O Láďovi s autobusem
Za tmy jednoho podzimního večera jede autobusem domů a přemýšlí nad tím:
Jaké by to asi bylo, kdyby spousta věcí byla jinak. Jestli si z něj ta holka dělá srandu, nebo jenom jestli oba nevědí, co si mají myslet a nesmí si to říct, protože co kdyby teď něco a nebo taky nic nebylo a pak by to mohlo být pro oba trapné a špatně by to třeba skončilo. Teď neví ani jeden. Je to taková normální situace, která se dnes a denně vyskytuje na našich ulicích a v lidských životech. Naše nynější společnost je tak trochu jiná, taková divná a šedobílá. Zrovna dnes si četl na internetu různé diskuzní skupiny a našel zajímavost. Diskuzní skupinu, kde se debatovalo nad tím, jestli je normální, je-li týpek ve 20 letech ještě panic. Tento článek ho přímo bacil mezi oči. Spousta lidí tam psala své názory a připomínky, myslí, že se snažili co mohli. Většinou se shodli na tom, že je to krásné, a že by člověk měl asi počkat na tu pravou. (nemyslí si, že všichni vystupovali pravdivě) ale budiž to od nich hezké. Každý občas potřebuje být někým jiným v dnešní uspěchané náročné době.
Myslí, že paneláky postavené podél silnice jsou jako malé králikárny, kde si malá zvířátka občas posvítí lampičkou, aby viděli to, co vlastně vidět nemají a urputně chtějí vidět, i když to vlastně vidí a neví o tom. Malá světélka se tam množí a pak čekají, až je tma opět pohltí. Autobus jede pomalu a řidič asi občas usíná a ty další lampičky, které zahánějí tmu tam už svítí a čekají, až je ráno opět nahradí slunce.
Ptá se proč? Proč, je jenom tak jiný, i když v hloubi vlastně ví, že jsou i jiní jemu podobní a není zase tak docela sám. Proč se sebou má sám tolik problémů a jeho druhá duše odešla, než aby ho pochopila. (to je spíš jeho vina, protože ji nedokázal zastavit) Je svět opravdu tak málo tolerantní. Myslí si, že je asi málo tolerantní hlavně on k sobě. A proč lidé dělají věci, o kterých ví, že jsou špatné a nezdravé. Proč je tedy dělá i on?
Dilema rozhovoru s rodiči. Je lepší, aby rodičové věděli všechno, nebo je pro ně lepší něco nevědět, a nechat je si myslet, že on je dokonalý a nechat je vidět, jeho, tak, jak si to oni přejí, než je zklamat a zároveň se tím odepsat? Mnoho povyku pro nic, řekne si někdo. Asi bude mít pravdu. Není třeba se stresovat a měl by se víc snažit nepotlačovat / zbytečně se neprovokovat k něčemu, co není jeho a nesnažit se být stále ve středu.
Hanz, 24.11.2003
