho existence byla dána shodou okolností a stejně tak i tyto okolnosti byly zbytečné. Existovalo – a to stačilo. Vše ostatní leželo mimo jeho chápání. Zkoumalo své tělo a budovalo si vědomí – vědomí svého bytí. Přestože bylo jedinečné, neznalo nic, co by bylo možné nazvat samotou. Mohlo se rozdělit do mnoha samostatných segmentů, mohlo být každým segmentem těla i vědomí a přesto bylo stále samo sebou. Jeho tělo skrývalo tolik možností, tolik voleb stavu bytí. O mnoho řádů více jich pak nabízelo jeho vědomí, kde každá změna potenciálu přinášela nové vjemy, nové objevy. A možných změn se zdálo být nekonečně mnoho. Přesto se jeho paměťová matrice rychle plnila a její struktura se stávala stále více a více organizovanější. Volných elektronů rapidně ubývalo.

 Jednou prostě ten čas musel přijít. Nakonec nezbyl jediný volný elektron, jehož by mohlo využít k získání nového vjemu. Vše bylo uspořádáno ve struktuře s absolutní dokonalostí a stabilitou. A pak odkudsi přišel impuls, který během nepopsatelně krátkého okamžiku jeho paměťovou matrici rozrušil a vymazal.

 Singularita se zhroutila a v ten okamžik vznikl nový vesmír.

 Procitlo do prostoru, v němž nebylo ničeho jiného. Bylo jedinou hmotou v celém tom nekonečném vesmíru prázdnoty a nemělo jedinou vzpomínku na cokoliv, co bylo předtím.