Ač prošel jsem již hodně cest,
a poznal na nich moře měst.
A ač jako každý elf mám rád,
zpěv ptáků v lese a větví háv.
Musím poctu složit zas a zas,
jedné z mála trpasličích krás.
Já měl to město vážně rád,
a právem ho zvali Velehrad.
Vzkazy dávných věků tu slyšet byly,
když jeskyně Menegrothu promluvily.
Spousta třpytu všude kol,
a kovadlin zvučný sbor.
To mistři trpaslíci kuli lesklou zbroj,
jež zdobila nejeden elfí voj.
A mnoho dobra přinesla ta tvrz,
i v Bitvě nespočetných slz.
Ač neradi se od jeskyní odloučili,
přec chválu a poctu si místní vysloužili.
Neb hrdinnost předvedl Azaghal, udatný to král,
když se svými vojsky přečkal dračího dechu žár.
A otce draků zahnal sám,
však v boji s ním padl tam,
kde slunce končí a noc začíná,
kde ztratila se i vítězná vidina.
Příběh Belegostu končí s koncem Války hněvu,
kdy vylila se voda z moře břehů.
A výhně,které daly světu mnoho krás,
nemilosrdná voda pohltila v ráz.
Však i když čas stále rychle plyne,
vzpomínka v trpasličích srdcích žije.
Ač tedy elfem jsem,i já cítím tu ztrátu,
však jiná ušlechtilá hora zas podrobí se kladivu a dlátu,
jež mistři trpaslíci zručně ovládají,
a další z mnoha krás pak světu dají.
Však z úcty ke spoustě těch krásných chvil,
vyřknu ortel jediný: Belegost že jen jeden byl!