Ano, je to tak! Volné pokračování J.R.R. Tolkienova božského Pána Prstenů napsal ruský autor N.D. Perumov. "Temné kopí", jak se kniha jmenuje, se odehrává přibližně 300 let po pádu Saurona.

Mně osobně tato zpráva málem vyrazila dech. ALE... Co si budem namlouvat, každý chce vydělat hromadu peněz. A co je jednoduššího, než napsat pokračování nejúspěšnější knihy 20. století, oblíbené milony čtenářů na celém světě - to se pak musí prodávat samo, ne? (Příkladem může být Terry Brooks se svou Shannarou. Z jeho totálního plagiátorství je mi špatně. A navíc se tím i chlubí!... Snad mu tímto nedělám reklamu, ať vás ani nenapadne od něj něco koupit, nestojí to za těžce vydělané/vyškemrané peníze)

Jsou dvě možnosti:
1. Perumov to vše dělá pro popularitu, peníze, nebo obojí.
2. Je to fanda Tolkiena, a doufejme, že i nadaný spisovatel:), jenž se chce s ostatními Tolkienofily podělit o svůj talent, nápady a nabídnout jim pokračování jejich nejmilejšího díla (vždycky jsem byl romantik;). V tom případě nás čeká přinejmenším zajímavý pokus vyrovnat se JRRT

Sice jsem psal jen o dvou možnostech, jenže pravda bude nejspíš někde uprostřed - mám rád Tolkiena, stejně jako spousta dalších lidí, tak proč psát knížku o něčem novém, která by se stejně stala 'ležákem' jako mnoho dalších fantasy od neznámých autorů (nechci Perumovi křivdit, ale dřív jsem o něm nikdy neslyšel)...

---

Sliboval jsem upřesňující informace a tady je máte. Abych si nevymýšlel: ozval se mi Luboš Tydlitát, jehož jsem označil za překladatele českého vydání, což mimochodem není až tak docela pravda, a poslal mi životopis Perumova + nastínění děje v Prstenu Tmy (za což mu velmi děkuji):

Perumov, Nikolaj Danilovič (krátce Nick Perumov) ruský spisovatel narozen v Leningradu (nyní Sankt-Peterburgu, kde i žije), vystudoval biofyziku

Svým románem Prstenem Tmy (1994) - volné pokračování trilogie J.R.R.Tolkiena - způsobil velký poprask mezi čtenářskou veřejností a z bezvýznamného mladého člověka se v ruské fantasy stal autor č.1. Jeho dilogie se stala bestsellerem. Příběh je situován do Tolkienovského světa Středozemě. Později byla dilogie předělána na trilogii Prsten Tmy (1994-1995): Elfské ostří (1994), Temné kopí (1994) a Adamant Henny (1995). Delovoj Peterburg č. 88 (160) ho nazval člověkem, který dopsal Tolkiena. Trilogie zaznamenává v Rusku nadále velký úspěch, v současnosti korunovaný čtvrtým vydáním.

Prsten Tmy

Středozemě - 300 let po skončení Války o Prsten. Pevnost Temného pána leží v ruinách, rozkvět a blahobyt nadále neopouští západní země.
V prvním části knihy Elfské ostří se seznámíme s několika postavami, mezi ně patří hobit Folko Brandorád (hlavní hrdina), trpaslík Thorin a člověk Rogvold (bývalý setník armády Severního Království). Později Rogvolda nahradí trpaslík Strori, přezdívaný Pinďa. Folko a Thorin jedou varovat Správce v  Annúminasu na blížící se příznaky války, ale jejich slyšení u Správce bohužel nedopadne podle jejich očekávání. Naleznou zde alespoň podporu v uspořádání výpravy do Morie.
V druhé části knihy Elfské ostří putujeme s oddílem trpaslíků a lidí po Severojižní silnici k Morii. Lidé zůstanou před bránou Morie a trpaslíci s Folkem se vydají dovnitř, aby zjistili, proč odtud trpaslíci uprchli. Po Válce o Prsten se trpaslíci opět nastěhovali do Morie a zvelebovali ji. Po příhodách v Morii se lidé vrátí do Arnoru, většina trpaslíků na Osamělou horu a přátelé jako Thorin, Pinďa a Folko se rozhodnou navštívit Orthank. Po dobrodružství u Orthanku, Fangornu a s Mořským národem se opět vrátíme do Arnoru, kde se schyluje k veliké bitvě o budoucnost Spojeného království

V druhém dílu (Temné kopí) se dostaneme daleko na Východ do oblastí, o kterých se Červená kniha (napsaná Bilbem a Frodem Pytlíkem) vůbec nezmiňuje. Zde se přátelé pokusí splnit důležité poslání a setkají se přitom se spoustou národů a bytostí. Přátelům se podaří navázat velice přátelské styky s východními elfy, Avari, Odmítajícími. Bohužel zlo povstalo opět v nové podobě a schyluje se k další válce, za účelem podmanění celé známé Středozemě. Tentokrát konflikt zasáhne Arnor, Gondor, Kraj a Šedé přístavy. Hrůzy války proletí jako vichřice nad Eriadorem a zastaví se před poslední výspou dobra v Středozemi - Šedými přístavy.

V Adamantu Henny Folko a jeho přátelé opět uskutečnili mnoho slavných činů. Bohužel opět se bortí hradby, hoří města a zuří válka. Začala poslední válka ve Čtvrtém věku, nejlítější ze všech. Zvítězit může pouze ten, v jehož ruce se ocitne magický kámen, odkrývající brány světů.

---

Ukázka z Elfího ostří:

Středozemě - 300 let po pádu Saurona...
Před nastupující nocí se obloha neočekávaně vyjasnila. Rudý sluneční kotouč pomaličku sestupoval mezi posledními obláčky, které se v dáli slévaly do lehounkého pápěří, jako do načechrané peřiny. Na pozadí červánků se zřetelně vyjímaly špičaté vrcholky Modrých hor. Nastupovala krátká hodinka, kdy letní den nehodlal zcela ustoupit své místo nastupujícímu soumraku a kdy se obrysy předmětů nevysvětlitelně rozplývaly. Během této hodinky vypadal strom jako podivné zvíře, keř jako zkroucený trpaslík a vzdálený les připomínal překrásný elfí zámek. Dokonce i podvečerní křiky kohoutů zněly měkce a libozvučně.
   Lehounká stříbrná mlha se roztékala na nedávno sklizeným polem; mlha také stoupala z nížin a roklí. V tomto bílém, přízračném moři připomínaly osamělé duby temné ostrovy. V oknech tu a tam roztroušených vesniček zhasínala světla a majitelé se chystali spát. Houkání výra ohlašovalo dobu přicházejících stínů. Na mostě přes Brandyvínu už zavírali bránu.
   V Brandově se na vysokou strážní věž vyšplhal hobit s lukem a toulcem plným šípů. Urovnal si polnici na opasku a začal obcházet strážní plošinku ohrazenou silnými kulatinami. Několik mil odtud se ukládal ke spánku temný Starý hvozd, který se rozprostíral daleko na jih a východ. Strážník se ještě pevněji zachumlal do vlněného pláště, opřel se o zábradlí a hleděl do dálky. Za nejbližšími stromy bylo možné rozpoznat světlý pás Vatrové paseky, ale i tu rychle zakryl soumrak. Na podzimním nebi se objevily jasné hvězdy, rozsypané jako perly.
   Ve dvorci se ozvaly lehké kroky. Strážník se otočil a všiml si maličké postavy - i podle hobitího měřítka. Vrata stáje se otevřela a nějaký hobit zmizel uvnitř. Za chvíli vyvedl osedlaného poníka, nasedl na něj a odjel pomalu po cestě na sever, jakoby vůbec nepospíchal. Za chvíli ho pohltila mlha.
   „Zase se ten splašenec honí po nocích!" Strážník si odplivl. „Usmyslel si kdo ví co! Načetl se Červené knihy a bác ho. Asi mu nedají spát vavříny Smělmíra Nádherného! Už jsou to tři století, kdy se vypravil za Moře starý Bilbo a jeho příbuzný Frodo. A co teď? Elfové odešli, trpaslíci někam zmizeli. Lidé, i ti nás obchází stranou. Co mu chybí?"
   Strážníkovy myšlenky tekly pomalu a líně, stejně jako i jeho tíživá hlídka - pozůstatek z minulých časů.
   Poník pomalu klusal po uježděné cestě. Ale co když je to jinak? Noc panovačnou rukou smyla všední barvy a na chvíli dala každému předmětu a živému tvoru jinou podobu. Zde se k jezdci dravě vztahují uzlovité větve podobné zmijím, které se ho snaží zachytit za ramena a vyrvat ze sedla. A tamhle roste keř vypadající jako stín držící lampičku svou neživou rukou, jenž se vynořil ze zelených hlubin. Je třeba učinit tomu přítrž. Na hobitově opasku visel posvátný gondorský meč, který vzal potají. Nosil ho ještě sám Veliký Smělmír. S takovou zbraní se nemusí bát. Každá nestvůra, která ho spatří, okamžitě zmizí.
   Klapy klap, klapy klap. Tma už docela zhoustla. Podél cesty se objevují neznámé stíny. Hobitovi se zdá, že vidí něco známého. Cožpak mu tamhle nemává přátelsky rukou urostlý elfí bojovník? Nebo tamhle se neopřel o těžkou válečnou sekeru trpaslík, jenž neklesá na mysli a klidně si bafá z dýmky. Hobit už dávno pustil otěže a poník kráčel sám svojí cestou. Není nic lepšího, než tyto osamělé procházky v letní noci, kdy ožívají staré pohádky a pověsti. Každou chvíli očekáváš útok a jsi připraven ho odrazit. Tvá ruka se sama od sebe natahuje k rukojeti. Pod košatými jilmy cesta ostře zatáčela. Zde bylo nejstrašnější místo. Zleva z houštin prosvítal mámivý záblesk hlubokého temného rybníku obklopeného hustým vrbovým porostem. Zde se shromažďovali noční ptáci a jejich podivné hlasy zněly hobitovi obzvláště hlasitě. Hobit klidně seděl v sedle a představoval si, že to hvízdá a skučí Devítka, která ohlašuje svůj příchod. Zavřel oči a viděl, jak se ve tmě nesou jejich černé koně, utkané jako z mlhy. Uhánějí, uhánějí nocí a vítr ovíjí černé pláště Prstenových přízraků. Do jejich stehen narážejí dlouhé bledé meče, před kterými není obrany, ani záchrany. Nespoutanou nelidskou zlobou hoří prázdné oční jamky; černí jezdci uhánějí k zápachu teplé krve. A najednou vše umlká, houštiny se tiše rozestupují a hobit se objeví tváří v tvář s Pánem nazghűlů. Děsivé a lákavé! Ale hobit v hloubi duše věděl: nic podobného se nestane, houštiny zůstanou nehybné a klidně projede tímto místem. Pak se vrátí, aby se ještě mohl vyspat před těžkým dnem, kdy ho čeká plno domácích starostí. Zítra bude všechno jako dřív a ponoří se do neměnného hobitího života, ve kterém je vše známo předem, nic se nezmění a změnit nemůže. V místě mezi kmeny ozářené měsíčním světlem, se objevila podsaditá postava o dvě hlavy vyšší než hobit. Neznámého ovíval plášť tak, že byla vidět jenom jeho ruka s dlouhou sukovicí.
   Hobitovi se hrůzou zježily vlasy. Zachvátila ho ledová hrůza, selhal mu hlas a výkřik zcela zamrzl na rtech. Neznámý udělal krok dopředu. Poník zacouval a trhnul sebou. Hobit ztratil rovnováhu a skutálel se do trávy u cesty. Ozval se dusot kopyt a poník rychle pelášil pryč. Hobit na nic nemyslel, převalil se na břicho, vyskočil a obnažil meč (kolikrát ho ve svém pokoji hrdě tasil z pochvy a představoval si, že bojuje se skřetem nebo skalním obrem!). Zbraň mdle blesknula a přidala hobitovi odvahu.
   „Hej, příteli! Copak ti přeskočilo? Můžeš klidně schovat meč!" zazvučel z temnoty klidný, trochu hrdelní hlas.
   „Nepřibližuj se!" zapištěl couvající hobit a meč držel před sebou.
   „Tak stůj klidně! Hned rozdělám oheň." Neznámý se ohnul a cosi sbíral u cesty. „Dej pryč přece ten tvůj kinžál! Poslouchej, kde jsi ho vzal? Vlnitý vzor... rukojeť s úchytkou... Gondorský, že ano?"
   Cosi suše cvaklo a objevil se tenký jazýček živého ohně. Oheň se rychle rozhořel a ozářil obličej neznámého, který si odhrnul kapuci. Hobit si vydechl. Trpaslík! Opravdový trpaslík. Přesně takový jako z Červené knihy! Pevný, širokoramenný; zarudlý obličej mu pokrývá mohutný plnovous a nos má jako bramboru. Za vzorovaným širokým opaskem mu visela těžká válečná sekyra a na zádech měl naostřený krumpáč.