|
Zajímavý zážitek popisuje Cílek v Krajinách vnitřních a vnějších:
Prozkoumával tzv. Novou jeskyni na Tetíně.(...) Asi po dvou hodinách jsem se posadil v puklinové prostoře na východě zadního důmu. Neměl jsem co dělat, zhasl jsem světlo. Další děj je těžké popsat, protože to nebyla ani vidina, ani dojem, ani sen. Cosi se ocitlo rovnou v mysli, aniž by podněty přicházely přes jiné smyslové vnímání, než je dotek. Co jsem vlastně zažil? Bylo to setkání s něčím, jako je drak, ale úplně ne-typický, ne-interaktivní. Vnímal jsem to jako obrovitého stegosaura, ještěra se šupinami na hřběte. Šupiny v mé vzpomínce zanechávají větší dojem než samotné zvíře. Pocit dotyku hrubých, klouzavých šupin, který se dá snadno svést na senzorickou deprivaci.
Tohle zvíře, nebo co to bylo, procházelo skladním masivem, jako by to byl vzduch. Prostě to šlo a vůbec to nevědělo, že jde skálou, nebralo to na vědomí. A teď přichází to nejzajímavější: ta věc působila dojmem úplné cizoty. Jako když říkáme: "bylo t jako z jiného světa" a myslíme to doopravdy. Lhostejná, záhadná cizota, se kterou nešlo komunikovat. Dá se jednat třeba se slonem, můžeme odhadnout, kam jde a proč. S rybičkami v akváriu je komunikace horší, ale zam zase chápeme, že na to rybičky nejsou uzpůsobené. Tady šlo něco - ani se nedá říci dostatečně složitého, nebo s myslí jako zrcadlo - bylo to tak cizí, že se na to nehodí výraz "mysl" či "komplikovanost", protože tyto pojmy jsou od nás. I tohle je jednoduchý příběh: potkal jsem něco, co se mysli, nikoli očím, jevilo jako drak. Setkání nebylo strašidelné, šok pocházel z poznání, že existují věci, se kterými nemáme společnou prostorovou, časovou ani pojmovou základnu. |