Všichni z nás si jistě při prvním čtení knih od našeho drahého profesora mysleli, že pan Tolkien je génius a celý ten obrovský svět Středozemě vznikl pouze v jeho velmi výkonné hlavičce. Ovšem pozor. I tak inteligentní člověk však jistě potřeboval nějakou inspiraci, a v tomto článečku bych rád rozebral celkem jasný a nesporný případ dokonalého využití a přetvoření faktů pro potřebu svých románů. Bude se jednat o případ ostrova Númenor a jeho skutečného, inspiraci poskytujícího protějšku, Irska.
Jsou zde ohromná kvanta faktů, které více či méně oba tyto ostrovy spojují. Prvním je jejich geografická poloha. Oba to byly malé, životu dobře nakloněné ostrůvky, které byly v podstatě na dohled od svých velkých bratrů v podobě Evropy v případě Irska, či v podobě Středozemě v případě Númenoru. Druhým znakem jsou národy obývající tyto oblasti. Irsko bylo podle legend obýváno národem Túatha Dé Danaanů, což je i názvem velice podobné Númenorským Dúnadanům. Ale spojovali je i jiné znaky. Byly jimi například dlouhověkost, moudrost, krása, vznešenost, dokonalé ovládání řemesel a umění a také i podobný osud. Dé Danaané žili šťastně a vznešeně, než přišla obdoba Saurona a jeho temných sil v podobě Fomorů v čele s Balorem Zlookým, který má se Sauronem společný zlověstný pohled, který zabíjí a zotročuje. Ostrovy samotné mají společnou např. přibližnou rozlohu a hlavně územní rozdělení na pět v podstatě samostatných částí, které však byly podřízeny králi v hlavním městě (v případě Irska to byla Tara). I králové samotní měli mnoho společného. První a nejpůvodnější byli vznešení moudří a za jejich dob země vzkvétala. Ti poslední však přivedli svůj lid ke konečné záhubě a vyhnanství, právě díky své poddanosti nepříteli a zradě svého lidu. Irsko sice nebylo zničeno, ovšem Danaané byli skoro vybiti a už pouze nevelké množství se jich skrývalo v podzemních sídhách, stejně jako Dúnadané byli roztroušeni v nepočetných skupinkách po Středozemi.
Toto však nejsou všechny shodné znaky a je vcelku možné, že Tolkien nikdy námětu irských bájí nepoužil, ale je zde velká možnost, kterou nelze prostě zavrhnout, že tomu tak vážně bylo. Pro lepší představu tohoto problému bych Vám všem doporučil si přečíst jednu knihu, a to:
Heaneyová, M.: Za devíti vlnami - Kniha irských mýtů a legend. Apsida, Praha 1999.
A poslední co bych chtěl tímto článkem říci je to, že ani J.R.R. Tolkien nebyl bohem a proto mu nemějte za zlé, objevíte-li nějakou spojitost s jeho světem a světy jinými.
Ano, jako malý jsem při čtení Pána prstenů taky žasnul. Jenže pak jsem se začal zajímat o mytologii a když jsem se po letech vrátil k Tolkienovi, nestačil jsem se divit, jak málo toho vymyslel. Za vyloženě jeho výtvor považuji jazyky Středozemě, i když i tam sloužily cizí vzory, ale to je samozřejmé, enty popř. huorny a hobity. Všechno ostatní jsou upravené, doplněné a propojené mýty Keltů, Germánů, Řeků a já nevím koho ještě. Navíc se tam objevuje významnou měrou křesťanská tématika. Nemám rád kulty osobnosti a ze stejného důvodu se mi nelíbí zveličování Tolkiena oproti jiným autorům. Myslím, že i sám autor by se asi proti tomu ohradil.
