Upravený přepis vybraných pasáží na z diskusního pořadu ČT Katovna ze dne 2. února 2002

Žánr fantasy v době nejnovější - Pán prstenů a Harry Potter

JR - Jan Rejžek, VJ - Vladimír Just, LJ - Lenka Jungmannová, VŠ - Viktor Šlajchrt

 

 

(...)

JR:       Pojďme se teď přesunout k jiným, hodně fantaskním příběhům z hodně dávné minulosti nebo možná budoucnosti. Hlavnímu tématu dnešní Katovny

 

krátký sestřih z filmu ("The Ring of Power....it has been found...What chances do you think we have...")

JR:       Za pár dní do našich kin přijde Harry Potter, v žebříčku pětadvaceti nejprodávanějších knih v Americe tento týden bylo pět děl Tolkiena [vysloveno 'tolkína'] a čtyři Joan Rowlingové s Harry Potterem. Prestižní britskou literární cenu poprvé v historii získal Filip Urban za třetí díl trilogie fantasy Jantarový dalekohled. Takže - ptám se, co se to děje, kde se vzala ta vlna takového obrovského zájmu o tento typ literatury; souvisí to s počátkem století, tisíciletí, proč je právě tenhleten žánr popkultury najednou v takovém kursu - je to únik nebo něco jiného?

 

VŠ:      No já jsem přesvědčen že ona to není až taková novinka. Započalo to vlastně už někdy před sto lety, kdy se začala pomalu rozpadat ve vědomí společnosti taková ta základní paradigmata. Jednak začala ztrácet důvěru věda, pozitivistická, a jednak náboženství. A takové sklony k okultismu, mystice, záhadám, tajemstvím poznamenaly 90. léta 19. století a z toho se odvinula na mytologii postavená velká hnutí a dost to 20. století zpustošila. Myslím především nacismus, který měl přímo okultní kořeny, a jistá magická úchylka byla pochopitelně i v komunistické doktríně, ve víře v zázračné recetpy, které mesianisticky dovrší existenci lidstva. (...) Ten pocit mýtična, magie, že se děje něco nedobrého, co začarovali zlí čarodějové, se masově rozšířil za první světové války, když se lidstvo najednou setkalo s tou příšernou katastrofou, kterou v tom optimismu nikdo nečekal. A tehdy, a to je právě zajímavé, Tolkien [vysloveno 'tolkijen'], on nebyl na frontě, tedy opakovaně tam jezdil, ale vždycky dostal nějaké hrozné zdravotní psychické potíže....

 

VJ:       ....Zachoval se jako hobit...

 

VŠ:      ...Ale nějak tam hovořili se svými přáteli a jeden z nich mu před smrtí napsal: "Pokračuj v tom, co jsme spolu vymysleli". A on údajně od té doby vymýšlel ten Silmarillion, ten velký věnec mýtů, na pokyn nebo vlastně jako takový odkaz. Takže Pán prstenů se vlastně zrodil za první světové války a psán byl za druhé. A tam samozřejmě přichází ta obrovská osudová atmosféra, ten Mordor a podobně, Saruman [vysloveno 'Sarumen'], zlí kouzelníci, ať už…

 

VJ:       ...Černá magie, bílá magie...

 

VŠ:      Černá magie, rudý pentagram, žejo...

 

JR:       Prosímtě, je to náhoda, že o pár let později píše rovněž slavné Letopisy Narnie jeho kolega, profesor lingvistiky C. S. Lewis?

 

VŠ:      Já jsem přesvědčen, že k tomu prostě dozrála doba. Tam se uskutečnil jeden pokus o mýtus světlý, civilizační, který by navazoval na židovsko-křesťanskou civilizaci. To učinil Thomas Mann - Josef a bratří jeho a Doktor Faustus - ale ten mýtus neměl tu sílu, aby překonal to puzení k mýtům černým, násilnickým, které vznikly z těch podivných předválečných kořenů...

 

VJ:       Čili ta půda byla přpravena tím dvacátým stoletím?

 

LJ:       To Tolkienovo [vysloveno 'Tolkínovo'] dílo, to víte asi líp než já, přestože Hobit je z roku 37, vlastně v 60. letech získává, především tedy v Anglii, obrovskou popularitu ...

 

VJ:       ...v Americe...

 

LJ:       Taky v Americe, no... a ta revoltující generace v 60. a 70. letech to přijala za své. A neříkej mi, prosímtě, že se to jako teď nějakým způsobem vrací. (...) Teď jsou zpracované různé teorie, že nastal konec toho vyprávění a žádné narativní struktury už nejsou možné. A proti tomu jsou zase další teorie, které říkají, že se to vyprávění zase naopak recykluje ...

 

VJ:       Ale tohle je naopak renesance příběhu.

 

LJ:       Kde?

 

VJ:       No u Pána prstenů, Společenství Prstenu.. A je to vlastně na konci té postmoderny, která jako by ten příběh spíš rušila, jestli jsem ti rozuměl. A tohle je návrat k něčemu pradávnému...

 

LJ:       (...) Já nejsem odborník na postmodernu. Jenom myšlení o literatuře a kultuře vůbec se věnovalo tomu, že ty trvalé hodnoty, třeba jako je vyprávění, mohou doznat konce a rozpadu. Ale říkám, proti tomu šly zase jiné názory, že se příběh naopak oživuje. Takže to [současný boom fantasy] je spíš taková momentální vlna, kterou já bych viděla jako důsledek, pokud bych to zjednodušila, marketingové propagace.

 

VJ:       No, to mi mluvíš z duše. (...) Já už půl roku dopředu jsem tady masírován cirkusem, že přijede Pán prstenů, teď že přijede Harry Potter, tady čtu v magazínu Pátek seriózního tisku, údajně žádný bulvár, že čarodějný učeň Harry Potter se stal pro Brity významnější postavou anglické literatury a předstihl Hamleta, že Shakespeare je překonaný a že učitelka s talentem Shakespeara, paní Rowlingová... A já si říkám, že lidi jsou tímto masírováni, takže dopředu mají návody k použití, dopředu vědí, co si o tom mají myslet. Nevím; kdy se vám u jakéhokoli nového filmu, že vám dopředu seriózní deník takhle dopodrobna rozpracuje životopisy postav, vypráví vám příběhy - dřív než ten film dorazí - a kdy vám do až domu dá návod k použití včetně těch triček a kloboků a těch rekvizit a kýčů, protože to je průmysl. A já se marně snažím, když jsem v tom kině, se od tohohle osvobodit. Já jsem toho obětí a já se vzpouzím; já si tady přečtu v seriózní recenzi, že "PP si nesporně zaslouží titul velkolepé události už z toho důvodu, že skutečně vznikl". To je závěr recenze.

 

JR:       Já budu mluvit jako pan ředitel Železný: Tak to prostě nečti a jdi na ten film, odproštěný od těch...

 

VJ.       To nejde. To se na mě ze všech stran line a já jako kritik si toho musím všímat.

 

(...)

 

JR:       Já bych ale nerad popřel to podstatné - jaký ten film je. Já si myslím, že to opravdu je jeden z největších filmařských zížitků...

 

VŠ:      Já jsem jenom chtěl říct, že je otázka, jestli ta depatetizace a merkantilizace toho filmu je dobře nebo špatně - právě u těhle čarodějnických...

 

VJ:       U mě je to špatně.

 

VŠ:      ....mýtických, vznešených velkých témat. Protože Tolkien ten svůj mýtus myslel smrtelně vážně a ten mýtus v sobě vedle velké působivosti - a Hobit je samozřejmě roztomilý, kladný, humanistický mýtus, no spíš než humanistický je proti antropocentrismu - vedle toho má v sobě sílu, která by mohla působit i nepříznivě. Je to ta čarodějnická síla,

 

VJ:       ....pocit nějakých sil...

 

VŠ:      Přesně - každý by viděl ty Oči...

 

VJ:       ...Oko...

 

VŠ:      ...cítil by, že mu vymývají mozek. A ty průvodní akce, ty cirkusy, ten film vlastně desakralizují a zcivilňují, to téma zbavují té duchovní naléhavosti.

 

VJ:       Dobře. Ale já narážím na něco jiného. Divák tam jde a nemůže se toho zbavit, toho návalu informací. Navíc velká část už to četla - kdysi, před deseti lety, teď to znovu vydala Mladá fronta. A teď, a to jak v novinách, tak v hovorech, je běžně považováno za největší zážitek a klad: "No vono to tam je úplně jak v tý knize, já sem se tam dostal do svýho starýho známýho světa. To je dokonalý. To je skvělej film, protože tam je to přesně s těma kulatejma dveřma, ta nora hobití, uplně všecko jak má bejt." Ale kde to jsme? Já myslím, že i umění je trošku i od toho, včetně filmového vyprávění, aby nás trošku z těch nor jako dostávalo. Aby nabídlo i trošku jiná hlediska. Ale tady jako by největší klad byl, že se to tedy povedlo převést se vším všudy to toho filmu. A já si připadám jako na té spartakiádě; já říkám ach, já nepoznám, kdy to je opravdická hora, kdy to je počítačový trik, kdy to je kulisa. A já se jenom obdivuju. Ale já nemám možnost se tam sám promítat se svými představami, protože je to tak dokonalý, že mě to i s tím návodem k použití a s tím vším vlastně ani moc nepotřebuje.

 

LJ:       Ano, to je jedna možnost, jak se na to dívat, ale strašným způsobem zjednodušená.  Já nepatřím k lidem, kteří by vždycky srovnávali knižní a filmovou podobu, ale musím přiznat, že to, co jste tu říkali, se dá vyložit i pozitivně. Když Pána prstenů nebo cokoli od Tolkiena, je to šíleně nabité vyprávěním. To je hrozně bohatý děj...

 

VJ:       ....ty epizody a ...

 

LJ:       ...který má ty klasické parametry vyprávění - rozsáhlé, neříkám rozvleklé popisy, velice dramatické děje a tak. A to, myslím si, se tomu filmu povedlo převést do filmové řeči. (...) V Kinoboxu byly reportáže z premiéry filmu a tam ti příznivci Tolkiena chodili a tam tohle říkali - ty děti, které v lese bojují s mečíkama a inscenují si tam hry v tomto stylu - říkali, že to je přesně ono a ten jejich svět atakdále. To je v pořádku, to je jejich věc, ale mě se na tom líbilo, pokud bych to měla nějak odborně posoudit, že tam to slovo je přenesené do filmové řeči. To jest, nemusí se ti to líbit; já nehoruji pro to, nebo neabsorbuje mě ve fimu to, že nepoznám, kde to je počítačově zpracované a kde reálně natočené - to je celkem jedno...

 

VJ:       ...je to dokonalý...[ironicky]

 

LJ:       A ještě musím říct, že tam to poznat je; třeba když je tam ten obr, já jsem se o tom bavila, že je to něco mezi Vetřelcem a nějakou tou příšerou z Jurského parku. U toho pohybu, který on tam dělá nohama, je velice dobře vidět, že to je animace, která má jen určité možnosti. (...) Ale ta vizuální řeč filmu, jak je nahuštěný ten děj - já jsem si říkala, kdy konečně přijde to uklidnění, uvolnění, na co jsem zvyklá, kdy oni si odpočinou. To je tam jen jednou, a přesto oni jsou pořád v trvalém nebezpečí. Myslím si, že po téhle stránce, v nejhlubším slova smyslu řekněme dramatické, se to myslím převést podařilo. To je důležité, to spousta filmů nedokáže....

 

VJ:       To ano, ale vysvětli mi, proč se u téhle knížky bavím, protože ona má mimochodem - a o tom jsem ještě nemluvili - báječný humor - jako ten první Hobit, tak tohleto. To středocestné cítění, vidění hobitů, kteří strašně neradi podstupují to dobrodružství. Oni jsou radši u těch dvou obědů, a najednou jsou vytrčeni do nějakých nestředocestných extrémů...

 

JR:       Ale i když to porovnáme s předlohou, kterou Peter Jackson zfilmoval, je to přesvědčivý film i pro lidi, kteří v životě Tolkiena nečetli, právě proto, že má dokonalou obrazovou imaginaci...

 

LJ:       Není pravda, že většina lidí to nečetla; teď to bude číst mnohem víc lidí...

 

JR:       No já jsem řekl mnozí. Ten film prostě ani nedovolí přemýšlet o tom, co je skutečná krajina na Novém Zélandu, co je počítač, kdy tam hrají trpaslíci, kdy herci stejně velcí jsou triky zvětšováni a zmenšováni. Ale já bych od Pána prstenů ještě přešel k dalšímu hitu těchto týdnů a to je právě ten Harry Potter ze Školy čar a kouzel v Bradavicích. Proč je tahle knížka a film tak populární, byť ne tolik jako Pán prstenů?

 

VJ:       Proč předstihla Hamleta...?

 

JR:       Jan Jařab před časem v Literárních novinách varoval před přeceněním série románů, upozornil na naaranžovanou koláž jiných autorů, například Roalda Dahla zmiňuje, nebo toho čaroděje Brumbála zase považuje za kopii Gandalfa z Pána prstenů. Chybí vám v případě Harryho Pottera nějaká autenticita, thetický pohled nějakého fantaskního světa - jako panu Jařabovi?

 

VJ:       Já myslím, že to je úplně jiné patro. Tohle je velká literatura [ukazuje na nové vydání Pána prstenů], nemůžu si pomoct, Tolkien [vysloveno 'tolkin'], kdežto tamto já už cítím jako odvozené. A nemá to zas tak velký humor jako třeba Terry Pratchett, který, mimochodem další, třetí významná osoba. Ty jeho Soudné sestry, to je divadelní hit v Divadle v Dlouhé, protože to má ten humor, protože jsou tam citace z Macbetha, z Hamleta a já nevím, z čeho všeho.

 

JR:       Harry Potter má taky humor. Tam je sociální kritika, kritika novinářů, médií...

 

VJ:       Já v tom zatím vidím spíš takové slohové cvičení, ale nerad bych se dotkl miliónů ctitelů, takže mě...mě to neoslovuje.

 

LJ:       Nebavíme se tady o žánru jako o celku, ale jen o tom, co se nám tu v současné době nabízí. Já jsem ten film taky neviděla a taky si nemyslím, že by to byl nějaký zázrak. Nedokážu posoudit, jestli se to dětem líbí. Ale, když si říkal, že to je velká literatura, ten Tolkien jako oxfordský profesor a lingvista a překladatel těch staroanglických mýtů artušovského okruhu do moderní angličtiny, editor těchto věcí, tam je pochopitelně obrovská inspirace a korespondence. On nepsal totéž, ale je vidět, že tím byl ohromně poučený.

 

VJ:       Tam je kus Nibelungů taky...

 

LJ:       Ano. Na druhou stranu, když se hovoří o Harry Potterovi i o knihách Pratchetta, tak tam je často, v Soudných sestrách, inspirace Shakespearem, konkrétně Macbethem a Hamletem, v další jeho knize Dámy a pánové je taková dost svérázná variace na Sen noci svatojánské. Když se hovoří o těchto knihách hovoří, tohle se hodnotí jako pozitivní. Ale ty odkazy tohohle typu, že tam jsou čarodějnice nebo že tam je úplně sprostě nějak na principu královraždy a tak, to mi připadá příliš jednoduché. A když se tím zabýváte literárně, sledujete ty věty a jak jsou postavené, tak si myslím, že jak Pratchett i Harry Potter je prostě řada vypravěčských klišé, a představuju si to částečně jako produkt grafomanství.

 

JR:       Teď je ale otázka, jestli Terry Pratchett do tohoto žánru patří, protože on je spíš parodie na žánry velice duchaplné a myslím, že počítá s trochu vyspělejším čtenářem, který tam odhalí všelijaké pomrkávání...

LJ:       To já, myslím si, se právě povedlo v té inscenaci. (...) Ale taky tu musím říct, že všechno jde o britské autory. Když hovoříme o inspiraci jednotlivými žánry nebo díly světové literatury, totéž nalezneme i v současné britské literatuře, v té tzv. vysoké. Třeba u Salmana Rushdieho, konkrétně v Dětech půlnoci, přestože je to z prostředí Indie a Pákistánu, tam lze pozorovat podobné věci.

JR:       Já bych se vrátil k Lindgrenové, kterou jsme zmínili na počátku. Ta měla hlavní téma toho rebelantsví holčičky proti pokrytectví dospělých. Zdá se mi, že tadu tu Rowlingovou trochu podceňuješ, protože její výchovné téma pro dětského čtenáře je velice zásadní; ten věčný, nekonečný boj se zlem, s lordem Vordemortem [???], který se nedá porazit, ale musí se s ním bojovat. O to jde, přeloženo do dalších dílů toho románu, než ho dopadnou.

VJ:       Je možné, že je chyba ve mně. Připouštím.

VŠ:      Já bych ještě řekl, že každé dílo je třeba hodnotit také z hlediska úmyslu a cílu, který splňoval. Samozřejmě Tolkien psal a vytvářel své mytologie za jiným účelem [souhlas všech okolo], daleko vážnějším, než jsou věci na pomezí zábavy, jako je Harry Potter.

VJ:       To je téměř vědecky, precizně vypracovaný svět, žejo.