yl velikým válečníkem a moudrým vojevůdcem Númenoru - hrdý a odvážný, ale obezřetně a střízlivě uvažoval; v boji se mu nikdo nemohl rovnat. Patřil k potomkům urozeného rodu. Všem připadalo, že nezná, co znamená strach. Na Númenoru pobýval zřídkakdy, a to vládce Tar-Ancalinoma velice těšilo, neboť v hloubi duše se tohoto vojevůdce obával. „Má ledové a kamenné srdce," hovořili o něm lidé, což opravdu tak bylo. V jeho srdci už nezbývalo dost místa pro slitování. Nikomu nechtěl naslouchat, natož aby si nechal rozkazovat. Vojáci mu vzdávali hold, ale zároveň se ho i obávali. Osud mu nadělil jméno - Helcar.

Helcar neokusil zatím hořkost porážky, a proto si velice věřil. Velel obrovskému a dobře vycvičenému vojsku. I promluvil jednou před vojáky takto:

„Veliká je síla Númenoru, kdo se nám může opovážit vstoupit do cesty kromě Temného pána? Nuže máme jen jediného nepřítele: Prokletého pána Černé země. I proto pravím: zaútočme na něj, protože věřím v slavné vítězství. Velikou slávu si vybojují bojovníci Númenoru a ve Středozemi nezůstane nikdo, kdo by se nám opovážil vzdorovat."

Král Tar-Ancalimon dovolil rozpoutat válku s lehkým srdcem. V případě vítězství by se stal nejmocnějším králem, nejslavnějším po celé věky. Pokud utrpí porážku, přemýšlel on, podaří se mu zbavit tohoto nebezpečného člověka, jenž má veliký vliv v Númenoru a koloniích v Středozemi.

Tak v roce 2213 Druhého věku vojsko vyrazilo na pochod pod velením Helcara. Před podhůřím Ephel Dúathu se stoupenci Valar střetli se skřetí armádou. Nesčetné voje měl nepřítel, přesto se zdálo, že vítězství je na dosah, neboť Númenorejci bojovali chrabře a skřeti se zachvěli pod jejich nelítostným náporem. Helcar bojoval skvěle; ale nechal se unést bojem a skřeti ho obklíčili. Jeho meč byl zlomen a utrpěné rány byly těžké; tak padl do zajetí. Když to Númenorejci viděli, ustoupili s velikým nářkem v srdci. Bitva byla prohrána.

Skřeti ho chtěli oslepit a po dlouhý čas mučit, ale vydali svého zajatce jednomu velmoži z Haradu, jenž měl za úkol předvést zajatce před Pána Mordoru. Při audienci v mordorské zemi Helcar podlehl krásným, lživým Sauronovým slovům, neboť Nepřítel lstivě poukázal na dobyvačné choutky Númenorejců a Helcar se styděl za ně a za svá slova.

„Budeš vidět mýma očima a slyšet mýma ušima - nic nebude před tebou skryto. Dívej se a naslouchej."

I zachvěl se Helcar: v elfských kronikách četl o Húrinově příběhu a dobře si pamatoval, kdo vyřknul tato slova.

A Helcar se díval a naslouchal. Viděl skutky Númenorejců v Středozemi: tam kde procházeli, zůstávala místo měst jen spálená místa, planiny místo polí a pastvin, otroci místo svobodných lidí. Kráčeli po kolena v krvi a nikoho nešetřili.

I zdálo se Helcaru, že je tím vinen on sám. On - Númenorejec, voják a dobyvatel. Byl stejně krutý jako oni a neznal slitování; věřil, že vše co činí, se děje ve jménu pravého díla. Díval se a naslouchal - nic před ním nebylo skryto; a muka umírajících se vlévala do něj a šílená, nelidská bolest trhala jeho duši, až ztratil vědomí.

Když procitl, upadl před Sauronem na kolena a zasténal:

„Zřel jsem... Slyšel jsem... Pochopil jsem... Čím mohu vykoupit svou vinu? Vezmi si můj život, Pane! Stanu se tvým sluhou a budu tě následovat... Ale jsem pouhý smrtelník a příliš toho nedokážu... Kéž bych byl nesmrtelný!"

„Víš-li ty, o co žádáš? Mohu ti darovat dlouhý, velmi dlouhý a téměř nekonečný život a moc. Pak můžeš a dokážeš mnohé odčinit."

„Souhlasím se vším, můj Pane!"

„Nespěchej. Možná někdy nastane den, kdy budeš chtít umřít, ale já ti nemohu darovat smrt, dokud nepřijde tvůj čas. Nesmrtelnost je strašný dar."

„Přijímám ji!"

„Těžké a strastiplné jsou cesty temnoty a smrt bude jen prodloužením cesty. Budeš proklet stejně jako i já."

„Nechť si budu. Souhlasím s tím. Má vina je příliš veliká a jinak ji nemohu vykoupit. Budu tě následovat."

„Tak tedy ber," Sauron natáhl ruku a rozevřel dlaň: železný prsten s plochým černým kamenem. Sherl, kámen Temnoty.

Helcar pochopil: toto jen jeden prsten z Devíti. Necítil v srdci strach, pouze bolest, smutek a kajícnost. Navlékl si Prsten a chlad mu spálil ruku. Pak přijal nový meč, neboť jeho byl zlomen a přísahal věrnost. Sauron korunoval čelo Númenorejce úzkou železnou obručí, jenž koruně se podobala: „Těžká a strašná je tvá volba, ale učinil si vše z vlastní vůle. Nechť se tato koruna stane Svědkem tohoto dne." I Helcarova hlava se sklonila pod její tíží, ale napřímil se a odvětil: „Přijímám tvůj dar, můj Pane. Jsem nyní vojákem Mordoru. Argor je jméno mé a nebudu mít slitování s tvými nepřáteli. V mém srdci plane hoře a hněv. Temnota je nyní cestou mou."

Tak Helcar Númenorejec přijal jméno Argor, Pán Děsu a stal se prvním mezi devíti Sauronovými žáky, stal se Pánem nazghűlů. Byl zachmuřeného vzhledu, mlčenlivý a uzavřený do sebe; vojska Mordoru ho slovo poslouchala a skřeti se ho báli o nic méně, než samotného Temného pána.

Když podivné zvěsti o vojevůdci Helcarovi doletěly ke králi Tar-Ancalimonu, ten pak pravil:

„On přešel na stranu Nepřítele. Nechť bude jeho jméno prokleto a na věky zapomenuto!" Jméno Helcara bylo vyškrtnuto z kronik Númenoru; ale stále existovali ti, jež si ho pamatovali.

Po zbytek druhého věku Argor, Pán děsu rozséval strach a zkázu ve službách Mordoru. Až v roce 3441 Druhého věku, kdy jeho Pán Sauron byl svržen Elendilem a Gil-galadem, pak se odebral do stínů. Dá se soudit, že Argor vlastnil skutečné lidské tělo do konce Druhého věku; když pak Sauron padl, moc Prstene podporovaná zlou Sauronovou mocí zeslábla a lidské tělo ztratilo mnoho ze své podoby.

Po uplynutí tisíce let Prstenové přízraky opět zesílily a opevnili se ve Velikém zeleném hvozdu v Dol Gulduru; díky temným silám Pána nazghűlů a rozsévanému děsu se mu začalo říkat Temný hvozd.Ve dnech panování arthedainského Malvegila Argor Pán nazghűlů pod podobou Černokněžného krále založil říši Angmar, jejímž úkolem bylo zničit Dúnadany v Arnoru. Toto období přineslo pro Krále nazghűlů plno úspěchů: vybudování mocné říše Angmar, roku 1409 Třetího věku dobytí věže Amon Sůl, porážku Dúnadanů a obsazení Rhudauru, roku 1974 obsazení Fornostu, ale téhož roku pak byl Angmar poražen a Černokněžný král Argor uprchl.

Říká se, že když bylo vše pro Angmar ztraceno, náhle se zjevil sám Černokněžný král v černém hávu a černé masce, na černém koni. Strach padl na všechny, kdo ho viděli, on si však zvolil za cíl své plné nenávisti gondorského kapitána a se strašlivým výkřikem se rozjel přímo proti němu, jehož kůň uhnul stranou strachem do polí..

Tu se Černokněžný král rozesmál a nikdo, kdo jej slyšel, nezapomněl na hrůznost toho zvuku. Pak ale vyjel Glorfindel na svém bílém koni a Černokněžný král se uprostřed smíchu obrátil na útěk a zmizel do stínů. Na bitevní pole se totiž snesla noc, a on se ztratil a nikdo nevěděl, kam odjel.

Když se gondorský kapitán Eärnur vrátil, Glorfindel se zahleděl do houstnoucí tmy a řekl: „Nepronásleduj ho! Nevrátí se do této země. Jeho konec je ještě daleko a nepadne rukou muže."

Za vlády krále Eärnila, Černokněžný král na svém útěku ze Severu přišel do Mordoru a tam shromáždil ostatní Prstenové přízraky. Teprve v roce 2000 vyšli z Mordoru průsmykem Cirith Ungol a oblehli Minas Ithil. Dobyli ji v roce 2002 a uchvátili panlantír z věže. Po celý Třetí věk však nebyli vypuzeni a z Minas Ithil se stalo obávané místo Minas Morgul.

Přízračný král v roce 2043 vyzval gondorského krále na souboj a po sedm let výzvu opakoval, dokud král Eärnur výzvu nepřijal a neodjel k Minas Morgulu. Od té doby krále nikdo už nespatřil.

Když Sauron dostatečně zesílil a získal nové informace o Prstenu Moci, přikázal Pánu nazghűlů roku 3018, Třetího věku, vyzkoušet sílu Gondoru v otevřené bitvě. Když pod jeho velením mordorská vojska obsadila Osgiliath a zbořila most, dostali od Saurona příkaz zastavit útok a pátrat po Prstenu.

Pán nazghűlů se svými společníky přepravil přes Anduinu a vydali se pátrat po zemi půlčíků. Před nimi šla pověst o temnotě a děsu, jelikož už v té době byli neviditelní očím, a přece děsiví pro všechno živé, kolem čeho prošli. Stále se nedozvídal nic, co by jim mohlo prospět. Koncem léta téhož roku se setkali s posly Barad-dőr, jež jim přinášeli temné vyhrůžky od jejich vládce, neboť Sauron zaslechl v Gondoru prorocká slova, kterých se velice obával.

Přízračný král dostal za úkol jet do Železného pasu, aby vyzvěděl ze Sarumana informace, kde by se mohl Prsten nalézat. Jeho družina bohužel nebyla natolik silná, aby vzal Orthank násilím a navíc podlehl kouzelnému Sarumanovu hlasu. Saruman, aby se zbavil nezvaných hostů, řekl Přízračnému králi že jediný Gandalf ví, kde se ta věc schovává, ale ten bohužel z jeho zajetí před dvěma dny uprchl a nachází se někde v okolí.

Pak se na Přízračného krále pousmálo štěstí, neboť v okolí narazili na Červivce, který jim ze strachu řekl kterým směrem se mají ubírat, aby dorazili do Kraje. Na staré silnici z Tharbadu narazili na Sarumanovy zvědy a sluhy, z nichž jeden u sebe měl podrobnou mapu Kraje. Prstenové přízraky se pak shromáždili u Kamenného brodu na nejjižnější hranici Kraje, zde smetli stráž Dúnadanů a vstoupili do Kraje. Přízračný král se utábořil v Andrathu, kde Zelená cesta procházela úvozem mezi Mohylovými a Jižními vrchy, a odtamtud vyslal jiné střežit a objíždět východní hranici, zatímco sám navštívil Mohylové vrchy a vyburcoval Mohylové duchy a tvory se zlým duchem, aby číhali ve Starém hvozdu a Mohylových vrších plní zášti.

Přízračná král zuřil, protože mu kořist proklouzla před nosem. Pln hněvu s několika společníky ujížděl k Větrovu, aby se porozhlédl po okolí. Pak je Gandalf vyhnal z vrcholku kopce Amon Sůl. Když se Gandalf stáhl, nastražili na půlčíky past. V nočním boji se Pánovi nazghűlů podařilo nositele Prstenu bodnout otrávenou dýkou s temným zaklínáním. Půlčík ale nevěřícně ráně odolával a jeho duše nadále přebývala mimo dosah světa stínů, takže Pánovi nazghűlů nezbylo nic jiného, než nositele Prstenu zajmout. A musel to učinit ve spěchu, neboť Prsten byl na cestě do nepřístupné Roklinky.

Přízračný král se rozhodl zaútočit u Brodu před Roklinkou. Viděl, že už nositel Prstenu stojí mezi světy stínů a živých a pokusil se ho omámit, zlákat na svou stranu. Když viděl, že vše je marné, vjel do řeky, aby půlčíka dohnal. Musel použít svou temnou sílu, aby oslabil sílu elfích slov, která nedovolovala se jejich moci plně projevit. Půlčík sice po zaklínání znehybněl, ale Pánovi nazghűlů už se podařilo přebrodit řeku, protože elfové nastražili léčku v podobě záplavové vlny, jenž vyděsila a strhla s sebou koně Prstenových přízraků.

Po nezdaru s uchvácením Prstenu se Mordor rozhodl, že se zbaví nejsilnějších spojenců elfů ve Středozemi - země Gondorské. Nepočítali ale s možností, že by Prsten mohl být zničen. Přízračný král při pochodu na Gondor z Minas Morgul ucítil před vstupem v údolí čísi moc. Měl podivný pocit, jakoby narazil na vychládající stopu silné moci, ale ta se nijak neprojevila a tak vstoupil na most a celý jeho temný voj ho následoval. Pán nazghűlů dobyl přechod přes Anduinu a probojoval se svým vojskem až k branám Minas Tirithu. Svou temnou mocí pomohl probojovat se skřetům s Grondem až k Bráně, ta ale stále odolávala. Rozlítil se a zapomenutou řečí vyslovil mocná a děsná slova, která rvala srdce i kameny. Třikrát vzkřikl hrozným hlasem a třikrát zadunělo veliké beranidlo, až Brána pukla. Pod klenbou ale stál Gandalf na Stínovlasovi, který mu bránil v cestě. Štěstí v bitvě je vrtkavé a pod klenbou za Bránou se od Mordoru odvrátilo. Pán nazghűlů musel ustoupit od Brány, aby ještě zvrátil výsledek bitvy ve svůj prospěch. Přesedl na okřídleného tvora a plný zášti si vybral za oběť rohanského krále Théodena, jenž zapříčinil se svým vojskem zvrat v téměř už pro Mordor vyhrané bitvě. Netušil ale, že se naplňuje jeho osud. Srazil krále a všechny do prachu. Z králova doprovodu zbýval už jen mladičký Dernhelm a Smíšek. Přízračný král si byl jistý vítězstvím e holedbal před vojákem: „Zabráníš mně? Ty blázne. Mně nezabrání žádný živý muž!"

„Ale já nejsem živý muž! Máš před sebou ženu. Jsem Éowyn, Éomundova dcera." Dívka zaútočila a zneškodnila obludu jedinou přesnou ranou. Přízračný král, Černý jezdec povstal a s nenávistným výkřikem nechal dopadnout svůj palcát. Její štít se roztříštil na malé kousíčky a paže se zlomila. Klopýtla a padla na kolena. Sklonil se nad ní jako mrak a oči se mu leskly; zvedl palcát, aby ji zabil.

Náhle však klopýtl i on, vykřiknul krutou bolestí a jeho rána šla mimo, zasáhla jen zem. Smíškův meč ho bodl zezadu, pronikl pod drátěnou košili a přeťal šlachu pod jeho mocným kolenem. Éowyn se potácivě zvedla a z posledních sil vrazila svůj meč mezi korunu a plášť. Třesoucím se vzduchem se pak pronesl výkřik Přízračného krále, slábnoucí ostrý kvil odlétající s větrem; tenký hlas bez těla, který umíral.

A co se stalo s jeho Prstenem? Povídá se, že Boromir měl syna s prostou dívkou z lidu, kterého skrýval ze strachu před Denethorovým hněvem. Jeho vzdálený potomek nalezl místo, kam odvála větrná smršť ducha umírajícího Pána nazghűlů, místo, kde opustil Středozemi a odebral se do světa stínů. Tento vzdálený Boromirův potomek přešel na stranu Tmy a zapřísahal se, že svět Středozemě zbaví elfů a všeho, co by je připomínalo. Ale to už je další povídání...