|
Jedno májové ráno
vstupuje dívka do svatyně
Tam v Chartres, kde věže ční přes půl sladké Francie.
V paprsku zlatém otevřených dveří je vidět labyrint.
Zkouší jej projít, však trvá to dlouho a hlava se jí točí,
však stane-li ve středu,
zkamení:
Dvě vlaštovky ve své hře stříhají prostor katedrály.
Světlo jenž přichází sem vitráží nad portálem,
proměnilo jejich křídla v záplavu drahého kamení,
jakoby se sypalo z nebes.
Jak sladké je jejich švitoření,
jako předzvěst všech písní budoucích.
Jedno červnové poledne
vstupuje dívka do svatyně.
Její srdce je těžce raněno podrazem, oči zarudlé.
Nad jejím ponížením se i slunce skrylo
tam v městě Yorku, kde psaly se dějiny té zvláštní země.
Bohyně vidí její žal a tajně hladí její vlasy.
Odnímá ten hořký kalich a bere její pláč za svůj.
Srdce dívky je už klidné.
Ví, že už nebude slabá a bezbranná.
Už nenastaví druhou tvář k ráně.
Jeden srpnový podvečer
vstupuje dívka do svatyně.
Líbí se jí Štrasburk, to veselé město na mnoha řekách.
Úžas jí naplňuje oči a zavírá ústa, neboť
katedrála z růžového pískovce září jasným plamenem
ve slunce západu.
Vevnitř je ticho, poutníci odešli.
Ta touha ulehnout ke spánku tam, na stupních oltáře.
Nic nechtít, po ničem netoužit, jen mlčet a být.
Jedné říjnové půlnoci
Vstupuje dívka do svatyně
Co sice nemá střechu, zato končí v nekonečnu,
tam v nádherně šílené Barceloně.
Nebesa řvou všechnu svou zlobu na nehodný svět.
Nekonečné proudy vod zmáčely dívku na kůži.
Reflektory drze vzdorují hněvu bohů a osvětlují věže
až tam, kde se ztrácejí v nízkých mracích.
Jak ta zmoklá slepice,
co jindy se tváří být nejvyšší bohyní.
Tam stojí dívka a vysmívá se své vlastní malosti.
|