Toho dne měl Snorky hlídku na jednom z útesů obklopujících Durthang. Nebe bylo zamračené, jen malé množství slunečního světla pronikalo Sauronovo temnotou. To máme ale hezký počasí, liboval si Snorky, dá Pán, že vydrží. Snorky nebyl nijak významný skřet, pocházel z Jižních Vyvrhelic, malého sídla při březích Núrnenu, podstatnou část svého života strávil pěstováním tuřínu a teprve mohutná ofenzíva proti Západu způsobila, že byl povolán do zbraně.

Nyní tedy seděl uprostřed svahu na čedičovém balvanu, sledoval obzor a bavil se házením šutrů po jakési olezlé lebce ležící opodál. Pomalu se stmívalo. Počítám ještě tak dvě hoďky a bude čas na večeři, kámen zarachotil v suti pod srázem, třeba budou zasejc párky. Jaká milá vzpomínka! Předevčírem nahradil obvyklou tuřínovou polévku zvláštní příděl masa. Jeden z hochů dokonce našel v misce lidské ucho a to byla záruka kvality. Asi se chystá něco velkýho, podlenc toho, jak nás vykrmujou. A vojska se stahujou k Udúnu, furt choděj posily, uvažoval Snorky a hodil další kámen. Zrovna tamhle se plahočej ňáký dvá, šutr minul lebku a zmizel v rostoucím šeru, Nebejt skřet, bylo by mi jich i docela líto. Pustinou Mordoru se potácivým krokem pohybovaly dvě postavy. Jedna statnější s malým ranečkem podpírala druhou, očividně ne ve své kůži. Každých pár metrů ten shrbenější klopýtl a oba dva potom chvíli odpočívali, než se vydali dál. Ale počkat! pařát s dalším kamenem se zastavil uprostřed pohybu, to přece nejsou naši! Sou moc malý, moc chlupatý, namaj zbraně a vůbec. To budou určitě špehouni! Snorkyho se zmocnilo vzrušení, rozčileně poskakoval po kamení v náhlém návalu vlastenectví. Třeba bysem je moh nahlásit a vyfásnout vodměnu! těšil se Snorky. Potom si ale vzpomněl na Ukruše a rázem se zklidnil. Ukruš byl skurut, Snorkyho nadřízený. Ať už Snorky v minulosti přišel s čímkoli zajímavým, byl to nakonec Ukruš, koho odměnili. Zrovna jako minulý týden. Tu koňskou kýtu si Snorky opravdu zasloužil, ale nakonec se musel spokojit s polévkou. Teď ho pro změnu popadl vztek. Tak to né, to je rači necham dojít až do samotnýho Lugbúrzu! Ve žlutých očích plály rudé ohníčky pomstychtivosti. Posadil se znovu na kámen a se zájmen pozoroval putující postavy. Hmm, škoda, asi daleko nedojdou, mudroval, Každou chvíli tudy pude skurutí hlídka. Těm neutečou, kdepak. Skuruti je chytnou, umučí, upečou, sežerou a nám nedaj ani kousínek. Vztekle mrštil další kámen. Krach!Konečně se trefil, lebka pukla a skutálela se ze svahu. Á, dokonce se mi zdá, že už je slyším přicházet! Dole na silnici se objevili tři po zuby ozbrojení skurut-hai. Pravidelně odměřovali krok a rázovali kolem Snorkyho útesu do míst, kde bylo naposled možno vidět ony špehy. No, co se dá dělat, bude čas večeře, pudu. Velký bráchové si už vystačej sami, sbíral se Snorky k odchodu. Naposledy se rozhlédl po Gorgorothu a začal se hrabat do svahu směrem k domovu. Cestou spustil menší lavinu. K večeři párky Melkoržel nebyly...

Ve chvíli , kdy Snorky dosáhl vrcholu svahu, dole pod útesem tragicky zahynula pod hromadou uvolněné čedičové suti skurutí hlídka. Budiž jim země těžká...

Kdyby o tom byli Frodo se Samen věděli, věnovali by jistě z vděčnosti Snorkymu v Červené knize Západní marky celou kapitolu.

Zpráva z Minas Tirith
Ptáte se, proč Nerion vybral pro skřeta ze své povídky ono zvláštní, až poněkud neskřetí, jméno Snorky? S nasazením života se našim redaktorům podařilo zjistit, že Snorky, respektive Šnorky, je přezdívka jisté nenáviděné zeměpisářky Šnorkové z píseckého gymnázia.