Stanislava Pošustová-Menšíková (53) absolvovala v roce 1971 Filozofickou fakultu UK v Praze a dodnes pracuje v tamější knihovně Ústavu anglistiky a amerikanistiky. Přeložila několik esejí a divadelních her, v devadesátých letech pak přes třicet děl angloamerické beletrie. Do povědomí současné odrůstající mládeže se zapsala především jako kmenová překladatelka děl J. R. R. Tolkiena pro velmi úspěšnou edici nakladatelství Mladá fronta. Její samizdatový překlad Pána prstenů pak koloval v 80. letech mezi dnešními třicátníky. Ovlivnila život, myšlení a zájmy velké části dvou generací, ale jako většina překladatelů žije v ústraní popularity svých děl či pozornosti médií.

Jak jste se k překladatelství dostala?

Chtěla jsem překládat, co jsem se naučila anglicky. Ačkoliv tenkrát nebyla jiná možnost než tu udělat učitelské studium, nelákalo mě učit. Přála jsem si nastoupit do nakladatelství, jako redaktor, ale končila jsem studium v roce 1971 a oba rodiče jsem měla vyloučené ze strany. Sem do knihovny jsem se původně dostala jen jako záskok za mateřskou dovolenou; ta paní pak chtěla zase učit a ne knihovníkovat, takže jsem tu ve vší tichosti zůstala.

Vyšly vám v 70. a 80. letech vůbec nějaké překlady?

Akorát dvě hry, pro Dilii; nebo Sean O'Kesey - Chlapec a hvězdy. A pak ještě jedna hra, co mi zadali - to byla spíš pomsta. Dokonce to bylo i v televizi, ale vůbec nevím, jak to nakonec pojmenovali.

Ptám se na to proto, že snad mimo Charlotte Francesové jediné vaše dílo z oné doby, o kterém vím, je předmluva k Pražskému metru z roku 1974...

Vidíte, to ani nevím. Ale asi ano; můj otec dělal v dopravních podnicích, jelikož tam měl kamaráda, který ho přikryl křídlem. Takže jsem pro ně dělala, co tu a tam potřebovali. Také jsem lektorovala knížky pro Odeon, ale moc možností jsem neměla. U nás byla jedna generace překladatelů, kteří to měli mezi sebou rozdělené; moc toho taky nevycházelo a já nejsem bojovník, který by se všude tlačil. Pána prstenů jsem překládala vlastně pro radost. Na přelomu 70. a 80. let jsem si nedělala jakékoli naděje, že by to kdy mohlo vyjít; deset let to v různých verzích kolovalo v samizdatu.

Jakou má onen překlad spojitost s překladem Hobita od Františka Vrby, který byl v ČSSR už kolem roku 1978?

Pouze tu, že jsem si ho přečetla. Tady v knihovně jsem měla originál Pána prstenů, o kterém jsem slyšela, že je to pohádkové kdovíco. Říkala jsem si, že to asi bude pěkná blbost. Jednou v létě jsem si ho ale přečetla a pak jsem teprve sháněla Hobita; opatřila jsem si jen přeloženou verzi, navíc po půl roce čekání na záznamu, ve státní knihovně. Přečetl si ho i otec a moc se mu líbil, a tak jsem začala dělat překlad Pána prstenů. Tím zmatkem nakonec vzniklo to, že pan Vrba překládal "goblins" jako skřety a já jsem skřety automaticky pojmenovávala i "orcs" z Pána prstenů, jelikož jsem netušila, že Tolkien záměrně použil jiná slova.

Se zlobry [trolls] je to myslím podobný příklad.

Ano; ten název bych já asi byla nevybrala, stejně jako ty vrrky [wargs]. Hobit byla knížka legrační, tam se to hodilo, ale do vážného Pána už mnohem méně. Takže jsem třeba, kde se jen dalo, místo těch zlobrů dala jenom obry.

Ostatně ten Vrbův překlad je i stylově jiný. I když srovnáme styl Hobita s prvními kapitolami Pána prstenů, které jsou ještě stejně hravé a "nezávažné", ten váš překlad je jemnější, decentnější - není tak upovídaný a rozverný; pan Vrba velmi často užíval výrazy mašírovat, vydobrýtrovat a podobně. Vy jste se podobným vyhýbala.

Ano, ano. To já ho obdivuji, že má dar takového jazykového humoru. Já jsem vždycky bojovala s přílišnou doslovností.

Myslel jsem to jinak. Tolkienův humor je přece trochu jiný; nestaví v takové míře na kolokviálních výrazech.

Možná ne takhle kolokviálních, ale v původním Hobitovi takový řečnický styl je. Ovšem sloh Hobita je naprosto odlišný. U Pána se to láme od první kapitoly do konce první knihy, a až potom nastoupí elfové a pánové z Gondoru, začne úplně jiný jazyk. S tím byla docela práce. Čeština vůbec nemá slovní zásobu, aby odlišila tolik stylových rovin, jak to umí angličtina.

Tolkien charakterizuje vznešenou mluvu mj. pomocí staré angličtiny, jako je "thou hast" a podobně. Jak jste to řešila v češtině?

No, celkem svědomitou spisovností a určitou archaičností. Mě je archaický jazyk docela blízký, protože ráda čtu starou literaturu. Kdežto ti hobiti mluví hovorovější češtinou. Ovšem stylový rozdíl není samozřejmě tak zřetelný jako v originále; toho jsem si vědoma.

Jaké jste měla problémy odlišit vykání a tykání?

To nebylo jednoduché; a dodnes si nejsem jistá, jestli jsem to vždy vyřešila správně. Při překladu z angličtiny to musíte vždycky tak nějak intuitivně odtušit ze vztahu mezi postavami. Vím, že jsem pak zpětně něco na vykání měnila - mezi Frodem a Aragornem bylo původně tykání. Tady jsem moc vděčná pomoci pana Macháčka [býv. redaktor MF], jednoho z nejpeciznějších redaktorů, jakého znám. Na nějaké vykání jsem přešla i na jeho radu.

Při překladu do češtiny ale nutně vymizí nebo se pozmnění i význam mnoha názvů - napadá mě třeba "lidový" převod elfského jména jedné řeky na Brandywine - v tradičním hobitím stylu.

Když se z toho udělá ta Brandyvína, tak je ten význam trochu zřetelný i českému čtenáři; tam to ještě šlo docela dobře.

A v kterém případě to šlo hůře?

U významově neurčitých slov, jako například Odula [Shelob], to byla otázka náhody a chvilkové inspirace. Šlo jen o to, zachovat soulad s anglickým jménem, které má znít ošklivě a přitom trošku tajemně, aby se čtenář příliš brzy nedověděl, o jakého tvora vlastně jde. Zbylá jména jsem většinou zjišťovala ze staré a střední angličtiny a Velkého Oxfordského slovníku, který obsahuje slova od středověku dál. Jsou ale případy, kdy jsem se úspěšně netrefila, jak jsem zjistila až po letech, kdy jsem dostala do rukou posmrtně vydané Tolkienovy spisy. Když jsem překládala Nedokončené příběhy, z poznámek jsem se dozvěděla, že jsem při překladu Pána prstenů zcela ujela s řekou Lipavou. Limlight má prý zcela neanglický původ. Lime je ale anglicky lípa, což se mi u řeky zdálo vhodné. A zrovna tak Vrchovina a Vrchovci [Dunland, resp. Dunlendings]; tam to "dun" kromě duny, tedy kopce, znamená i zvláštní, šedohnědou barvu. A právě tu barvu měl autor na mysli, nikoli ty kopce - což jsem ale zjistila až po čtrnácti letech.

Je to případ Dunharrow, kde jste se tedy trefila úspěšně? [přeloženo jako Šerá brázda]

Ano, protože tam to bylo jednoznačné. Ti Vrchovci mě napadli zčásti i kvůli českým Vršovcům.

Jak velké revize a změny jste dělala na začátku 90. let, kdy se Pán prstenů připravoval k oficiálnímu vydání?

Skoro žádné. Přečetla jsem to samozřejmě celé znova a s panem Macháčkem jsme dělali už jenom redakční úpravy. To ještě nybyly počítače - teprve teď vidím, jaké je to blaho, když lze text donekonečna přeorávat. Proto v tom překladu zůstalo leccos, co bych dnes třeba pozměnila, ale kvůli čemu jsem tehdy neměla sílu přepisovat celou stránku na stroji. Letos v létě jsem ale - už počítačově - revidovala Společenstvo prstenu, které má vyjít v ilustrované verzi. Ale jde jen o dílčí opravy slovosledu, vedlejších vět a podobně.

Lze z vašeho autorského pohledu odlišit práci na Pánu prstenů od pozdějších překladů, jež byly již na objednávku Mladé fronty?

V zásadě nejsložitější osudy měl Silmarillion. Přeložila jsem ho už někdy v jedenaosmdesátém, potom si ho vzali nějací lidé ze samizdatu k přepisu. Čtyři roky jsem o něm neslyšela a nějaký člověk to zatím asi ze třetiny přepsal zcela po svém. Když potom Mladá fronta chtěla knihu vydat, raději jsem to přeložila celé znova. Přitom Silmarillion nemám zdaleka tak ráda jako Pána prstenů.

Pokud ale máte oblibu v archaické mluvě, nabízí se právě Silmarillion.

Ale nemá tak živý a stylově rozlišený jazyk jako Pán prstenů; je poznat, že to není Tolkien [jde o převyprávěnou kompilaci]. Proto mi udělaly velkou radost Nedokončené příběhy, protože jsou tam z velké části autentické autorovy pasáže. Hrozně ráda jsem taky dělala povídky, Kováře a Nimrala. [Kovář z Velké Lesné a Nimralův list]

Jako překladatelka máte za sebou ovšem i literárně "nepodstatná" díla, jako např. Knihu kvízů.

Ano, ale to už bylo spíš takové intelektuální potěšení; co si ještě z Tolkiena pamatuji a co už ne. A zjistila jsem, že na řadu otázek už odpovědět neumím.

Je logické, že jakmile se MF rozhodla vydat cokoli, co mělo jakoukoli souvislost s Tolkienem, už vám zvonil na stole telefon. Ale když se podíváme na skladbu tolkienské edice, vidíme mnoho děl, která jste se rozhodla překládat zřejmě jen kvůli nakladateli a čtenáři. Ostatně - jste podespaná i u stolní hry Pán prstenů. Tu jste přeložila úplně celou, včetně herních pravidel a názvů vlastností postav, nebo jste jen lektorovala tolkienské reálie a jména?

Ne, tu hru jsem dělala úplně celou. U toho mě zase baví právě ty složitosti; často jsem si i u jiných věcí musela vymýšlet vlastní terminologii a názvosloví. To bylo zábavné podobně jako byl Pán prstenů. Často šlo samozřejmě spíše o komerci, kterou jsem dělala, abych vyhověla nakladateli. Věděla jsem, že od pana Tolkiena se už bohužel ničeho nedočkáme, že už toho víc napsat nestačil.

Jistě by se ještě leccos našlo. Existuje mnoho Tolkienových nástinů variant příběhu a geografických a etymologických poznámek, které vydává s vlastními komentáři jeho syn Christopher. Zatím stihl vydat dvanáct svazků. Pro horlivé čtenáře je to zlatý důl, ačkoliv pro překladatele spíš nezáživná dřina. V Česku zatím vyšly jen první dva svazky, a to v jiném nakladatelství a ve zcela jiné úpravě.

To vydal Winston Smith a neměla jsem s tím nic společného. Už bych to snad ani dělat nechtěla. To už je nuda.

Mě asi před dvěma lety v Mladé frontě, že to česky nevydají, protože jim to "nezapadá do edičního plánu".

Ona je otázka, jak velká by se tu našla čtenářská obec, zda by se jim to vůbec zaplatilo. A ti skalní fandové většinou stejně umějí anglicky, takže jim to je jedno.

Na čem tedy pracujete v současnosti?

Z Tolkiena se teď nic kromě revidovaného Pána prstenů nechystá. Jsou ale tři knížky o autorovi, které bych ráda dělala, kdyby je někdo chtěl vydat. Na nějaké věci získala práva Paseka, kam právě hodně lidí z MF přešlo, včetně Milana Macháčka. On mi dal jednu věc od Shippeyho, který už o Tolkienovi psal, a je to podle mě docela osvícené. Shippey ukazuje, čím je Tolkien jako autor 20. století moderní, čím naopak postmoderní a podobně. Ale zatím o tom Paseka neuvažuje, protože jsou obavy, jestli by se to prodávalo.

Právě v případě knih o Středozemi je ale ta prodejnost stěží předvídatelná, často zcela nevyzpytatelná. Například celkem zajímavá a kontroverzní Dayova studie Tolkienův prsten je dodnes po bednách k mání v levných knihách, kdežto po obou banálních Bestiářích od téhož autora se zaprášilo.

On pan Day je trochu fantasta a v Prstenu na sebe ty hypotézy napasovává dost divoce. Navíc vyniká ve faktických chybách; některé dost neuvěřitelné jsem stěží opravovala.

Navíc jsou oba Bestiáře v podstatě identické a opakují po sobě spousty upovídané vaty. Člověk se diví, proč je Mustang nadvakrát vydal.

No to spíš pan Day to takhle chytře nadvakrát napsal. Já jsem upozorňovala, že to je vlastně totéž.

Vraťme se tedy raději zpět k Pánu prstenů. Poznamenal jsem si červeným písmem termín, jakým dle Tolkiena označovali skřeti jednu ze svých ras: uruk-hai. Vy jste z něho kvůli překladu udělala skurut-hai, což mi připadá jako podstatný zásah, kdy jste pozměnila původní, neanglické pojmenování. Není to příliš?

Ono to jinak nešlo. To je v podstatě česká adaptace Tolkienovy trojice "orcs", "yrch" a "uruk" [anglický, elfský a skřetí výraz pro skřety]. Proto, když jsem pro první měla "skřeti" a pro druhé "skiriti", tak tady muselo být nevyhnutelně "skurut". Je to vlastně totéž slovo, autorem pečlivě odvozené.

Zůstaňme ještě u překladu jmen. Pro některé hobití "lidové" názvy vesnic a příjmení jste použila ekvivalentu, který je českému čtenáři možná až příliš povědomý. Třeba Žabovřesky [Frogmorton]. Byl to úmysl?

Jistě. Protože ta hobití městečka jsou velmi často názvy skutečných anglických obcí. Tolkien si s tímhle vyhrál; aby ty názvy oživil i pro Angličany, kteří je berou jako samozřejmost, zvlášť když jsou to slůvka se zajímavým historickým původem.

Prý jste váhala, zda nahradit stará rohirská jména do staročeských či staroslověnských protějšků, aby tuzemskému čtenáři vznikla historická analogie. Váhala jste dlouho?

Potíž byla v tom, že čeština je slovanský jazyk. Aby to pro Čecha mělo stejnou patinu jako pro Angličana, musela bych volit nějakou Kyjevskou Rus a bohatýry Dobroniny Nikitiče. Ta rohirská jména jsou původně myslím gótská a starogermánská a v Čechách kromě toho Bivoje nic víc nemáme. Utíkala jsem tedy kamsi do jihoslovanské či východoslovanské oblasti, ale vůbec se mi to nezdálo a zanechala jsem toho.

A kdyby jste ta rohirská jména jako "dwimmerlaik" takto převedla, ponechala byste v původní podobě i rádobyvznešená jména některých hobitích rodů? Vždyť Meriadoc, Fredegar a zejměna Peregrin mají také zřetelný germánský nebo franský původ.

To bych mohla i nemusela; spíše než z anglosaské větve pochází tato jména spíše od Karla Velikého a od Normanů. Tudíž Angličanovi nepřipadají o mnoho bližší než Čechovi.

Meriadoc [Smělmír] jste přeložila, ale stejně "cizokrajné" jméno Peregrin jste ponechala.

Přeložila jsem to tam, kde by čtenář neporozuměl ostatním variantám a zkomoleninám jména. "Merry" je tedy Smíšek, kdežto "Pipin", což samo o sobě nemá v angličtině žádný význam, jsem nechtěla zbytečně převádět. Nakonec většinou zvítězila jména původní, protože mi moc hezky zněla a nedovedla jsem vymyslet něco slovanského, co by znělo stejně dobře. Ti Rohirové působí jako Starogermáni, svým vzhledem a kulturou.

Máte pravdu, že Ilja Muromec by v tomto případě byl nepřijatelný. Jak jste však postupovala u jmen, které jsou moderní angličtině tak blízká, že jste si nemohla dovolit je nepřeložit - třeba Bree nebo Chetwood?

Bree je skutečně Hůrka nebo svah; a Chetwood je les z hustého klestí. Jen jsem si často musela zjistit, co některá zastaralejší slova znamenají, a najít český výraz, který má taky trošku archaickou podobu.

Je i Chetwood v anglickém prostředí stejně říkadlovitý a lidový jako "Hustoles"?

Určitě; není to nic vznešeného, spíše trošku do pohádkova.

Některá staroanglická jména jste však kvůli přesnosti musela přeložit velmi přiléhavě a dokonce ve třech archaických odstínech, jako jsou třeba názvy dnů a měsíců z Dodatků.

To jsem musela dolů do slovanského semináře zjistit, jak se jmenovávaly staročeské měsíce. Něco jsem pak analogicky domyslela, případně jsem občas sáhla i po polštině.

Jakou práci jste měla s básněmi? Překládat aliterační verš mi jako laikovi připadá téměř nemožné. Stejně tak Tolkien většinou používá jamb, s čímž jsou v češtině také problémy.

Ty aliterační, rohirské básně mi přitom takové potíže nedělaly. I v angličtině stačí běžně jen tři čtyři stejné začátky slov, navíc se mi tyhle básně líbily. Zato rýmy mi dávají hodně zabrat, zvlášť když se složitě opakují třeba v periodě sedmi veršů.

Byly básně z Tolkiena vaší premiérou, nebo jste již nějakou poezii překládala?

Ne, spíš jsem básničky skládala, jako většina mladých lidí. Psala jsem diplomku o Yatesově básnickém dramatu; Yates je nasvíc známý spíše jako básník než jako dramatik. Jeho dílo se mi líbilo, ale zjistila jsem, že bych je prostě neupřekládala.

Teď mám jednu uštěpačnou poznámku. Sešítek Tolkienových Básní pro MF přeložil někdo jiný. Stalo se to náhodou nebo to byl váš úmysl či dokonce přání?

Ten člověk si to - jako já - překládal jako svého koníčka, takže jsme to dělali nezávisle na sobě. To co jsem musela v rámci Pána prstenů přeložit, jsem přeložila a jinak jsem se o básně příliš neucházela - byla jsem ráda, že to udělal někdo jiný. Většinou se mi stane, ať překládám cokoliv, že se tam nějaká básnička vyskytne, a vždycky nad tím lehce pláču. Někdy je to docela milý hlavolam, ale musíte to hodně přebásnit, takže výsledek se od originálu dost liší.

Kdykoli se setkám s překladem anglické poezie, mám pocit, že ta čeština zní moc pateticky a strojeně. Platí to i pro některé vznešené básně z Pána prstenů. Máte pocit, že je to pro češtinu typické?

Já jsem asi také moc velký Čech, abych to přesně odhadla. Zrovna pan Tolkien mi ale nepřipadá jako básník [smích]. K jeho básničkám jsem ostatně ani nepřistupovala jako k poezii; připadalo mi, že ani on ten jazyk někdy nezvládl - ale v tom se můžu mýlit.

A překládaly se vám obtížněji žertovné básničky - Tom Bombadil - nebo úryvky veršovaných elfských eposů - Lúthien Tinúviel?

Ty elfské se mi určitě dělaly nejhůř; Beren a Lúthien měla snad nejsložitější strukturu.

A jak to bylo v případě prozaického textu? Překládal se obtížněji rozverný styl Společenstva prstenu nebo heroické pasáže třetí a páté knihy?

Tady byl spíš problém s tou rozverností. Tolkien má k dispozici dialekty, já jsem hobity nemohla nechat mluvit chodsky nebo lašsky. Za první republiky se takový druh překladu zkoušel, ale mě to připadalo hrozné - když Yorkshiřan mluví hanácky. Takže jsem musela cele užívat obecnou češtinu a trefit to tak, aby se to zřetelně odlišovalo od spisovné češtiny a přitom to nepůsobilo vulgárně. Oproti angličtině je to dost zúžený rejstřík. Čeština také nemá velkou literární osobnost, jejíž dílo by bylo běžně zažité. Tolkien může nechat mluvit svoje postavy shakespearovskou angličtinou - a čtenář tomu porozumí, protože automaticky ví, o co jde. Tohle u nás s kraličtinou a veleslavínštinou nejde - navíc bych v tom nadělala spoustu chyb a anachronismů.

Na druhou stranu jste se ale mohla "vyřádit" na hobitích jménech, všech těch rodinách Houžvičkových, Kšandičkových a Pytlíkových. Tady je přece ve výhodě zase čeština.

To ano [smích]. Přitom jsem ale často s překvapením zjistila, že pomístní názvy se v češtině utvářejí podobně jako v angličtině; že lidé vnímali krajinu stejně a podle stejných principů vymýšleli a přetvářeli místní jména.

Byla byste ráda, kdyby se Tolkien dožil vašeho překladu a uměl přitom slušně česky? Omluvte lehkou ironii - švédského překladu se totiž dočkal a mírně řečeno jej strhal.

Určitě by mi asi nebyl vděčný za ty básničky. Můj dojem z překladu pravidelně kolísá od pocitu, že je to dobré, k lítosti, že jsem to vůbec překládala - ačkoli to není případ Pána prstenů, kterého jsem dělala skutečně jen pro radost.

Je pro vás věrné zachování předlohy pravidlem, nebo také ráda převádíte? Vycházíte v tomto více vstříc čtenáři nebo autorovi?

Především se snažím nepoškodit autora a nevložit mu do úst něco, co nenapsal. I v próze musíte občas něco přibásnit. Přesto ale ublížím raději čtenáři než autorovi; redaktor mi pak musí často připomenout, že i čtenář má svá práva.

Týká se toto překladatelské dilema i jiných vašich překladů? Máte třeba vydanou celou řadu detektivek od Ellis Petersové.

Jak kdy; zrovna tahle paní je v lecčems podobná panu Tolkienovi; má bohatý slovník co do krajinomalby a rostlinopisu a mým koníčkem jsou kytičky a rostlinstvo, čímž mě právě pan Tolkien velmi blažil. A tohle se dělá stejně příjemně, navíc to má kouzlo staré Anglie. Teď zrovna od ní dělám nikoli detektivku, ale historický román z doby Jindřicha IV.

Nebudete patrně jediná, kdo si spisovatelku oblíbil; bylo už vydáno nejméně 14 svazků.

Zpočátku byl průměrný zájem, ale jak vycházely další díly, tak se rozprodávaly i ty staré - byly i dotisky. Má to asi svou čtenářskou obec, protože to vydělávalo nejen na sebe, ale i na jiné věci. Navíc v televizi snad třikrát dávali seriál, který je podle toho natočený - ačkoliv ten je hrozný a zesurovělý; divím se, že to autorka strpěla.

Podílela jste se i na překladu knihy Západ-Východ. Rushdie má ale u nás svého kmenového překladatele.

Právě pan Dominik byl tehdy nějak nemocný, takže mě požádal, abych mu s tím pomohla, a trochu mě do toho navrtal. My jsme přátelé.

Jaký autor ještě patří k vašim "oblíbeným"?

Moje autorská láska je Hawthorne. To jsem byla šťastná, že nakonec Mladá fronta Mramorového fauna vydala.

To je vcelku nový překlad.

Ano, asi tři roky. Ale překládala jsem to už dřív. První, co mi vyšlo na začátku 90. let, byly právě Hawthornovy povídky - Mateřské znamínko, a pak už jsem dělala Fauna. Taky to bylo pro radost, ovšem hrozná dřina. Je to z počátku 19. století a Hawthorne má velmi šroubovaný jazyk. Navíc američtina z té doby je proti britské angličtině dost archaická. Dnes je v ní přimícháno mnoho z cizích jazyků, ale tenkrát to byla řeč puritánů 17. století; stejný jazyk jako Hawthorne má třeba Poe.

Je to tedy zcela opačný příklad než ten, který popisuje Silmarillion - kdy se elfština ve Středozemi vyvíjela desetkrát rychleji než v Amanu? To abychom udělali pěknou kličku zpět k Tolkienovi.

Já se omlouvám (smích); to je ten jazykový rys ve mě.

Vždyť se nic nestalo. To já teď odbočím - do blízké budoucnosti. Kolem 20. prosince má přijít do kin první díl zfilmovaného Pána prstenů...

...On nevyjde v prosinci, ale až po Novém roce, protože se nějak položila distribuční firma. Dabovací listinu jsem už udělala. Teď to převzali Warner Brothers a premiéra bude 10. ledna - a s titulky.

Pokud jde o mně, jednoznačně původní znění s titulky vítám. Před časem jsem v novinách četl o konkursu na dabing. Bez ohledu na kvalitu českých dabérů jsem se trochu bál představy, že by z balkónu Orthanku zněl pěkný, ale notoricky povědomý hlas například Miroslava Moravce.

Mě se taky líbí, že si to bude možné poslechnout anglicky. Možná to nadabují později, ale zpočátku to určitě bude otitulkované.

Nejsou obě verze překladu - dabingová a titulková - navzájem odlišné?

Do jisté míry ano. V prvním případě musí překlad upravit hercům "na pusu", v té druhé budou muset asi něco zkrátit.

Vybavujete si, zda byla anglická verze opatřena titulky v případě elfských a vůbec cizojazyčných básní?

Po pravdě řečeno tam básní bude minimum. Několik výroků a zvolání tam samozřejmě titulek má - teď tam tedy nejspíš dají český. V tom filmu to ale vůbec bude hodně jinak...

Předpokládá se, že většina pasáží první knihy až po Roklinku bude vypuštěna skoro celá.

Třeba Hůrka tam je, ale vůbec tam není Tom Bombadil a Starý hvozd, který úplně vypadl. Dostalo to trochu americký nátěr.

To je ale pochopitelné, pokud se režisér, jak se říká, chce podroně soustředit na hlavní strategický střet a heroické bitevní scény, vyšperkované pomocí počítačové technologie.

Budiž jim přáno. Pan Tolkien už to neuvidí.